ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.855.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 855/2021-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, o vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 229/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. října 2020, č. j. 59 Co 132/2020-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 3 C 229/2019-54, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pohledávce z titulu půjčky poskytnuté společnosti A.-K. ve výši 1 630 000 Kč a to tak, aby tato pohledávka z půjčky byla přikázána do vlastnictví žalovaného a ten byl povinen na vypořádací podíl uhradit žalobkyni polovinu výše půjčky (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 59 Co 132/2020-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně uvedla, že se neztotožňuje závěrem soudu prvního stupně, podle kterého jsou peníze získané z půjčky sjednané výlučně žalovaným výlučným majetkem žalovaného. Takový závěr by byl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; konkrétně s rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 2390/2017, 22 Cdo 2044/2010 či 22 Cdo 2335/2005. Dále žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně zaměnil právní režim pohledávky ve vztahu mezi bývalými manželi a právní režim jejího vymáhání. Skutečnost, že je vůči třetí osobě oprávněn pohledávku vymáhat jen jeden z manželů, neznamená, že by taková pohledávka nespadala do společného jmění manželů (poté do podílového spoluvlastnictví), a jako taková může být vypořádána. To dokládá odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 22 Cdo 218/2010 a 22 Cdo 3192/2015. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu, eventuálně soudu prvního stupně. Své dovolání žalobkyně po lhůtě ještě doplnila poukazem na důsledky legalizace „šedé ekonomiky“.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně vymezila otázku, zda finanční prostředky nabyté výlučným závazkem jednoho z manželů spadají do společného jmění manželů.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Vymezenou otázkou však žalobkyně zjevně napadá rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť právě ten – na rozdíl od odvolacího soudu – považoval finanční prostředky získané žalovaným půjčkou za jeho výlučné prostředky. Ostatně sama žalobkyně v dovolání uvádí, že napadá závěry soudu prvního stupně, resp. že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho důvodu tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jí dovolatelka nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu.
Dále žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně zaměňuje právní režim pohledávky ve vztahu mezi bývalými manželi a právní režim jejího vymáhání.
Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury v tom směru, že v případě, kdy odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V dané věci založil své rozhodnutí odvolací soud na dvou závěrech.
S ohledem na §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, uvedl, že vzhledem k tomu, že v daném případě nejde o společnou pohledávku obou manželů, nemůže se na ni vztahovat režim tohoto ustanovení, a podle názoru odvolacího soudu zde nepřipadá v úvahu, aby došlo k vypořádávání této pohledávky v rámci podílového spoluvlastnictví tak, jak učinila předmětem svého návrhu žalobkyně, tj. způsobem, že by se pohledávka jako celek stala součástí podílového spoluvlastnictví, které by bylo možné zrušit a vypořádat tak, že by pohledávka byla přikázána žalovanému, jemuž by byla uložena vůči žalobkyni platební povinnost představující tzv. vypořádací podíl (důvod č. 1).
Současně pak vyšel z toho, že pokud by šlo o společnou pohledávku, pak by se „ani v tomto případě nejednalo o podílové spoluvlastnictví, nýbrž by se každý z manželů stal oprávněným z této pohledávky vůči třetí osobě a byl tak oprávněn tuto vymáhat“ (důvod č. 2).
Oběma závěry pak odvolací soud vyjádřil – byť tak neučinil výslovně – že ať již zvažoval obě právní posouzení (druhé z hlediska žalobkyně nejpříznivější), nebylo by možno žalobě vyhovět tím způsobem, který žalobkyně v žalobě uplatnila, proto, že na straně žalovaného není dána ani v jednom případě pasivní legitimace. Žalobkyně by musela (v druhém případě uvažovaném odvolacím soudem) svůj nárok uplatnit přímo proti obligačnímu dlužníkovi.
Ani při benevolentním posouzení splnění obsahových náležitostí dovolání ve vztahu k důvodu č. 1, kdy by dovolací soud považoval za řádně vymezenou přípustnost dovolání i formulován důvod dovolání, by nemohl podrobit věcnému přezkumu správnost závěru odvolacího soudu, že o společnou pohledávku nejde, neboť ve vztahu k zamítavému důvodu č. 2 neobsahuje dovolání vůbec žádnou argumentaci, jež by oponovala úsudku odvolacího soudu o nedostatku věcně legitimace žalovaného a jeho závěru, že pasivně legitimovaným by byl v dané věci obligační dlužník. I kdyby tedy věcně případně neobstál důvod č. 1 uvažovaný odvolacím soudem, z hlediska dovolacího přezkumu je konečné zamítavé rozhodnutí správné, jestliže dovolací soud neměl možnost posoudit věcnou správnost důvodu č. 2, který vedl odvolací soud taktéž k závěru o nedůvodnosti žaloby.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu