ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.788.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 788/2022-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze , identifikační číslo osoby 14451115, se sídlem v Praze 1, Hrad III, nádvoří 48/2, zastoupené Mgr. et Mgr. Josefem Fiřtem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovanému P. R. M. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 28/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 21 Co 188/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Miroslava Zemana.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 42 C 28/2020-120, uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni obě části XY, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 21 Co 188/2021-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu ve znění doplněném žalobkyní v odvolacím řízení zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Ve věci šlo o toto: Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání XY, které bylo žalovanému svěřeno za účelem vyhotovení XY nového; to žalovaný zhotovil bezúplatně. Předmětem sporu bylo, zda žalovaný nabyl držbu způsobilou k vydržení (a později i vlastnictví) XY. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalovanému v tom, že věc držel v dobré víře, kterou žalovaný odvozoval od sdělení P., který mu XY k opravě předal, že si je může ponechat. Zatímco soud prvního stupně se nezabýval možností mimořádného vydržení XY, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by se držba žalovaného zakládala na nepoctivém úmyslu, držba trvala potřebnou dobu, a žalovaný tedy nabyl věc v důsledku mimořádného vydržení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, publikované pod č. 33/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní11).
Skutkové otázky nemohou založit přípustnost dovolání a při jejich posuzování je dovolací soud v zásadě vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, stejně řada dalších rozhodnutí).
Dovolací soud vyšel z toho, jak dovolatelka vymezila předpoklady přípustnosti dovolání. K dovolatelkou předkládaným otázkám uvádí dovolací soud následující.
K otázce: „Je předpokladem mimořádného vydržení dle §1095 občanského zákoníku i poctivá držba ve smyslu §992 občanského zákoníku?“:
Dovolací soud se touto otázkou již zabýval, a to nejprve v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021; dále viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, a další rozhodnutí; nejedná se o otázku hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešenou.
Podmínkou mimořádného vydržení (§1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „ o. z.“) není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v §992 odst. 1 o. z., resp. dříve v §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), se tu neuplatní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, či shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021). V podrobnostech se odkazuje na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikované na www.nsoud.cz .
Odvolací soud pod body 23 a 24 rozsudku mj. vyložil, proč žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovaný vykonával držbu v nepoctivém úmyslu. Tamtéž odvolací soud vyložil odlišnost mezi poctivou držbou a držbou bez nepoctivého úmyslu, a to v souladu se shora citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Tato otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se nejedná o otázku dovolacím soudem neřešenou, a rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce: „Jak vykládat pojem ´nepoctivý úmysl´ užitý ve druhé větě §1095 občanského zákoníku? Jde o absenci poctivosti (nepoctivou držbu) ve smyslu §992 občanského zákoníku, nebo je ´nepoctivý úmysl´ jinou, novou mírou kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby?“:
Touto otázkou se dovolací soud zabýval rovněž v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a v usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021. Nejedná se tak ani v tomto případě o otázku dosud neřešenou.
Z uvedených rozhodnutí se podává, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Na dovoláním položenou otázku lze odpovědět, že jde „o jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. I zde lze odkázat na podrobný výklad v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaného na www.nsoud.cz .
Tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se nejedná o otázku dovolacím soudem neřešenou, a odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Problém je do značné míry v tom, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil přiléhavější pojem „oprávněná držba“ souslovím „poctivá držba“, ačkoliv u poctivé držby nejde o otázku poctivosti v obecném smyslu; tato terminologie pak vyvolává v praxi nejasnosti (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou).
K otázce: „Musí být osobě, které byla zapůjčena věc jako vzor pro výrobu kopie věci, již z této okolnosti zřejmé, že k zapůjčené věci nemůže vykonávat vlastnické právo?“:
Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na skutečnosti, že žalovanému bylo XY zapůjčeno jako vzor; z obsahu spisu ostatně nic takového nevyplývá, zřejmé je jen to, že mu bylo XY předáno .
Odvolací soud se – na rozdíl od soudu prvního stupně – zabýval tím, zda mohl žalovaný XY mimořádně vydržet. Poskytl proto žalobkyni poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala, že žalovaný držel puklé XY v nepoctivém úmyslu; ta však neuvedla skutečnost, ze které by vyplývalo, že šlo o zapůjčení (zápůjčku) a že podle dohody účastníků mělo být XY vráceno; existence takové dohody vůbec nevyplývá z obsahu spisu. Na řešení takto položené otázky tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Bylo na žalobkyni, aby prokázala, že žalovaný se ujal držby v nepoctivém úmyslu (poctivý úmysl žalovaného se presumuje jak podle §7 o. z., tak i podle §1095 o. z.); to by prokázala zejména tím, že by prokázala dohodu, že XY má být vráceno. Nic takového však prokázáno nebylo, naopak z výpovědi svědků S. a K. vyplývá spíše opak.
Navíc, i když žalovaný nemusel mít ve skutečnosti právo si věc ponechat, vzhledem k tomu, že nebyla prokázána dohoda o opaku, vzhledem k nečinnosti žalující strany, ev. Správy XY, které se vydání XY léta nedomáhaly, s přihlédnutím k výpovědi uvedených svědků nelze považovat úvahu odvolacího soudu o nedostatku nepoctivého úmyslu žalovaného za zjevně nepřiměřenou.
Dovolatelkou tvrzený rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, není dán, neboť v tomto rozhodnutí šlo o výprosu (tu ani dovolatelka netvrdí), a hlavně nešlo o mimořádné vydržení, jehož podmínky jsou podstatně méně přísné než podmínky vydržení podle §134 odst. 1 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu