ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2713.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2713/2021-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. Č. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Charvátova 58/11, proti žalovanému F. Č. narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Veronikou Němečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Koulova 1565/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C 210/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 28 Co 71/2021-300, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Veroniky Němečkové, advokátky se sídlem v Praze 6, Koulova 1565/9.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 4 C 210/2019-195, zamítl žalobu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 28 Co 71/2021-300, zrušil rozsudek soudu prvního stupně „v části týkající se návrhu na vypořádání obchodního podílu o velikosti 80 % na společnosti F. I. C., IČO: XY, se sídlem v XY“ a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle jejího názoru závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Především tvrdí, že se odvolací soud při posuzování platnosti dohody o vypořádání majetkových vztahů pro dobu po rozvodu manželství, uzavřené mezi účastníky dne 31. 7. 2015 (dále jen „dohoda o vypořádání“), odchýlil od závěrů vyslovených dovolacím soudem v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2529/2019. Zejména namítá, že dohodu o vypořádání uzavírali oba účastníci s nepochybnou vůlí podat společný návrh na rozvod manželství, neboť v té době zamýšleli ukončit manželství rozvodem bez zjišťování příčin rozvratu manželství, což ostatně vyplývá i z toho, že v dohodě o vypořádání je mimo jiné odkaz na §757 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dohoda o vypořádání by tak podle dovolatelky nabyla účinnosti pouze v případě, kdy by manželství účastníků bylo ukončeno nesporným rozvodem podle §757 o. z. Jelikož se tak nestalo a manželství účastníků bylo nakonec rozvedeno postupem podle §755 o. z., při kterém byly zjišťovány příčiny rozvratu manželství účastníků, dohoda o vypořádání nenabyla účinnosti. Dovolatelka se s odkazem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu domnívá, že pokud by dohoda o vypořádání měla platit bez ohledu na to, zda manželství bude ukončeno rozvodem sporným či nesporným, musela by taková vůle vyplývat přímo z uzavřené dohody o vypořádání.
Dovolatelka dále považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku dohody o vypořádání uzavírané v době zamýšleného rozvodu manželství a pro případ tohoto rozvodu, jestliže k rozvodu nedojde, návrh na rozvod je vzat zpět a řízení zastaveno. Tvrdí, že dohodu o vypořádání uzavírali její účastníci v souvislosti s konkrétním řízením o rozvod manželství. Rozvod manželství pak byl odkládací podmínkou pro nabytí účinnosti dohody o vypořádání ve smyslu §738 odst. 1 o. z. Jestliže však soudní řízení rozvodem manželství neskončilo, nýbrž bylo na základě zpětvzetí návrhu obou účastníků zastaveno, došlo k tomu, že odkládací podmínka nemohla ve smyslu §548 o. z. dojít naplnění, resp. stalo se jistým, že se podmínka nikdy nesplní, a že následky – zánik společného jmění manželů rozvodem, pro který byla dohoda o vypořádání uzavírána - nikdy nenastanou. Podle dovolatelky není možné, aby se majetkové vztahy manželů řídily dohodou o vypořádání i po zastavení řízení o rozvodu manželství, kdy spolu manželé zamýšlejí nadále žít.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Poukazuje na to, že podstatou dovolání není ve skutečnosti nesprávné právní posouzení, ale nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, konkrétně výkladem projevu vůle účastníků v době uzavření dohody o vypořádání. Ve vztahu k právní otázce dalšího osudu dohody o vypořádání namítá, že se nejedná o právní otázku, na jejím vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
K otázce posouzení platnosti dohody o vypořádání a namítanému odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019:
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněného pod číslem 67/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vyplývá závěr, že jestliže manželé uzavřou dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů výslovně pro účely řízení o rozvod manželství bez zjišťování příčin rozvratu manželství ve smyslu §757 o. z., a k rozvodu manželství tímto způsobem nedojde, dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů nenabývá účinnosti; mezi manžely platí majetkový režim, jako by daná dohoda nebyla uzavřena.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí posuzoval případ, kdy účastníci před zánikem společného jmění manželů (dále jen „SJM“) uzavřeli dohodu o jeho vypořádání pro případ zániku SJM, a to v takové formě, aby vyhověla požadavkům §757 o. z. Uvedl přitom, že pokud by měl obsah uzavřené dohody vyjadřovat obecnou vůli účastníků k vypořádání SJM bez ohledu na způsob rozvodu manželství, obsahovala by dohoda výslovné ujednání, že se uplatní i v případě, kdy by k rozvodu podle §757 o. z. nedošlo, případně ujednání, které by vůbec neuvádělo způsob rozvodu, jenž by podmiňoval účinnost dohody. Jelikož ale v dohodě bylo obsaženo ono ujednání o tom, že se uzavírá pro účely rozvodu podle §757 o. z., byla účinnost dohody výslovně vázána pouze na smluvní rozvod, a při jiném typu rozvodu se tak nemohla uplatnit.
Velmi podrobně přitom vysvětlil, že zákonná úprava nově odlišuje obecnou možnost uzavřít ve smyslu §739 odst. 1 o. z. dohodu o vypořádání SJM za trvání manželství na straně jedné a speciální možnost uzavřít dohodu o vypořádání SJM pro účely rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství podle §757 o. z. Podmínkou účinnosti dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů (tj. i SJM) v režimu řízení podle §757 o. z. je rozvod manželství účastníků podle §757 o. z. Ve vztahu mezi obecnou možností uzavření dohody o vypořádání SJM za trvání manželství a možností dohody pro účely postupu podle §757 o. z. pak platí, že u každé smlouvy o vypořádání SJM uzavřené před zánikem manželství bude nezbytné posuzovat, zda byla uzavřena s podmínkou prostého zániku manželství. Dále je zapotřebí zkoumat, jestli to, zda bude dosaženo rozvodu postupem podle §757 o. z., anebo postupem podle §755 a §756 o. z., bude mít vliv na její účinnost či nikoliv. Pokud je smlouva uzavřena toliko s podmínkou rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství, ke kterému však nedojde a příčiny zjišťovány budou, ke splnění podmínky nedochází a smlouva předpokládaných účinků zánikem manželství nenabude. Pokud pak k rozvodu podle §757 o. z. nedojde, bude mezi manžely platit majetkový režim, jako by daná dohoda vůbec nevznikla.
V intencích shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se nalézací soudy v nyní posuzované věci nejdříve podrobně zabývaly výkladem dohody o vypořádání jakožto právního jednání a posuzovaly, zda byla uzavřena s podmínkou prostého zániku manželství. Vyšly přitom ze zjištění, že dohoda o vyrovnání obsahuje jak odkaz na speciální ustanovení §757 odst. 1 písm. c) o. z., tak na ustanovení §739 o. z. Vyložily proto, že dohoda nebyla uzavírána výlučně pro účely rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství, ale obecně k vypořádání SJM účastníků bez ohledu na způsob rozvodu manželství.
Současně zkoumaly i úmysly obou účastníků, a to, zda byly druhému z nich známy. Vyšly ze zjištění, že účastníci spolu o rozvodu a o tom, co s ním po praktické stránce souvisí, nekomunikovali, ani spolu neřešili otázky týkající se způsobu vypořádání SJM. Oběma byly navzájem zjevné dvě věci – že hodlají své manželství ukončit a vše, co s tím souvisí, vyřešit rychle. Žádný z účastníků objektivně nerozlišoval rozdíl mezi sporným a nesporným rozvodem, ani s nikým rozvodovou proceduru neřešil a neradili se o ní. Za této situace dopěly k závěru, že účastníci uzavírali dohodu o vypořádání s tím, že ji chtějí za účelem rozvodu, přičemž neřešili jeho formu.
Odvolací soud pak zcela ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dohoda o vypořádání byla uzavřena s podmínku prostého zániku manželství účastníků, a že je tedy ode dne 19. 3. 2019 (kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků) účinná i za situace, kdy rozvod účastníků proběhl jako sporný.
Tyto závěry nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené a odporující dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání proto není z tohoto důvodu přípustné.
Jestliže dovolatelka formuluje svou právní otázku tak, že dohoda o vypořádání byla uzavřena jen pro případ nesporného rozvodu, vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a nejde proto o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
K otázce dalšího osudu dohody o vypořádání uzavírané v době zamýšleného rozvodu manželství a pro případ tohoto rozvodu, jestliže k tomuto rozvodu manželství nedojde a návrh na rozvod je vzat zpět a řízení zastaveno:
Ani tato dovolatelkou vymezená právní otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na ní není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno. Odvolací soud nedospěl na základě skutkových zjištění k závěru, že dohoda o vypořádání byla jejími účastníky uzavírána výlučně pro případ rozvodu manželství účastníků podle §757 o. z., který později skončil zastavením řízení, nýbrž k závěru, že dohoda o vypořádání byla uzavírána obecně k vypořádání společného jmění manželů účastníků bez ohledu na způsob rozvodu manželství.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu