ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3390.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3390/2022-192
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, proti žalovanému T. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 111/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2022, č. j. 20 Co 56/2022-156, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2022, č. j. 20 Co 56/2022-156, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2021, č. j. 17 C 111/2021-100, vypořádal společné jmění manželů („SJM“) - účastníků řízení (výroky I až IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V a VI). Do vlastnictví žalovaného přikázal mimo jiné „nemovité věci – stavební parcelu č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jejíž součástí je stavba rodinného domu č. p. XY a pozemková parcela č. XY (orná půda), v katastrálním území XY, obec XY, okres XY, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY“, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku ve výši 1 497 880 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Soud prvního stupně při přikázání nemovitostí žalovanému vyšel z toho, že žalovaný „disponuje okamžitě finanční částkou (deponovanou na účtu), ze které bude schopen vyplatit vypořádací podíl žalobkyni, zatímco žalobkyně předkládá pouze návrhy na uzavření budoucí úvěrové smlouvy (navíc za účasti druhé osoby), z nichž vyplývá toliko možný příslib nějakého plnění. Dále soud zvažoval i možnost, že by na plnění závazku zůstala žalobkyně sama, a zde přihlédl v opatrovnickém řízení zjištěnému příjmu žalobkyně – ve výši cca 30 tisíc Kč, z něhož by jistě nebyla sama schopna platit hypoteční splátku stanovenou v nabídce úvěrujících společností vypočtenou na cca 19 – 21 tisíc Kč měsíčně“. Poukázal též na zásadu, že SJM by mělo být vypořádáno tak, aby částka na vyrovnání podílů byla pokud možno co nejnižší.
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 20 Co 56/2022-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku III (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV). Odvolací soud rozhodl, že „do vlastnictví žalobkyně se přikazují:
a) nemovité věci – stavební parcela č. st. XY, jejíž součástí je stavba rodinného domu č. p. XY a pozemková parcela č. XY, v katastrálním území XY, obec XY, okres XY, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY,
b) závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené se společností Fio banka, a.s., IČO 61858374, se sídlem V celnici 10, 110 00 Praha, číslo účtu XY, vedené na jméno žalovaného, a
c) osobní automobil tovární značky XY, rok výroby 2012, t. č. v držení žalobkyně.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vzájemném vyrovnání podílů z titulu vypřádání společného jmění manželů částku 4 569 290 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“.
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně „při odvolacím jednání předložila smlouvu o úvěru č. 3 958 362 0 51, kterou uzavřela dne 25. 3. 2022 se společností Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., na částku 5 500 000 Kč“; proto oba účastníci jsou schopni vyplatit potřebnou částku na vyrovnání výše jim přikázaných podílů penězi. Odmítl námitky žalované strany, že uvedená „smlouva“ není, jak se podává z formulací v ní obsažených, pro banku závazná a že žalobkyně je i z dalších důvodů neschopná podíl vyplatit. Oba účastníci jsou tak schopni „vypořádací podíl druhému z nich vyplatit“; další kritéria v rozsudku uvedená (žalobkyně nemovitost od rozvodu manželství využívá, udržuje, žije tam spolu s dcerou a nemá možnost jiného bydlení, naopak žalovaný má ve svém výlučném vlastnictví byt o velikosti 4+1 v XY, který nyní využívá) pak svědčí žalobkyni, a proto jí odvolací soud tyto nemovitosti přikázal a uložil jí vyplatit na vypořádání podílů částku 4 569 290 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci rozsudku.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost výslovně nijak nezdůvodňuje. Tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný má za to, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž provedl či opakoval dokazování; odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV ÚS 57/04. Dále považuje rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání nemovitostí žalobkyni za překvapivé; odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, se kterým má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Dovolatel též zpochybňuje skutková zjištění ohledně bydlení účastníků.
Konečně dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015, podle kterého lze přihlížet i k výslovně neuvedenému hledisku schopnosti každého z manželů zaplatit druhému příslušnou částkou na vypořádání podílů (viz rozsudek ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005). Žalobkyně sice předložila v odvolacím řízení „úvěrovou smlouvu“, jde však o dokument, ze kterého se jednoznačně nepodává, že by žalobkyně již na jeho základě měla právo na přidělení částky tam uvedené – 5 500 000 Kč.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a nemovitosti přikázal do vlastnictví žalovaného, příp. toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v rozsahu přípustnosti důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř., k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají některé námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
V této věci dovolatel nijak přípustnost dovolání nevymezil; v dovolání lze však identifikovat několik otázek, ve kterých tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Jinými dovolacími výtkami, u kterých chybí jakékoliv označení možného předpokladu přípustnosti dovolání, se dovolací soud nemohl zabývat.
Žalovaný má za to, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž provedl či opakoval dokazování; odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV ÚS 57/04. Toto jiné skutkové zjištění však nijak nekonkretizuje; má-li jím snad být závěr o tom, že žalobkyně je schopna vyplatit vypořádací podíl, ten vychází ze smlouvy smlouvu o úvěru č. 3 958 362 0 51, kterou uzavřela dne 25. 3. 2022 se společností Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., na částku 5 500 000 Kč, kterou předložila v řízení před odvolacím soudem. K tomu viz níže.
Polemika se závěrem, že žalobkyně nemá jinou možnost bydlení, je polemikou se skutkovým zjištěním a je tak nepřípustná. Pokud dovolatel uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně nabízel svůj byt v XY k bydlení žalobkyni (aniž by uvedl údaje k bližší specifikaci tohoto tvrzení, kdy tak učinil, resp. na kterém místě spisu je tato nabídka zachycena), pak je třeba zdůraznit, že takové skutkové zjištění soud prvního stupně neučinil a v dovolacím řízení se dokazování neprovádí (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Dále považuje rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání nemovitosti žalobkyni za překvapivé; odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, se kterým má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Toto rozhodnutí se však opírá o porušení zásady dvojinstančnosti podle tehdy účinné úpravy; tato zásada však již „není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014). Podle recentní judikatury platí, že „nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3437/2012). Protože žalobkyně se domáhala přikázání sporné nemovitosti do jejího vlastnictví, bylo rozhodnutí odvolacího soudu objektivně předvídatelné – žalovaný musel počítat s tím, že odvolací soud může takto rozhodnout.
Pokud jde o citaci části nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98, k té žalovaný nepřipojuje relevantní argumentaci, resp. není zřejmé, v čem by odchylka od tohoto rozhodnutí měla spočívat.
Konečně dovolatel správně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015, podle kterého lze přihlížet i k výslovně neuvedenému hledisku schopnosti každého z manželů zaplatit druhému příslušnou částkou na vypořádání podílů (viz rozsudek ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005).
Manželovi, který požaduje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví, a jemuž svědčí hledisko účelného využití těchto nemovitosti, ale nemá prostředky na vypořádání podílu druhého manžela, resp. věrohodně nedoloží, že je bude mít k dispozici v přiměřené lhůtě, v zásadě nelze nemovitosti přikázat, zvláště je-li druhý z manželů solventní a rovněž žádá, aby mu byly nemovitosti přikázány (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005, podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015).
Otázkou, k jakému okamžiku je třeba doložit schopnost vyplatit vypořádací podíl, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, který řešil tuto problematiku v poměrech podílového spoluvlastnictví, jeho závěry však platí i pro spoluvlastnictví bezpodílové (SJM): „Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně.
Podle §160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran“.
V této věci dospěl odvolací soud k závěru o schopnosti žalobkyně vyplatit vypořádací podíl na základě toho, že žalobkyně předložila v odvolacím řízení dokument nazvaný „smlouva o úvěru číslo: 3 958 362 0 51“. Žalovaný sice zpochybnil, že jde o závaznou smlouvu o úvěru, nenavrhl však jednoznačně provedení důkazu (zejména dotaz na stavební spořitelnu), kterým by tato okolnost byla postavena najisto; odvolací soud měl tuto smlouvu za závaznou. Nicméně pod bodem V. této smlouvy je jako předpokládaný termín přidělení cílové částky uvedeno „1. čtvrtletí 2024“. I kdyby tak šlo o závaznou smlouvu o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, pak by vzhledem k předpokládanému účelu – vyrovnání výše podílů zaniklém SJM v penězích - nesplňovala požadavek vyrovnání v „přiměřené lhůtě“ (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016); uložení podstatně delší pariční lhůty by bylo třeba důkladně zdůvodnit. Přitom odvolací soud uložil žalobkyni povinnost vyplatit částku 4 569 290 Kč do 3 měsíců od právní moci jeho rozsudku; z něj však nijak nevyplynulo, že by v této lhůtě byla žalobkyně schopna tuto částku zaplatit.
Pokud odvolací soud uvedenou skutečnost – předpokládanou dobu přidělení cílové částky - nepovažoval za významnou, je jeho závěr o solventnosti žalobkyně předčasný, a jeho rozhodnutí je v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu požadující prokázání schopnosti vyplatit vypořádací podíl v přiměřené lhůtě.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle §243d o. s. ř. (zejména je třeba dát žalobkyni možnost vyjádřit se k obsahu smlouvy o úvěru a ev. i účastníkům umožnit za splnění zákonných podmínek k ní navrhnout důkazy). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu