ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2830.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2830/2021-599
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Městské části Praha 7 , se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1338/38, IČO: 00063754, proti žalované J. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o povolení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 462/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2021, č. j. 36 Co 157/2020-551, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2021, č. j. 36 Co 157/2020-551, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 10 C 462/2008-523, zamítl žalobu, aby soud povolil nezbytnou cestu tak, že žalovaná bude povinna strpět průchod a průjezd žalobkyně za účelem provozování mateřské školy přes část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, vymezenou geometrickým plánem č. 1769-5/2016 ze dne 15. 3. 2016 vypracovaným P. S., k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaným na LV č. XY pro k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, a aby žalobkyně byla povinna uhradit žalované za povolení nezbytné cesty úplatu ve výši 183 260 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla původně spoluvlastnicí stavby a pozemku parc. č. XY, přes který požaduje povolit nezbytnou cestu k pozemkům ve své správě – pozemkům parc. č. XY a XY, na kterém je vybudována stavba mateřské školy. K převodu spoluvlastnického podílu k pozemku parc. č. XY a stavbě na něm postavené došlo v roce 1994. V kupní smlouvě žalobkyně uvedla, že na převáděných nemovitostech neváznou žádná zástavní práva ani věcná břemena ani jiná právní omezení, mimo užívacích práv nájemníků jednotek v domě.
Žalobkyni muselo být podle soudu prvního stupně jasné, že po prodeji spoluvlastnického podílu k převáděným nemovitostem nebude mít právo přístupu a příjezdu k mateřské škole, nacházející se ve vnitrobloku, průjezdem stavby žalované, neboť i když v době uzavření kupní smlouvy paní Š., která vlastnila druhou polovinu nemovitosti, věděla, že průchod slouží k potřebám mateřské školy, věděla rovněž, že je zde další možnost, jak se dostat k budově mateřské školy, a to průjezdem stavby č. p. XY na pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY. Ve vztahu k námitce žalobkyně, že v době uzavření kupní smlouvy nebylo možno zřídit věcné břemeno, soud uvedl, že v době uzavření kupní smlouvy, tj. v roce 1994, věcná břemena byla v právní úpravě zakotvena a i v samotné kupní smlouvě je uvedeno, že na nemovitostech neváznou věcná břemena. Pokud jde o námitku žalobkyně, že je zde dán obecný zájem na provozování mateřské školy, v řízení bylo prokázáno, že stavba mateřské školky je ve značně zchátralém stavu, přičemž do školek „byly v roce 2019 a 2020 přijaty všechny tříleté děti, jak bylo uvedeno ve sloupku starosty Prahy uveřejněném v Hobuletu“, navíc žalobkyně „zveřejnila záměr o uzavření smlouvy o výpůjčce na předmětnou budovu se spolkem Mamatata, z. s.“.
Soud uzavřel, že si žalobkyně způsobila sama svým postupem při prodeji spoluvlastnického podílu k pozemku parc. č. XY a stavbě na něm postavené nedostatek přístupu k pozemkům parc. č. XY a XY, na kterém je vybudována stavba mateřské školy, z hrubé nedbalosti. Navíc žalobkyně požadovala povolení nezbytné cesty průjezdem, který je součástí budovy. Soud proto nezbytnou cestu nepovolil.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 36 Co 157/2020-551, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud uvedl, že jsou splněny „pozitivní“ předpoklady pro povolení nebytné cesty – stavba mateřské školy není dostatečně spojena s veřejnou cestou tak, aby mohla být udržována a řádně provozována. Vyhovění žalobě však brání, že je současně naplněna i „negativní“ podmínka uvedená v §1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to, že si žalobkyně, která nyní o povolení nezbytné cesty žádá, způsobila tento nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti. Závěr odůvodnil tím, že žalobkyně jako spoluvlastník jedné ideální poloviny domu č. p. XY prodala kupní smlouvou z roku 1994 svou polovinu druhé spoluvlastnici, kterou byla předchůdkyně žalované paní Š. (její matka), aniž by jakkoliv právně ošetřila skutečnost, že průjezd stavbou č. p. XY je užíván jako zásobovací a přístupová cesta k budově mateřské školy. O hrubě nedbalém přístupu žalobkyně svědčí skutečnost, že v kupní smlouvě je výslovně uvedeno v čl. IV., že na prodávaných nemovitostech neváznou žádná zástavní práva ani věcná břemena ani jiná právní omezení, mimo užívacích práv nájemníků jednotek v domě. Uvedl, že není rozhodné, že k uzavření kupní smlouvy došlo před účinností zákona č. 89/2012 Sb. a že je rekonstrukce a zpřístupnění mateřské školy ve veřejném zájmu. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal naplněnou negativní podmínku podle §1032 odst. 2 o. z. Vzhledem k naplnění výše uvedené negativní podmínky podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. považoval odvolací soud řešení otázky, zda by byl průjezd domem č. p. XY z ulice XY z hlediska přístupu k mateřské škole vhodnější, za nadbytečné. Jednání žalované nehodnotil jako nepoctivé nebo zjevně zneužívající práva.
Proti rozhodnutí odvolacího podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť se domnívá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnuté odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, 23 Cdo 2702/2012 a 22 Cdo 5229/2016. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že si nedostatek přístupu ke svým nemovitostem způsobila hrubou nedbalostí. Odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, neboť neposuzoval komplexně všechny relevantní aspekty a nezaměřil se ani to, zda žalobkyně jednala hrubě nedbale nebo šlo pouze o nedbalost prostou. Připustila, že zpětně lze neupravení průchodu v rámci kupní smlouvy z roku 1994 považovat za chybu, nedomnívá se však, že toto opomenutí dosahuje intenzity hrubé nedbalosti tak, jak je judikaturou Nejvyššího soudu definována. Žalobkyni není zřejmé, proč má o její hrubé nedbalosti svědčit čl. IV kupní smlouvy, ve které se uvádí, že na prodávaných nemovitostech neváznou žádná zástavní práva ani věcná břemena ani jiná právní omezení, mimo užívacích práv nájemníků jednotek v domě. Okolnost, že žalobkyně bez výslovného smluvního zakotvení spoléhala, že bude průjezd dále umožněn, spíše odpovídá vědomé nedbalosti – navíc je tato úvaha v rozporu s předchozím argumentem odvolacího soudu, že si žalobkyně ztrátu přístupu neuvědomila, a vědomost žalobkyně o ztrátě přístupu nebyla prokázána. Odvolací soud se nevěnoval posouzení chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob ani pokusům o zabezpečení přístupu v rámci mimosoudních jednání. Uvádí, že průjezd k pozemkům žalobkyně byl užíván i po uzavření kupní smlouvy z roku 1994, konkrétně až do srpna 1996. V roce 2007 se žalobkyně pokusila jednat o zřízení věcného břemene, ale pro přemrštěné finanční nároky žalované k dohodě nedošlo. I kdyby byl názor odvolacího soudu o hrubé nedbalosti správný, žalobkyně poukazuje na rozpor se smyslem a účelem zákona, resp. dobrými mravy. Z pozice územně samosprávného celku zdůrazňuje zájem na provozování mateřské školy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za správné, neboť se neodchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání za nepřípustné. Podle žalované lze daný případ považovat za učebnicový příklad hrubé nedbalosti. Zdůrazňuje specifické postavení žalobkyně, která disponuje úředním aparátem, a její smluvní deklaraci, že na prodávané nemovitosti nejsou žádná omezení, z čehož dovozuje, že se otázkou přístupu musela při převodu podílu zabývat. Takový lehkomyslný postup kvalifikuje jako hrubě nedbalý. Chování před ani po uzavření kupní smlouvy nespatřuje jako relevantní. Své požadavky na zřízení věcného břemena nepovažuje za přemrštěné, nýbrž odpovídající reálnému dopadu na nemovitosti žalované. Za zneužití práva naopak označuje požadavek žalobkyně na zřízení nezbytné cesty poté, co prodala spoluvlastnický podíl k nemovitostem, přes něž vedení cesty požaduje. Posouzení provedené odvolacím soudem se smyslu a účelu zákona ani dobrým mravům nepříčí, neboť ustanovení občanského zákoníku nejsou samoúčelná a mají bránit „zpětnému“ zatížení prodaných nemovitostí. Takové zatížení vnímá jako omezení svého práva zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod; průjezd do vnitrobloku by užíval větší počet osob a vozidel, což by vedlo ke změně rázu původně klidného dvora u bytových domů. Upozornila, že k mateřské škole vede ještě jiný, vhodnější průchod než přes pozemky žalované. Navrhla zamítnutí, případně odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání vymezila otázku nesprávné kvalifikace jednání žalobkyně, na jehož základě došlo k převodu jejího spoluvlastnického podílu k nemovitostem, přes něž se dožaduje povolení nezbytné cesty, jako hrubě nedbalého.
Tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň i jeho důvodnost.
Podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
V řešeném případě dospěly nalézací soudy shodně k závěru, že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu ke svým pozemkům, na nichž je vybudována stavba mateřské školy, z hrubé nedbalosti, neboť v roce 1994 prodala právní předchůdkyni žalované spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2 k pozemku a stavbě, přes které se nyní domáhá povolení nezbytné cesty. S ohledem na hrubě nedbalé jednání žalobkyně soudy nezbytnou cestu nepovolily a žalobu zamítly.
Občanský zákoník v případě nedbalosti v některých případech obsahuje zvláštní kategorií, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 (uveřejněný pod R 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V rámci úpravy povolení nezbytné cesty lze z uvedeného vymezení vyjít přiměřeně (především v základních rysech odlišení úmyslu a hrubé nedbalosti), neboť je třeba zohlednit, že úprava §1032 odst. 1 písm. b) o. z. primárně nemíří na protiprávní jednání, nýbrž na jednání, která sice za protiprávní považovat nelze, zakládají však důvod k tomu, aby nebyla nezbytná cesta povolena. Jaká konkrétní jednání lze pod uvedené ustanovení podřadit, však občanský zákoník výslovně neuvádí a návod neposkytuje ani důvodová zpráva k uvedenému ustanovení [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (uveřejněný pod R 37/2018 civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle názoru dovolacího soudu v dané věci nalézací soudy při posuzování jednání žalobkyně nepřihlédly ke všem relevantním okolnostem, které v řízení vyšly najevo.
V prvé řadě dostatečně nezohlednily období, v němž byl spoluvlastnický podíl žalobkyní převáděn.
V rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 4/2018, s. 118 a násl.), Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že i v řízeních zahájených před 1. 1. 2014, v nichž bylo žádáno zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty (§151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), se prosadí úprava obsažená v §1029 a následujících o. z. Jestliže pozitivní zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty jsou v obou právních úpravách – až na některé odlišnosti – vymezeny zásadně totožně, což umožňuje přiměřené použití judikatury, jež se vytvořila za účinnosti dosavadní právní úpravy [tento názor je vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 6/2016, s. 186 a násl.)], pak negativně vymezené zákonné podmínky vtělené do §1032 odst. 1 o. z. předchozí právní úprava neobsahovala. Přesto však, zcela zřejmě po vzoru úpravy obsažené v §2 zákona č. 140/1896 ř. z., judikatura dovolacího soudu tyto negativní zákonné podmínky reflektovala… Z uvedeného vyplývá, že kusost právní úpravy institutu práva nezbytné cesty obsažená v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013 vyvolala v praxi potřebu inspirovat se právní úpravou zákona č. 140/1896 ř. z., a to zásadně v těch otázkách, které nebyly v civilním kodexu účinném do 31. 12. 2013 výslovně upraveny. Pokud judikatura dovolacího soudu přinášela do praxe pravidla, jež nahrazovala absentující zákonnou úpravu, pak tato pravidla mohla být zdrojem pro aplikační praxi nejen před 1. 1. 2014, ale i po tomto datu, kdy nabyla účinnosti právní úprava, jež z úpravy aprobované dosavadní rozhodovací praxí vychází. Judikaturou ukotvená pravidla se tak vztahovala i na případy, kdy k naplnění podmínek, pro něž služebnost nezbytné cesty nelze povolit, došlo před 1. 1. 2014, avšak o nezbytnou cestu bylo požádáno až po tomto datu. Nelze dále přehlédnout tu skutečnost, že právní úprava obsažená v §1032 odst. 1 o. z. je sice inspirována §2 zákona č. 140/1896 ř. z. a upravuje podmínky, za nichž nelze nezbytnou cestu povolit zásadně totožně jako její předloha, nicméně neobsahuje ve vztahu k podmínce obsažené pod písm. b) pravidlo o časovém působení nové právní úpravy. Musí tak platit obecné intertemporální pravidlo již výše vyjádřené, tj. že právní úprava obsažená v §1029 a následujících o. z. se uplatní i v případě řízení zahájených před 1. 1. 2014 a vztahuje se i na posouzení právně významných skutečností vzniklých před uvedeným datem.
V dané věci je podstatné, že k převodu spoluvlastnického podílu z žalobkyně na právní předchůdkyni žalované došlo už v roce 1994, tedy v období, v němž právní úprava vůbec neobsahovala možnost zřídit nezbytnou cestu. Ta se do §151o obč. zák. dostala až novelou č. 367/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. To neznamená, že by při převodu spoluvlastnického podílu neměla být brána v potaz otázka dalšího zajištění přístupu, je to však třeba posoudit při zvažování intenzity případného nedbalého jednání, a to tím spíše, že k převodu spoluvlastnického podílu došlo v roce 1994, samotný institut nezbytný cesty byl zakotven až k 1. 1. 2001 a výslovná překážka pro povolení nezbytné cesty v souvislosti s hrubě nedbalým jednáním až s účinností od 1. 1. 2014. To v poměrech dané věci platí tím spíše s přihlédnutím k okolnostem dále uvedeným.
Dále se soudy nevypořádaly ani s tím, že předmětem převodu nebylo vlastnické právo k celé věci, nýbrž pouze ideální poloviční spoluvlastnický podíl.
Podle §139 odst. 2 obč. zák. rozhodovali o hospodaření se společnou věcí spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Šlo o projev principu majorizace, na němž byla úprava hospodaření se společnou věci postavena od účinnosti novely obč. zák. č. 509/1991 Sb., tj. od 1. 1. 1992. Žalobkyně jako městská část měla ve správě pouze spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve výši jedné poloviny, což jí ještě nezajišťovalo oprávnění rozhodnout bez ohledu na druhou spoluvlastnici o umožnění přístupu ke svým dalším nemovitostem, na nichž je vybudována mateřská škola. Jinými slovy, i kdyby žalobkyně spoluvlastnický podíl neprodala, musela by pro zajištění přístupu rovněž získat souhlas druhé spoluvlastnice, tedy žalované, resp. její právní předchůdkyně, a v případě jejího nesouhlasu by o navrhovaném způsobu užívání věci rozhodoval soud. Rovněž tento náhled podle názoru dovolacího soudu oslabuje argumentaci nalézacích soudů o hrubé nedbalosti žalobkyně.
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů se ostatně nepodává ani žádný skutkový závěr či hodnotící úsudek, proč vůbec došlo k převodu spoluvlastnického podílu ze žalobkyně na právní předchůdkyni žalované, ačkoliv i postižení těchto souvislostí nemusí být bez významu při hodnocení jednání žalobkyně jako případně hrubě nedbalého. Jinak řečeno, samotný fakt převodu spoluvlastnického podílu ještě nemusí být dostatečně vypovídajícím o hrubě nedbalém jednání žalobkyně, nejsou-li nijak zjištěny okolnosti a důvody tuto smlouvu doprovázející z hlediska zejména motivací či podmínek jejího uzavření, resp. uvažovaných okolností dalšího přístupu po uzavření smlouvy.
K tomu dovolací soud dodává, že podle závěrů soudů měl být přístup k zařízení školky zajištěn již od 80. let 20. století. Jestliže rovnodílnými spoluvlastníky přístupových nemovitostí (alespoň v části této doby do roku 1994) byly žalobkyně a právní předchůdkyně žalované (její matka) a přístup ke školce zajištěn byl, lze usuzovat, že realizace přístupu byla založena na dohodě tehdejších podílových spoluvlastnic v rámci hospodaření se společnou věcí. Jestliže pak v roce 1994 došlo k převodu spoluvlastnického podílu ze žalobkyně na právní předchůdkyni žalované, nejeví se dovolacímu soudu za odpovídající obvyklému běhu věcí a životním zkušenostem, že by žalobkyně jako veřejnoprávní korporace zajišťující veřejné služby zcela opomněla otázku zajištění dalšího přístupu, naznačuje-li se, že mělo jít o přístup jediný. Tomu odpovídá i fakt odrážející skutkové zjištění, že i po převodu spoluvlastnického podílu až do roku 1996 přístup ke školce zajištěn byl a v roce 1996 zamezila přístupu nikoliv právní předchůdkyně žalobkyně jako nabyvatelka spoluvlastnického podílu, ale žalovaná jako její právní nástupkyně.
Jestliže fakticky po dobu dvou let od převodu spoluvlastnického podílu přístup zajištěn byl, musel být patrně založen na nějakých konkrétních skutečnostech a okolnostech. To také žalobkyně v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně namítala a zdůrazňovala poukazem na to, že „V. Š. uzavřela se žalobkyní kupní smlouvu v roce 1994 s plným vědomím toho, že průjezd nemovitostí slouží jako přístup k objektu mateřské školy, když prvou polovinu nemovitosti vlastnila od roku 1991. Tedy konkludentně souhlasila s tím, aby průjezd domu byl takto využíván a nic nenaznačovalo tomu, že by mělo dojít ze strany paní Š. k zamezení přístupu k mateřské škole“.
Případný závěr o existenci konkludentní dohody, případně faktické umožnění přístupu i po převodu spoluvlastnického podílu ze strany jeho nabyvatelky, by fakticky vylučoval úvahu o hrubě nedbalém jednání žalobkyně.
S námitkou konkludentně uzavřené dohody se však odvolací soud v odůvodnění rozsudku fakticky nevypořádal a jeho rozhodnutí v daném ohledu nesplňuje náležitosti odůvodněn rozsudku podle §157 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud v samém závěru odůvodnění rozsudku vytkl žalobkyni, že si v souvislosti s převodem spoluvlastnického podílu nezajistila přístup věcněprávní formou, případně alespoň formou obligační s tím, že pokud by tak žalobkyně učinila způsobem patrným ze smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu „nemusela by se nyní dovolávat tehdy platného faktického stavu a argumentovat konkludentním souhlasem druhé účastnice kupní smlouvy“. K samotnému tvrzení a odvolací námitce o konkludentním uzavření smlouvy však odůvodnění rozsudku odvolacího soudu žádné závěry neobsahuje a k existenci takové smlouvy se nevyjadřuje, ač je nepochybné, že mohla být uzavřena i konkludentním způsobem, který se v písemné formě dohody o převodu spoluvlastnického podílu neodrazil.
S ohledem na nezohlednění nastíněných okolností je podle dovolacího soudu úvaha odvolacího soudu o hrubé nedbalosti žalobkyně předčasná. Odvolací by při dalším posuzování věci měl mimo dvou výše nastíněných okolností zohlednit i to, co si žalobkyně jako prodávající a právní předchůdkyně žalované jako kupující v souvislosti s uzavíráním kupní smlouvy v roce 1994 dohodly ohledně přístupu k nemovitostem žalobkyně, a to s ohledem mj. k tomu, že podle skutkových zjištění byl přístup k mateřské škole přes nemovitosti žalované až do roku 1996 umožňován. I když je dovolacímu soudu zřejmé, že jde o posuzování okolností mířících do již poměrně vzdálené minulosti, je pokus o jejich objasnění nezbytný pro úvahu o případné hrubé nedbalosti žalobkyně a to tím spíše, že žalobkyně sama na tyto okolnosti v průběhu řízení výslovně poukazovala.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal již první dovolací otázku žalobkyně jako důvodnou, což má za následek zrušení rozsudku odvolacího soudu, nezabýval se druhou otázkou týkající se tvrzeného rozporu s dobrými mravy.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
V dané věci je odvolací soud vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu