ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1380.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1380/2022-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobce F. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalované JCh obchodní, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Nekázanka 880/11, identifikační číslo osoby 09007261, zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 117/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 11. 2021, č. j. 15 Co 218/2021-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22 506 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 10 C 117/2020-257, určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem ve výši ideální jedné poloviny tam specifikované nemovité věci (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 77 250,35 Kč (výrok II).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 10 406 Kč (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním (podle obsahu dovolací argumentace pouze tu část jeho prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé). Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně jeho změnu.
Žalobce navrhl dovolání žalované odmítnout pro nesplnění zákonných formálních požadavků kladených na dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, jenž je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála, pokud v úvodu dovolání vymezila předpoklad jeho přípustnosti tak, že se odvolací soud při řešení otázky „hodnocení podmínek vzniku omylu, pro který může být právní úkon relativně neplatný, jakož i podmínek omluvitelnosti omylu jednající osoby“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by označila konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (ať již uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe), od níž se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit. Vymezení konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl podle žalované odvolací soud odchýlit, není patrné ani z obsahu další dovolací argumentace žalované.
Vytčený nedostatek této obligatorní náležitosti dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že žalovaná v dovolání nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem zakládá zčásti též na zpochybnění skutkového stavu zjištěného v řízení a na svých vlastních skutkových závěrech (namítá, že „… nebylo prokázáno, že by žalovaná od samého počátku jednala tak, že věděla, že kupní cenu neuhradí …“ a „… nebyl prokázán úmysl žalované vystavit neplatnou směnku …“). Dovolací přezkum však je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §146 odst. 3 o. s. ř. za použití §243c odst. 3 věty první a §224 odst. 1 o. s. ř. Jelikož bylo dovolání žalované odmítnuto, je povinna nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložil a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 18 300 Kč podle §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (tarifní hodnota byla stanovena ve výši 2 500 000 Kč podle ceny předmětného spoluvlastnického podílu žalobce k nemovité věci sjednané v kupní smlouvě ze dne 3. 3. 2020, tj. v době nikoliv časově příliš vzdálené, která účastníky v řízení nebyla zpochybňována – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2351/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 101/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 3 906 Kč, neboť advokát žalobce je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši celkem 22 506 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta (§160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 5. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu