ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1651.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1651/2022-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce R. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Václavská 226/2, proti žalovaným 1) V. S., narozené XY, bytem v XY, a 2) J. S. , narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Floriána Nováka 5267/3, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 4/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2022, č. j. 37 Co 121/2021-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2020, č. j. 116 C 4/2017-172, určil, že vlastníkem ideální ½ tam blíže specifikovaných nemovitostí byla ke dni 16. 12. 2005 Ž. S., nar. XY (výrok I), uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit náklady řízení České republice (výroky II a III) a žalobci (výrok IV).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV (první výrok), ve výrocích II a III jej změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na nákladech řízení České republice částku 25 050 Kč (druhý výrok), a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích napadli žalovaní včasným dovoláním. Co do jeho přípustnosti uvedli, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Namítli nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhli zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13) [rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na jejich webových stránkách]. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaní řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaní v dovolání pouze parafrázovali část obsahu ustanovení §237 o. s. ř. (avizovali dva předpoklady přípustnosti dovolání), aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovali, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují pro něj za splněný. Z dovolání není patrné, při řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu (ať již vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe). Pokud snad žalovaní formulací, „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“ měli na mysli, že právní otázka vyřešená odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí má být dovolacím soudem posouzena jinak, lze dodat, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl v projednávané věci odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívají žalovaní, že má dovolací soud posoudit jinak otázku řešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.). O způsobilé vymezení přípustnosti by však nešlo, i kdyby žalovaní takto skutečně uplatňovali čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř, neboť z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalovaných) dovolací soud právě v projednávané odklonit.
Řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání pak absentuje i ve vztahu k žalovanými tvrzené námitce porušení práva na spravedlivý proces odvolacím soudem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18).
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Pouze pro úplnost lze zmínit, že závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže zvrátit polemika žalovaných se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním), ani případné vady řízení namítané žalovanými (údajná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu), neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části prvního výroku a ve druhém a třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaných proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu