ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2503.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2503/2021-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. Š. , narozeného XY, bytem v XY, proti žalované V. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Holandská 49/4, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 180/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 21 Co 323/2020-441, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 8 C 180/2011-63, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny pozemků par. č. XY, XY, XY, v XY, katastrálním území XY.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 69 Co 337/2014-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalované rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 22 Cdo 639/2017-170, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v novém rozhodnutí rozsudkem ze dne 22. 6. 2020, č. j. 8 C 180/2011-400, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 7. 2020, č. j. 8 C 180/2011-409, žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 21 Co 323/2020-441, rozsudek soudu prvního stupně tentokrát změnil jen formulačně, věcně jej potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná (dovolatelka) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolacím důvodem má být nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení čtyři otázky, které mají zakládat přípustnost dovolání: a) zda soudy splnily zákonnou poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř., b) zda správně a důsledně provedly důkazní řízení ve věci samé a právní závěry opřely o náležitě zjištěný skutkový stav věci, c) zda při hodnocení dobré víry vzaly do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla uchopena držba nemovitostí právními předchůdci žalované, a d) zda je povinností soudu se – byť stručně – vypořádat v odůvodnění rozhodnutí s veškerými námitkami účastníka řízení tak, aby rozhodnutí soudu bylo po právní a věcné stránce přezkoumatelné.
Co se týká otázek, c) a d), dovolání v této části trpí vadami, pro které není možné dovolání projednat.
Dovolatelka jednak neuvádí, který z tvrzených důvodů přípustnosti dovolání má být naplněn, zdali jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (žádná rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se uvedených otázek se však z dovolání nepodává), či má-li jít o otázky dosud neřešené.
Především k nim ale žádným způsobem nevymezuje dovolací důvod, přestože jde o obligatorní náležitost dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z dovolání se nepodává, v čem má spočívat nesprávnost právního hodnocení uvedených otázek; tyto otázky dovolatelka sice úvodem zmiňuje, nicméně v další části dovolání se k nim již vůbec nijak nevyjadřuje.
K otázce b) pak dovolatelka sice dovolací důvod formálně vymezuje (tvrdí, že nalézací soudy „rezignovaly na zkoumání jiného důvodu držby pozemků ze strany právních předchůdců dovolatelky, čímž nenaplnily povinnost jim uloženou v závazném rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j.: 22 Cdo 639/2017-170 ze dne 29. 3. 2017 vydaném soudem v této věci“), opomíjí však, že soudy se otázkou oprávněné držby žalované, resp. její právní předchůdkyně, zabývaly. Dospěly přitom k závěru, že žádný právní titul oprávněné držby nebyl prokázán (viz bod 25 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a body 47 a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dovolatelka má patrně za to (viz bod 16 dovolání), že z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci navíc vyplývá, že soudy měly pátrat po existenci jiného titulu oprávněné držby (v případě závěru o neplatnosti darovací smlouvy). Takový předpoklad je ovšem zjevně nesprávný, z rozhodnutí Nejvyššího soudu takový závěr nevyplývá; Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2017, č. j. 22 Cdo 639/2017-170, uvedl, že podmínkou vydržení se budou soudy zabývat jen v případě, že neučiní závěr o nabytí pozemku na základě darovací smlouvy. To pochopitelně neznamená, že mají v rozporu se zásadou projednací a zásadou rovnosti účastníků řízení samy pátrat po důkazech na podporu tvrzení žalované. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci.
Těžiště dovolání pak spočívá na otázce a), která také tvoří podstatnou část obsahu dovolání. Dovolatelka namítá, že ji měly soudy obou stupňů vyzvat k označení důkazů potřebných k prokázání jejích tvrzení (jde o tvrzení o tom, že žalovaná, resp. její právní předchůdkyně, nabyla výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením) a poučit ji o následcích nesplnění takové výzvy ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. Protože tak neučinily, žalovaná přišla o možnost označit důkazy k prokázání tvrzení ohledně vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Podle dovolatelky „z ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. vyplývá závěr, že soud poskytne poučení o povinnosti důkazní vždy také tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání, a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115, ročník 2012)“. Dále dodává, že „poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., zákon ukládá – jak je zřejmé z ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání“. Z toho dovozuje, že pokud se dovolatelce nepodařilo prokázat existenci darovací smlouvy, měl ji odvolací soud v nyní projednávané věci vyzvat k doplnění důkazů a poučit ji o následcích nesplnění takové výzvy.
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Ustanovení §118a o. s. ř. vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10).
Založit rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, proto může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009).
Zároveň postup podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. přistupovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007).
V nyní projednávané věci bylo skutkové tvrzení žalované (že titulem oprávněné držby předmětných pozemků byla darovací smlouva z roku 1953) objasněno; odvolací soud nemusel absenci řádně zjištěného skutkového stavu nahradit použitím procesních pravidel ohledně dělení důkazního břemene. Odvolací soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, přičemž vzal za prokázané, že darovací smlouva uzavřena nebyla (bod 40 a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí), a právní titul oprávněné držby tak nebyl dán. Odvolací soud proto povinnost postupovat podle §118a odst. 3 o. s. ř. v projednávané věci neměl.
Co se týká implicitně vyjádřené námitky, že odvolací soud měl dovolatelku vyzvat k doplnění důkazů ohledně jiných důvodů oprávněné držby, je třeba konstatovat, že žalovaná žádný jiný důvod držby v řízení netvrdila.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu