ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2761.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2761/2021-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalované obci Petřvald , IČO 00298263, se sídlem v Petřvaldu, Petřvald 175, zastoupené JUDr. Miroslavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Petřvaldu 352, o odstranění výsledků stavebních prací, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 386/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2021, č. j. 57 Co 312/2020-295, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 8. 2020, č. j. 7 C 386/2009-266, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost odstranit do tří měsíců výsledek stavebních prací, a to živičný povrch provedený na části pozemku par. č. v k. ú. XY, v geometrickém plánu označené jako pozemek par. č. (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 57 Co 312/2020-295, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a změnil ve výroku II co do výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalovaná obec Petřvald je vlastnicí pozemku par. č. XY, na kterém vede od nepaměti cesta (minimálně od 18. století). Cesta byla již v 60. letech minulého století opatřena živičným povrchem a nejméně od roku 1973 do současnosti je vedena v pasportu místních komunikací obce; v roce 1994 došlo k položení nového živičného povrchu, nicméně poloha, šíře ani tvar pozemní komunikace se nezměnily. Jde o místní komunikaci ve smyslu §6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, která částečně zasahuje do sousedního pozemku par. č. XY ve vlastnictví žalobce. Žalobce proto v roce 2007 vyzval žalovanou k odstranění stavebních prací, spočívajících v provedení živičného povrchu, a v roce 2009 pak podal žalobu v nyní projednávané věci.
Soudy obou stupňů zamítly žalobu s tím, že podle skutkových zjištění jde o stavbu ve smyslu občanského práva, jejíhož odstranění se lze podle judikatury domáhat jen v řízení o vypořádání neoprávněné stavby podle §135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - obč. zák. Žalobce se však domáhal „odstranění výsledku stavebních prací, prováděných žalovanou v roce 1994“, a jeho žalobě již proto nelze vyhovět.
K právní povaze místní komunikace:
Předně dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce právní povahy předmětné pozemní komunikace. Odkazuje na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, a ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97), z nichž dovozuje, že pozemní komunikace nemůže být samostatnou věci v občanskoprávním smyslu.
Nejvyšší soud v minulosti skutečně vyslovil, že místní a účelové komunikace jsou druhem pozemku, a nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002).
Tento právní názor byl ovšem později překonán; v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaném jako R 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud připustil, že „místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu“. To pak Nejvyšší soud mnohokrát zopakoval (z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018).
Závěr nalézacích soudů o tom, že místní komunikace může být podle okolností samostatnou věcí v soukromoprávním smyslu, tak neodporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Co se týká samotného posouzení právní povahy pozemní komunikace (zda o samostatnou věc ve smyslu soukromého práva jde v nyní projednávané věci), Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitý způsob zpracovaný pozemek.
K tomu dovolací soud dodává, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018).
Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Stavba, která není samostatnou věcí, je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96).
Otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud zpochybní možné hraniční případy jen tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018).
V projednávané věci soudy vyšly z toho, že pozemní komunikace vznikla plánovitou stavební činností a je složena z podkladových vrstev z drceného kameniva a z živičného krytu. Především je ale možné jednoznačně vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba. Skutečnost, že těleso místní komunikace nelze odstranit bez jejího zničení či zásadního zhoršení jejích funkcí, je pak zjevná. Za těchto okolností není zjevně nepřiměřený závěr, že místní komunikace je samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva.
K překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu:
Dále namítá, že napadené rozhodnutí je překvapivé a zasáhlo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud ani soud prvního stupně žalobu věcně neprojednal, ale zamítl ji z formálních důvodů, aniž by žalobce o takovém postupu dopředu poučil; k tomu odkazuje na dvě rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jde o usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Navzdory tvrzení dovolatele není závěr odvolacího soudu, pokud žalobu posoudil podle §1042 zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník, překvapivý. Věc podle tohoto ustanovení totiž posuzoval již soud prvního stupně, který uvedl, že „za předpokladu, že část této stavby stojí na pozemku žalobce, může se na základě závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci 22 Cdo 1382/2007 ochrany svého vlastnického práva domáhat pouze v rámci řízení o vypořádání neoprávněné stavby. Takovou žalobu soudu ovšem nepodal. Předmětem sporu bylo odstranění výsledku stavebních prací, konkrétně živičného povrchu vozovky. Ve smyslu citované judikatury jde o negatorní žalobu, neboť se žalobce domáhal odstranění objektu popsaného tak, že je zřejmé, že nejde o samostatnou stavbu. Taková žaloba nemůže být v případě, že do jeho vlastnictví zasahuje stavba jako samostatná věc, úspěšná“.
„Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a řada dalších rozhodnutí).
V usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 3855/15, se dále uvádí: „Zásada zákazu překvapivého rozhodnutí bude totiž ve smyslu citované judikatury porušena tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, kdy soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu (např. z náhrady škody na bezdůvodné obohacení) nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec nebyla ve hře“.
V tomto případě se žalobce domáhal „odstranění výsledku stavebních prací, a to živičného povrchu, provedeného na části pozemku par. č. XY“. Soud prvního stupně postupoval zcela předvídatelně a v souladu s judikaturou, zamítl-li žalobu na odstranění výsledku stavebních prací z toho důvodu, že „výsledkem stavebních prací“ je v tomto případě stavba jako samostatná věc ve smyslu soukromého práva.
Pokud dovolatel tvrdí, že jej měly nalézací soudy o tomto postupu předem poučit, je třeba upozornit na to, že zde nebyl rozpor mezi žalobním tvrzením a žalobním návrhem. Žalobce se od počátku domáhal výhradně odstranění výsledku stavebních prací, přičemž na uvedené formulaci trval i poté, co jej soud prvního stupně svým rozhodnutím upozornil na to, že takovému žalobnímu požadavku nelze vyhovět; žalobce i v odvolání znovu výslovně tvrdil, že žádá odstranění „pouze výsledku stavebních prací“ (čl. V a VI odvolání). I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
K možnosti projednat žalobu na odstranění výsledku stavební činnosti jako žalobu na odstranění neoprávněné stavby ve smyslu §135c obč. zák.:
Nesprávně měl odvolací soud posoudit i otázku dosud v rozhodování Nejvyššího soudu neřešenou, a to „zda je nutné negatorní žalobu zamítnout, vyjde-li najevo, že věc má být projednána v řízení o vypořádání neoprávněné stavby, a to za situace, kdy žalovaný je osobou pasivně legitimovanou pro oba typy řízení, a to bez jakéhokoliv poučení žalobce o takovém záměru“. Dovolatel namítá, že v projednávané věci je situace odlišná od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007; žalovaná je pasivně legitimovaná v obou typech řízení; v řízení o negatorní žalobě proto, že neoprávněně zasáhla do žalobcova práva, a v řízení o vypořádání neoprávněné stavby by byla pasivně legitimována jako vlastnice stavby. Soud není vázán navrženou formulací petitu. Dodává, že by bylo neracionální a nehospodárné nutit žalobce zahájit další řízení, v němž by činil tatáž tvrzení, navrhoval tytéž důkazy a žádal tentýž žalobní návrh.
Žalobu na odstranění neoprávněné stavby a žalobu na odstranění výsledků stavební činnosti, která není stavbou ve smyslu občanského práva, je třeba důsledně rozlišovat; nejde přitom o projev přepjatého formalismu. Je to z toho důvodu, že zatímco v řízení o ochraně vlastnického práva podle §126 obč. zák. může dojít (v případě úspěchu žalobce) pouze k odstranění stavební činnosti, v řízení o vypořádání neoprávněné stavby může soud rozhodnout i jinak, zejména může zřídit vlastníku stavby za náhradu věcné břemeno (§135c odst. 3 obč. zák.). Pokud by tedy soud žalobu bez dalšího sám posoudil jako návrh na odstranění neoprávněné stavby ve smyslu §135c obč. zák., jednal by v rozporu se zásadou dispoziční a mohl by tím žalobce závažně poškodit na jeho právech. Není možné bez dalšího přejít do režimu vypořádání neoprávněné stavby podle §135c obč. zák., a pozemek, jehož „vyklizení“ se žalobce domáhá žalobou na odstranění výsledku stavební činnosti, bez návrhu zatížit věcným břemenem stavby ve prospěch žalovaného, byť by se tak stalo za náhradu. Právě to je také důvodem ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které je třeba rozlišovat žaloby podle §126 obč. zák. a žaloby podle §135c obč. zák. (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999 sp. zn. 22 Cdo 456/98, a ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003); nejde o dosud neřešenou otázku a dovolací soud nemá důvod uvedenou rozhodovací praxi měnit.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu