ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1008.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1008/2022-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně MARTE AB, s.r.o. , se sídlem v Plzni, Doubravka, Na Dlouhých 1047/23, identifikační číslo osoby 29101000, zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská 612/20, proti žalované J. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 1882/12, o zaplacení částky 480 066 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 65/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2021, č. j. 64 Co 301/2021-257, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 14. 10. 2021, č. j. 24 C 65/2019-238, Okresní soud v Plzni jako soud prvního stupně zamítl návrh žalované na zastavení řízení.
Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že se žalobkyně žalobou podanou dne 14. 2. 2019 domáhala zaplacení částky 480 066 Kč příslušenstvím jako kupní ceny za vozidlo, které žalovaná nabyla od žalobkyně na základě smlouvy ze dne 25. 8. 2016. Společně s podáním žaloby žalobkyně neuhradila soudní poplatek. Soud prvního stupně žalobkyni nevyzval ke splnění poplatkové povinnosti, věc projednal a dne 6. 5. 2019 vynesl rozsudek, ve kterém vyhověl žalobě a ve výroku II uložil žalobkyni povinnost uhradit soudní poplatek. Žalobkyně poplatkovou povinnost splnila dne 18. 6. 2019. Usnesením ze dne 30. 3. 2020 odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná následně dne 7. 9. 2021 podala návrh na zastavení řízení z důvodu, že žalobkyně včas nesplnila poplatkovou povinnost, neboť soudní poplatek měla uhradit již po podání žaloby.
Odvolací soud po právní stránce aplikoval ustanovení §9 odst. 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), a dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení pro opožděné zaplacení soudního poplatku, neboť ačkoliv žalobkyně společně s podáním žaloby neuhradila soudní poplatek, soud prvního stupně žalobkyni nevyzval ke splnění poplatkové povinnosti a ve věci začal jednat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že odvolací soud při posuzování otázky, zda mělo být řízení zastaveno pro opožděné zaplacení soudního poplatku, rozhodl v rozporu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud jasně a přesvědčivě odůvodnil své rozhodnutí a nijak se neodchýlil od judikatury Ústavního soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda mělo být řízení zastaveno pro opožděné zaplacení soudního poplatku, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V projednávané věci vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla soudem prvního stupně po podání žaloby vyzvána k zaplacení soudního poplatku a ve věci se začalo jednat, aplikoval odvolací soud ustanovení §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích a dospěl k závěru souladnému s judikaturou dovolacího soudu, že nebyly splněny předpoklady pro zastavení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016, uveřejněné pod číslem 121/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se rovněž neodchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, jak se domnívala žalovaná, neboť uvedený nález vychází z předpokladu, že k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je nutná předchozí výzva ke splnění poplatkové povinnosti podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, k jejímuž vydání však v projednávané věci nedošlo.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Odo 1237/2006); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude soudy rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu