ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3590.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3590/2021-472
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň a) M. O. , narozené XY, bytem v XY, a b) A. P. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na můstku 383/1, proti žalovaným 1) S. B. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) B. K. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 238/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2021, č. j. 27 Co 273/2020-420, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2021, č. j. 27 Co 273/2020-420, se zamítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2020, č. j. 19 C 238/2016-312, ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2020, č. j. 19 C 238/2016-324, určil, že je žalobkyně a) výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY se stanovenou hranicí mezi pozemky parc. č. XY a XY podle geometrického plánu Ing. Jaroslava Rydla č. 1116-16/2018, který je nedílnou součástí rozsudku, a to dvěma body se souřadnicemi: bod XY, x XY, bod XY, x XY (výrok I). Dále určil, že je žalobkyně b) výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY se stanovenou hranicí mezi pozemky parc. č. XY, XY a XY podle geometrického plánu Ing. Jaroslava Rydla č. 1116-16/2018, který je nedílnou součástí rozsudku, a to dvěma body se souřadnicemi: bod XY, x XY, bod XY, x XY, bod XY, x XY (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 27 Co 273/2020-420, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že je žalobkyně a) výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“) vzniklého rozdělením původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY podle geometrického plánu GEOKA spol. s r. o., č. 1148-42/2021, který učinil nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že určil, že je žalobkyně b) výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. XY a XY v k. ú. XY (dále též „předmětné pozemky“) vzniklých rozdělením původních pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY podle geometrického plánu GEOKA spol. s r. o., č. 1148-42/2021, který učinil nedílnou součástí rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VI).
Proti rozhodnutí odvolacího podali žalovaní dovolání, které považují za jako přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vydržení předmětných pozemků. Namítají, že odvolací soud dovodil, že žalobkyně předmětné pozemky vydržely, aniž by zkoumal jejich dobrou víru. Žalovaní opakovaně tvrdili a dokazovali, že plot mezi pozemky žalobkyň a žalovaných nebyl umístěn na stejném místě. Nejpozději při kontrolní prohlídce stavebního úřadu v roce 2009 se žalobkyně musely dozvědět, že je plot umístěn v rozporu se skutečným průběhem hranice. Odvolací soud se při řešení otázky vydržení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ohledně hodnocení dobré víry, pokud k této okolnosti nepřihlédl a nezkoumal trvání jejich dobré víry po celou vydržecí dobu. Dále odvolacímu soudu vytýkají absenci poučení souvisejícího s odlišnou právní kvalifikací věci; soud prvního stupně věc řešil z hlediska určení hranice pozemků, odvolací soud pak z hlediska určení vlastnického práva k nim. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaní v dovolání zpochybňují závěr o dobré víře žalobkyň, neboť odvolací soud nepřihlédl k okolnostem týkajících se kontrolní prohlídky stavebního úřadu v roce 2009.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolání v této věci nemůže být přípustné pro řešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jak žalovaní předznamenávají, neboť nevymezují judikaturu Nejvyššího soudu, ve které by byla právní otázka posuzována odchylně. Ta se ostatně z dovolání nepodává ani implicitně a v této části tak dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Jádrem dovolání je výtka, že odvolací soud při hodnocení dobré víry žalobkyň v průběhu vydržecí doby nezohlednil okolnosti týkající se kontrolní prohlídky stavebního úřadu v roce 2009, čímž se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudy vzaly za prokázané, že se v roce 2009 konalo místní šetření stavebního úřadu ohledně umístění oplocení v souvislosti se stavbou domu žalovaného 1), při jehož výstavbě bylo původní oplocení poničeno. Z rozhodnutí se však nepodává skutkový závěr o tom, že by se žalobkyně dozvěděly o tom, že plot nerespektuje hranici pozemků, nebo že by v rámci místního šetření nastala okolnost, v důsledku které by o svoji dobrou víru mohly přijít. Naopak soudy uzavřely, že nový plot byl vybudován na stejném místě jako plot původní. Ze skutkových zjištění se tedy nepodává, že by se žalobkyně při kontrolní prohlídce mohly dozvědět o průběhu hranic pozemků; ani žalovaný v dovolání neuvádí, co konkrétně by žalobkyně mělo v jejich dobré víře zpochybnit. Jestliže pak taková okolnost nevyplynula z dokazování, nebylo rolí soudu v nalézacím sporném řízení po ní pátrat. Dovolatelé ostatně ani neuvádějí, z jakého důkazního prostředku by mělo takové skutkové zjištění, které by odvolací soud opomněl při právním posouzení věci zohlednit, vyplývat. Formulace dovolání ostatně naznačuje, že dovolatelé v této souvislosti vyjadřují spíše svůj hodnotící soud či úsudek („žalobkyně se musely dozvědět“), není ani zřejmé, kdy a na základě jaké konkrétní informace měly žalobkyně mít vědomost o tom, že plot je v rozporu s určením hranice parcel umístěn na pozemku žalovaného 1). Odvolací soud tak jednoznačně vyšel z toho, že průběh událostí v roce 2009 na dobrou víru žalobkyň žádný konkrétní dopad neměl, což vyplývá již z jeho závěru, že plot mezi pozemky účastníků je na stejném místě jako v minulosti, byť s tímto závěrem dovolatelé ve skutkové rovině nesouhlasí.
Námitka žalovaných tak rozporuje zjištěný skutkový stav, čímž je z dovolacího přezkumu diskvalifikována, neboť přípustnost dovolání může založit pouze otázka právní (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Dále žalovaní namítají, že je odvolací soud nepoučil o změně právní kvalifikace věci.
Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ve vztahu k ní žalovaní v dovolání nevymezili žádnou otázku přípustnosti. Jejich polemika zůstává pouze v rovině tvrzené vady řízení, kterou by však dovolací soud mohl podle §242 odst. 3 o. s. ř. přezkoumat pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu