ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3086.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3086/2021-1008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně JUDr. Lenky Benešovské , se sídlem v Brně, Adamovská 97/17, správkyně konkurzní podstaty úpadce Z. N., proti žalované J. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 945/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2021, č. j. 14 Co 211/2011-968, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2011, č. j. 9 C 945/2001-413, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále též „BSM“) Z. N. (dále jen „úpadce“) a žalované tak, že do výlučného vlastnictví úpadce přikázal nemovitost bez č. p., nacházející se na pozemku parc. č. XY o výměře 664 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec XY a katastrální území XY, dále pozemek parc. č. XY o výměře 15 m 2 , ostatní plocha, zapsaný na LV č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY, a žalobkyni do výlučného vlastnictví přikázal pozemek parc. č. XY o výměře 445 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, pozemek parc. č. XY o výměře 671 m 2 , zahrada, a pozemek parc. č. XY o výměře 579 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY vedeném pro katastrální území XY a obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 14 Co 211/2011-968, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že z BSM úpadce a žalované přikázal úpadci předmětné nemovitosti (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit z konkursní podstaty úpadce na vypořádání podílu žalované částku 10 188 532 Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vymezila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně a která má být posouzena jinak. Odvolací soud měl nesprávně posoudit otázku, zda lze ustálenou praxi o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“), podle níž, pokud je jeden z manželů v konkurzu, lze veškerá aktiva SJM přikázat jen tomuto z manželů, aplikovat i na rozhodování o BSM. Uvedla, že právní závěry vztahující se k SJM nelze bez dalšího aplikovat na BSM, neboť „v rámci BSM nemají věřitelé postavení věřitelů vůči manželovi, který není dlužníkem jejich pohledávek, a tudíž není v úpadku, a proto není možné takovýmto způsobem proti smyslu institutu BSM rozhodnout o tom, že veškerá suma BSM se vypořádává ve prospěch manžela – dlužníka v úpadku a druhý manžel se stává věřitelem manžela v úpadku.“ V postupu odvolacího soudu shledala neoprávněné zvýhodnění jednoho z manželů a výrazné poškození druhého z manželů. Namítla, že namísto toho, aby získala svůj zákonem předpokládaný podíl na majetku BSM do svého vlastnictví, získává pohledávku, která bude uspokojena spolu s ostatními věřiteli svého manžela. Odvolací soud měl tímto způsobem smazat podstatné rozdíly mezi institutem SJM a BSM, a tak se dopustit nepřiměřené úvahy. Jako nesprávné zhodnotila předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci, a totiž jeho rozsudek ze dne 27. 11. 2019, č. j. 22 Cdo 3360/2019-889, v němž dovolací soud shledal dovolání žalované nepřípustné. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná pokládá otázku, zda lze ustálenou praxi o vypořádání SJM, podle níž pokud je jeden z manželů v konkurzu, lze veškerá aktiva SJM přikázat jen tomuto z manželů, aplikovat i na rozhodování o BSM. Dovolací soud by měl podle dovolatelky rozhodnout jinak než v předchozí fázi této věci, tj. rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3360/2019 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Jak již dovolací soud uvedl v předchozích fázích tohoto řízení, tj. v rozsudcích ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4280/2015, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3360/2019, na něž nyní v podrobnostech odkazuje, princip ochrany věřitelů je jen jedním z hledisek, která se prosazují při úvaze o tom, komu bude věc přikázána. Konkurz jednoho z manželů tedy není automaticky bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu důvodem pro přikázání veškerých aktiv do výlučného majetku úpadce. Naopak odvolací soud se správně zabýval i jinými hledisky, totiž poměry žalované a její rodiny a dále také skutečností, že předmětné nemovitosti jsou zatíženy již nařízenými výkony rozhodnutí a exekučními příkazy. Dospěl však k závěru, že zájem žalované a jejích zletilých a zaopatřených dětí není v souzené věci tak významný, aby převážil zájem věřitelů úpadce na úhradu dluhů, jimiž bylo předluženo BSM a z nichž pořízené hodnoty byly oběma manžely konzumovány za trvání manželského majetkového společenství. Tento závěr žalovaná zjevně přehlíží. Dovolací soud v předchozích kasačních rozhodnutích dostatečně podrobně vysvětlil, proč úvahu odvolacího soudu, na niž je rozhodnutí v daném rozsahu založeno, nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Ani v této fázi řízení přitom neshledal důvody, které by zakládaly prostor pro závěr, že úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená.
Nadto, co se týče ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se principu ochrany věřitelů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, a další rozhodnutí, na něž je odkazováno v předchozích kasačních rozhodnutích v této věci), dovolací soud neshledal žádné důvody, pro které by se od této praxe měl v projednávané věci odchýlit. Takové důvody nevymezila ani dovolatelka. Ta pouze konstatuje, že existují podstatné rozdíly mezi SJM a BSM, jež zřejmě shledává pouze v tom, že součástí BSM nebyla pasiva. Opomíjí však, že v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se na návrh účastníků vypořádávají i společné dluhy manželů, které vznikly za trvání manželství, ať již v souvislosti s jejich bezpodílovým spoluvlastnictvím, či nikoli [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (uveřejněný pod č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Dovolacímu soudu proto není zřejmé, v čem žalovaná podstatné rozdíly mezi SJM a BSM ve vztahu k uplatnění principu ochrany věřitelů shledává.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu