ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1756.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1756/2021-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně M. K. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení 361 358,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 684/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2020, č. j. 11 C 684/2018-209, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 54 Co 367/2020-239, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2020, č. j. 11 C 684/2018-209, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 54 Co 367/2020-239, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 24. 6. 2020, č. j. 11 C 684/2018-209, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu o zaplacení částky 361 358,29 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 3 000 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Žalobkyně napadla včasným dovoláním výslovně rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům blíže konkretizované rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Navrhla zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně zastavil podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ačkoliv žalobkyně výslovně neuvedla rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti té části jeho výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle kterých bylo prokázáno, že bodové ohodnocení žalobkyně bylo vyšší, než činil krajský průměr, tedy nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla výrazně znevýhodněna, a že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by v důsledku sjednané smlouvy včetně dodatku nebyla schopna dosahovat zisku, případě nepokrýt své náklady. Na jejich základě pak v souladu se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že v daném případě postupovala žalovaná při úhradě žalobkyní vykázané péče zcela v souladu s uzavřeným dodatkem ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb, v němž se účastnice dohodly na výši plateb, resp. na způsobu výpočtu jejich výše, který vycházel z vyhlášky č. 348/2016 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2017.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit námitka žalobkyně, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům judikatury Ústavního soudu (nálezu pléna ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, uveřejněného pod číslem 167/2000 Sb., nálezu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2785/08, jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz , a nálezu pléna ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, uveřejněného pod číslem 396/2013 Sb.), podle které „musí státní regulace, která vychází ze zohlednění výše vybraného pojistného, výše nákladů při poskytování zdravotní péče a dalších faktorů, zohlednit i možnost tvorby zisku“, a že je též v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3067/2010. Své námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem žalobkyně v dovolání zakládá na polemice s výše citovanými skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel, tj. zejména se závěrem, že nebylo prokázáno, že by v důsledku sjednaných úhrad nebyla schopna dosahovat zisku. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Dovolací přezkum je však ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení žalobkyně, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2021“), podle kterého (slovy dovolatelky) „je neurčitou či nejistou pohledávkou taková pohledávka, která není bez dalšího akceptována“. I ve vztahu k této otázce zakládá žalobkyně tvrzení o nesprávném právním posouzení věci na vlastních skutkových závěrech, odlišných od těch, ze kterých vycházel odvolací soud při závěru o možnosti započíst přeplatek z vyúčtování proti pozdějším pohledávkám žalobkyně. Pokud žalobkyně v dovolání namítá, že podle smlouvy byl zápočet možný pouze v případě pochybení ve vyúčtování, přehlíží, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění o obsahu čl. II odst. 7 a 11 dodatku č. 3 smlouvy, podle kterých bylo dohodnuto základní fakturační období kalendářní měsíc, s tím, že žalovaná měla provést úhradu hrazených služeb formou předběžné měsíční úhrady a ročního finančního vyúčtování a dále bylo výslovně sjednáno oprávnění žalované započíst přeplatek z její strany proti kterékoliv pohledávce žalobkyně poté, co doručí žalobkyni vyúčtování, v němž bude přeplatek uveden.
Žalobkyně navíc přisuzuje R 37/2021 závěry, které v něm obsaženy nejsou. V tomto rozsudku Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že nejistou nebo neurčitou ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace. Současně platí, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Od výše citovaných závěrů R 37/2021 se odvolací soud neodchýlil, pokud jako započitatelné shledal vzájemné pohledávky účastnic z téže smlouvy (na úhradu poskytovaných hrazených služeb v průběhu roku 2018 a na vrácení přeplatku z finančního vyúčtování hrazených služeb za rok 2017).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem [ani pouhá citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř.] nepostačují (srov. například R 4/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, nebo též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). Uplatnila-li žalobkyně v dovolání další výtky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem a namítala-li nedodržení postupů týkajících se výkladu právních jednání, pak ve vztahu k nim v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tak v této části trpí vadami, které již nemohou být odstraněny, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné (dílem též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 5. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu