ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1408.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1408/2022-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Mlýn Kutná Hora s. r. o. , se sídlem v Pluhově Žďáře, č. p. 36, identifikační číslo osoby 07919972, zastoupené Mgr. Pavlem Halounem, advokátem se sídlem v Praze, Dudova 2585/4, proti žalované Mlýn Danemark s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Primátorská 296/38, identifikační číslo osoby 04553632, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze, Voršilská 130/10, o určení obsahu budoucí smlouvy a nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 24/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 22 Co 209/2021-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 73.326 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 5 C 24/2020-248, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala, výslovně proti prvnímu i druhému výroku, žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a mělo by být odmítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku povahy závazku obsaženého v rezervační smlouvě ze dne 5. 3. 2019, když dospěl k závěru, že se nejedná o smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu §1785 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Poukazuje přitom na ustanovení občanského zákoníku týkající se výkladu právních jednání. Uvedená otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 620/2019).
V nyní projednávané věci se odvolací soud od výše uvedených závěrů neodchýlil, jestliže za užití příslušných interpretačních metod dospěl k závěru, že předmětná smlouva neobsahuje povinnost uzavřít kupní smlouvu ve smyslu ust. §1785 a násl. o. z.
Z uvedeného důvodu proto nejsou případné ani odkazy dovolatelky na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu s námitkou, že smluvní strany jsou povinny ujednat si obsah budoucí smlouvy alespoň obecným způsobem, když dle závěru odvolacího soudu smlouva neobsahovala povinnost uzavřít kupní smlouvu s oprávněním domáhat se nahrazení projevu vůle podle §1787 o. z.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přechodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí v souvislosti s přeměnou společnosti a pasivní legitimací. Argumentuje tím, že dle projektu přeměny na právního nástupce přešla všechna práva a povinnosti související s nemovitostmi a je tedy zřejmé, že úmyslem stran byl přechod též závazku z předmětné smlouvy.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele; obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, či ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3740/2021).
Za situace, kdy se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, jenž samostatně vede k zamítnutí žaloby, tj. závěr o tom, že v daném případě smlouva neobsahovala závazek ve smyslu §1785 o. z., nejednalo se tedy o smlouvu o smlouvě budoucí, není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázky případného přechodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí.
Konečně pokud dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu byl překvapivý, jde o námitku vady řízení, která sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu i ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem ke zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které byl dovolatelkou navrhován odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 7. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu