ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3297.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3297/2021-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalovanému P. S. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 104/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2021, č. j. 27 Co 69/2021-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Martina Kůse, advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 14 C 104/2020-47, zamítl žalobu na určení, že jednotka č. 926/16 nacházející se v budově č. p. XY, XY, XY, XY, XY, XY v XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 676/63062 na společných částech budovy a spoluvlastnický podíl o velikosti 338/31531 na pozemcích parc. č. st. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY pro obec a k. ú. XY (dále jen „předmětná bytová jednotka“), jsou zatíženy právem věcného břemene doživotního užívání ve prospěch žalobkyně, (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 27 Co 69/2021-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadené rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázky hmotného práva, na nichž rozhodnutí závisí a které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Zaprvé jde o otázku, zda je §1301 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) aplikovatelný na osobní služebnosti. Žalobkyně uvádí, že odvolací soud měl postupovat stejně, jako postupoval dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3864/2014 v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zadruhé se jedná o otázku, zda se §1993 o. z. vztahuje i na zánik osobní služebnosti. Zatřetí se v případě kladné odpovědi na předchozí otázku táže, zda aplikace §1993 o. z. může v individuálním případě založit důvody pro použití §2 o. z. Domnívá se, že v dané věci by aplikace §1993 odst. 1 o. z. byla v rozporu s dobrými mravy a vedla ke krutosti, bezohlednosti i nespravedlnosti. Uvádí, že by měl dovolací soud odmítnout použití §1993 o. z. a namísto něj analogicky aplikovat §1301 o. z. Na závěr odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3716/19, jímž sice Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dovolatelky, avšak při svém rozhodování vycházel z toho, že vlastnické právo k předmětné bytové jednotce tíží věcné břemeno spočívající v právu doživotního bydlení ve prospěch žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nastínil vlastní řešení žalobkyní předložených právních otázek. Kromě toho také upozornil, že i kdyby dovolací soud souhlasil s řešením předestřeným žalobkyní, žalobě na určení existence věcného břemene by nemohlo být vyhověno, neboť toto již bylo pravomocně zrušeno z jiného důvodu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné, příp. jako zjevně nedůvodné odmítl či zamítl.
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby, z nichž jeden nebyl dovoláním relevantně napaden.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud zopakoval, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, založil na dvou důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Shledal, (1) že věcné břemeno doživotního užívání předmětné bytové jednotky zaniklo podle §1993 o. z. splynutím osoby vlastníka předmětné bytové jednotky a osoby oprávněné z osobního věcného břemene a že i bez ohledu na tento první důvod by (2) zaniklo na základě usnesení soudního exekutora Mgr. Petra Polanského ze dne 25. 3. 2019, č. j. 131 EX 1871/18-77, který rozhodoval podle §336a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka dovoláním relevantně zpochybnila toliko důvod první. Ve vztahu k důvodu druhému nikterak nevymezila přípustnost ani důvod dovolání, a tudíž jej řádně dovoláním nenapadla. Odkázala pouze na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 3716/19, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně ve věci žaloby na neúčinnost právního jednání, a to až poté, co bylo vydáno rozhodné usnesení soudního exekutora [viz důvod (2)]. V tomto usnesení Ústavní soud nad rámec přezkumu ve věci v reakci na námitky žalobkyně uvedl, že „vlastnické právo k dané bytové jednotce tíží věcné břemeno spočívající v právu doživotního bydlení, zřízeném ve prospěch stěžovatelky a ta má tedy k ochraně svých práv a zájmů prostor před exekučním soudem“. Tím však Ústavní soud nerozhodoval o existenci či neexistenci věcného břemena spočívajícího v právu doživotního bydlení (to ani nebylo předmětem řízení ve věci), pouze žalobkyni s jejími námitkami odkázal na relevantní způsob ochrany jejích práv. Uvedené pak jistě nepostačuje k vymezení přípustnosti či důvodu dovolání ve vztahu k druhému důvodu, na němž je napadené rozhodnutí založeno a který by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby.
Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na dvou důvodech, z nichž každý by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby a že dovolatelka druhý z nich dovoláním relevantním způsobem nezpochybnila. Za situace, kdy dovolatelka dovolacímu soudu neumožnila podrobit druhý důvod dovolacímu přezkumu, věcný přezkum posouzení důvodu prvního již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání je tak jako celek nepřípustné.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu