ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1859.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1859/2021-178
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně DAVMEL, s. r. o., se sídlem v Kladně, Čs. armády 3131, identifikační číslo osoby 24802689, zastoupené Mgr. Jakubem Řehořem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., člence holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, o zaplacení 629 732,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 111 C 1/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 8. 2020, č. j. 22 Co 138/2020-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 8. 2020, č. j. 22 Co 138/2020-127, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 11. 2019, č. j. 111 C 1/2019-104, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 629 732,99 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění na základě pojistné smlouvy č. 01/2014, jejímž předmětem bylo pojištění obytného vozidla XY (dále též jen „karavan“ či „obytné vozidlo“). Tvrdila, že dne 21. 10. 2016 došlo k dopravní nehodě, která měla za následek totální škodu na obytném vozidle, a požadovala pojistné plnění odpovídající rozdílu jeho hodnoty před nehodou a prodejní ceny vraku karavanu ponížené o spoluúčast. Žalovaná odmítla poskytnout pojistné plnění z důvodu výluky podle čl. V. odst. 1 písm. r) Všeobecných pojistných podmínek (dále jen „VPP“), neboť tvrdila, že vozidlo bylo v době nehody zapůjčeno za úplatu třetí osobě – T. Z.. Podle žalobkyně měl T. Z. karavan v užívání bezúplatně.
2. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 111 C 1/2019-104, zamítl žalobu o zaplacení částky 629 732,99 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 116 827,92 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně (v rozsudku soudu prvního stupně bylo zjevně nesprávně uvedeno „žalovaná“ – poznámka Nejvyššího soudu) uzavřela dne 19. 12. 2014 se společností ČSOB Leasing, a. s., smlouvu o úvěru za účelem pořízení karavanu. Téhož dne uzavřela žalobkyně se žalovanou pojistnou smlouvu č. 01/2014 (KOMPLEXNÍ NOVÁ STANDART) na pojištění karavanu, jejíž součástí byly VPP. V článku V. odst. 1 písm. r) VPP bylo dohodnuto, že pojištění se (dále) nevztahuje na škodné události vzniklé v době, kdy bylo pojištěné vozidlo zapůjčeno za úplatu třetí osobě, pokud není v pojistné smlouvě ujednáno jinak. Dne 21. 10. 2016 došlo k dopravní nehodě, která měla za následek totální škodu na obytném vozidle, které v době nehody řídil T. Z.. Na základě hodnocení provedených důkazů soud prvního stupně uzavřel, že T. Z. byl karavan půjčen za úplatu. Vyšel přitom ze svědeckých výpovědí dvou likvidátorů žalované, jejichž závěry byly potvrzeny záznamem z telefonního hovoru mezi likvidátorem žalované s T. Z. uskutečněným v krátkém časovém úseku po nehodě, v němž T. Z. výslovně potvrdil, že měl karavan zapůjčený dle řádné nájemní smlouvy a za úplatu. Svědeckou výpověď T. Z., v níž uvedl, že za půjčení vozidla nic nehradil, protože jednatel žalobkyně je jeho kamarád, považoval soud prvního stupně za nevěrohodnou pro delší časový odstup od škodné události, též z důvodu, že svědek uváděl, že si na obsah telefonního hovoru nepamatuje, dále z důvodu, že k jednání přijel společně s jednatelem žalobkyně (byť vypověděl, že se o předmětné nehodě s nikým nebavil), a také pro rozpor výpovědi s jeho vyjádřením v záznamu hovoru s likvidátorem, které naopak hodnotil jako věrohodné. K provedenému záznamu telefonického hovoru soud dále uvedl, že z něj vyplývá, že ze strany likvidátora žalované nebyl na T. Z. vyvíjen žádný nátlak a svědek na jednotlivé dotazy likvidátora odpovídal srozumitelným a klidným způsobem.
4. Při právním posouzení věci soud prvního stupně obecně odkázal na §2 písm. g) a §6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že žalovaná důvodně odmítla vyplacení pojistného plnění v souladu s čl. V. odst. 1 písm. r) VPP, jelikož pojištění se nevztahuje na škodné události vzniklé v době, kdy pojištěné vozidlo bylo zapůjčeno za úplatu třetí osobě. K námitce žalobkyně o nepoužitelnosti záznamu telefonického hovoru uzavřel s odkazem na §125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), že záznam lze použít, neboť má zcela zásadní význam pro řešení předmětu sporu, když je z něj zcela zjevné, že svědek T. Z. v řízení vypovídal opačně oproti svému sdělení učiněnému v krátkém časovém horizontu od škodné události.
5. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 455 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a doplnil, že v rámci smlouvy o úvěru byl mezi žalobkyní a společností ČSOB Leasing, a. s., sjednán také zajišťovací převod práva a že mezi nimi byla rovněž uzavřena smlouva o výpůjčce (viz čl. 1.1, 1.2 a 1.3 smlouvy o úvěru). S těmito ujednáními zjevně souvisel „Souhlas s užíváním předmětu financování třetí osobou“ udělený žalobkyni společností ČSOB Leasing, a. s., při uzavření úvěrové smlouvy. Z této listiny nevyplývala jakákoliv souvislost s pojistnou smlouvou.
7. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalobkyně o nezákonnosti provedeného důkazu záznamem telefonního hovoru. Citoval §86 a 88 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a připomněl nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz ). K tomu doplnil, že předložené zvukové záznamy byly záznamy telefonických hovorů, nikoli skrytě pořízené nahrávky. Lze přitom považovat za obecně známou skutečnost, že v současnosti je (i v roce 2016 byl) v podstatě každý tzv. smartphone (s příslušnou aplikací) schopen zaznamenávat obsah uskutečňovaných hovorů, a každý si tak musí být vědom možnosti, že druhý účastník záznam hovoru pořizuje. Měl za zcela obvyklé, že obchodní korporace typu bank či pojišťoven své telefonické hovory s klienty zaznamenávají. Tím spíše podle něj mohl svědek T. Z. předpokládat, že jeho hovor s likvidátorem pojišťovny je zaznamenáván, a to přesto, že na počátku hovoru nezaznělo v tomto směru žádné upozornění. Poukázal na potřebu posuzování kolize mezi právem na ochranu soukromí a právem na soudní ochranu podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2299/17. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na https://www.nsoud.cz ), rovněž uzavřel, že telefonický hovor mezi likvidátorem žalované a T. Z. se svým obsahem blížil výkonu povolání či obchodní činnosti (předmětem hovoru nebylo nic, co by bylo možno považovat za osobní či rodinný život T. Z. v užším smyslu, a ze strany žalované šlo o obchodní činnost). Provedení záznamu telefonického hovoru měl za opodstatněné vzhledem k radikální odlišnosti předtím provedených výpovědí obou jeho účastníků, přičemž možnosti žalované prokázat poskytnutí karavanu T. Z. za úplatu byly velmi omezené vzhledem k tomu, že šlo o transakci proběhlou mezi třetími osobami, z nichž obě mohou mít zájem na zakrytí její povahy. Za těchto okolností podle odvolacího soudu nemohlo převážit právo svědka T. Z. na ochranu soukromí nad právem žalované na spravedlivý proces.
8. K námitce nesprávného rozložení důkazního břemene odvolací soud uvedl, že důkazní břemeno ohledně prokázání okolností pro uplatnění výluky tížilo žalovanou, avšak rozsudek soudu prvního stupně nebyl založen na neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž se opíral o zjištěný skutkový stav. V úvahách soudu prvního stupně při hodnocení důkazů neshledal žádné pochybení nebo nelogičnost. Soudu prvního stupně pouze vytkl nesprávnost právního posouzení, pokud ve svém rozhodnutí citoval ustanovení zákona č. 168/1999 Sb., neboť v dané věci se jednalo o škodové pojištění podle občanského zákoníku. Ve shodě se soudem prvního stupně však dospěl k závěru, že skutkové podmínky pro aplikaci výluky dle čl. V. odst. 1 písm. r) VPP byly naplněny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla jednoznačně vyřešena“. Rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jej změnit a žalobě v plném rozsahu vyhovět, případně jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Podle žalobkyně zůstala nezodpovězena otázka, „zdali bylo ze strany žalované vůbec možné uplatňovat výluku z pojistného plnění dle VPP LHA 2014, část A, článek V., odst. 1, písm. r)“, s ohledem na možnou exempci této výluky, která je pojistnými podmínkami v dotčené části připuštěna slovy „pokud není v pojistné smlouvě ujednáno jinak“ (první otázka). Argumentuje ve prospěch názoru, že souhlas k dočasnému užívání udělený žalobkyni společností ČSOB Leasing, a. s., která je členem holdingu ČSOB stejně jako žalovaná, byl jiným ujednáním ve smyslu VPP, pro který se neměla aplikovat výluka z pojistného plnění. Poukazuje na podstatu tzv. koncernového práva (podrobení jednotnému řízení ze strany ovládajícího subjektu) a na aplikovatelnost §433 o. z. (ochranu práv žalobkyně jako slabší strany při interpretaci jednotlivých ujednání či právních jednání).
11. Ke sporné skutečnosti, zda bylo předmětné vozidlo zapůjčeno žalobkyní za úplatu třetí osobě či zda bylo zapůjčeno bezplatně, žalobkyně předkládá otázku, „která ze stran sporu byla tížena důkazním břemenem stran prokázání existence či neexistence úplaty za zapůjčení vozidla“ (otázka druhá). Podle ní šlo o vadu řízení, pokud byla soudem prvního stupně poučena dle §118a o. s. ř., že ji tíží důkazní břemeno k tvrzení, že karavan byl zapůjčen T. Z. bezúplatně. V této souvislosti doplňuje, že soudní judikatura konstantně uvádí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu, a nesouhlasí „s konstatováním soudů obou stupňů, kdy potvrzený rozsudek soudu prvního stupně stojí na tom závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že bylo vozidlo zapůjčeno bezplatně“.
12. Žalobkyně dále formuluje otázku „procesní použitelnosti záznamu z telefonických hovorů“ (otázka třetí) a má za to, že „výklad odvolacího soudu je zcela opačný výkladu, jak jej předpokládá Nejvyšší soud“. Zdůrazňuje, že použití nahrávky jako důkazu v soudním řízení bez souhlasu nahrávané osoby připadá do úvahy pouze, nejedná-li se o projev osobní povahy a též tam, kde má tento důkaz vést k prokázání skutečnosti, kterou nelze prokázat jinak, a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti před právem na spravedlivý proces. Odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4007/2008, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1982/2012, uveřejněný pod číslem 22/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 22/2015“), a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod číslem 83/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 83/2019“), a na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 , a ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05. Za podstatné považuje, že svědek T. Z. nebyl poučen o tom, že by měl být hovor nahráván, nebyl dotázán na souhlas, ve své výpovědi uvedl, že s monitorovanými hovory „paušálně nesouhlasí“ a výslovně odmítl přehrání telefonického záznamu v soudním řízení. Podle ní přitom šlo o záznam hovoru osobní povahy, v němž svědek popisoval vjemy ze svého osobního života (vyjadřoval se ke svým osobním závazkovým vztahům, zda, komu a za co platil odměnu). Žalovaná nebyla slabší stranou sporu, přičemž skutečnost, jež mohla vyplynout z obsahu záznamu hovoru, bylo možno prokazovat formou svědeckých výpovědí, výpisem z bankovního účtu žalobkyně či svědka T. Z., účetnictvím žalobkyně apod.
13. Žalobkyně dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro absenci odůvodnění ve vztahu k jejím námitkám k použitelnosti záznamu hovoru. Zpochybňuje rovněž hodnocení důkazů týkající se obsahu záznamu telefonického hovoru a způsobu jeho vedení likvidátorem žalované. Má za to, že hovor byl veden tendenčně. Hodnocení důkazů provedené soudem považuje za rozporné se zásadou volného hodnocení důkazů.
14. Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout, případně je odmítnout jako nepřípustné. Má za to, že s prezentovanými námitkami se odvolací soud dostatečně vypořádal. Napadené rozhodnutí, jakož i postup odvolacího soudu považuje za správný a souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
III. Přípustnost dovolání
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou (dostatečně určitě a srozumitelně formulovanou) otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
18. Pakliže žalobkyně v úvodu dovolání avizovala předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dostatečně určitě formulovala pouze jedinou otázku (otázku první), jež by mohla vyhovět výše uvedeným požadavkům. První otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jejím prostřednictvím žalobkyně ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutkový stav, ze kterého při svém právním posouzení vycházel, tj. skutečnost, že z listiny vystavené společností ČSOB Leasing, a. s., označené jako „Souhlas s užíváním předmětu financování třetí osobou“, nelze dovodit jakoukoli souvislost s pojistnou smlouvou, neboť tato listina zjevně souvisela s ujednáním dle bodu 1.3.4. smlouvy o výpůjčce, která byla uzavřena mezi žalobkyní a společností ČSOB Leasing, a. s., v souvislosti s úvěrovou smlouvou a se zajišťovacím převodem vlastnického práva. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem tak zakládá na vlastních skutkových závěrech odlišných od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. Dovolací přezkum je však ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
19. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky druhé. Přípustnost dovolání pro tuto otázku žalobkyně zjevně spatřuje v tom, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání vymezila jejím dostatečně určitým slovním popisem (srov. například shodu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011). Na řešení této procesní otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Rozsudek soudu prvního stupně (stejně jako rozsudek odvolacího soudu) nebyl založen na závěru, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno (jak žalobkyně mylně uvádí v dovolání), nýbrž se opíral o zjištěný skutkový stav. Nešlo o stav označovaný jako „ non liquet“ , tj. o situaci, v níž by byla pro rozhodnutí určující otázka, kterou ze stran sporu tížilo důkazní břemeno. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
20. Namítala-li žalobkyně v rámci své dovolací argumentace, že hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a předkládala-li vlastní hodnocení důkazů, jde opět o námitku fakticky zpochybňující správnost skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel, nikoli správnost právního posouzení věci (žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, žalobkyně v této souvislosti neformulovala). Taková námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
21. Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v té části jeho prvního výroku a ve druhém výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
22. Spatřovala-li žalobkyně přípustnost dovolání pro otázku třetí v tom, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tento předpoklad přípustnosti dovolání je patrný z její argumentace, že „výklad odvolacího soudu je zcela opačný výkladu, jak jej předpokládá Nejvyšší soud“) týkající se procesní použitelnosti důkazu záznamem (telefonického) hovoru, přičemž odkazovala na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k této otázce v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, patrně přehlédla, že odvolací soud posuzoval možnost připuštění takového důkazu v řízení v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014, která je oproti dřívější právní úpravě zčásti odlišná. Nicméně pro třetí otázku shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od (žalobkyní též zmíněného) R 83/2019 a dalších rozhodnutí z něj vycházejících, které tvoří ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při řešení této otázky v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §86 o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.
25. Podle §88 odst. 1 o. z. není svolení třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.
26. Podle §125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.
27. Nejvyšší soud v R 83/2019 podrobně popsal, za jakých podmínek je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení. Zdůraznil, že zákon č. 89/2012 Sb. zachovává ochranu soukromí a tomu odpovídající povinnosti ostatních zdržet se neoprávněných zásahů do něj jako součást absolutního osobnostního práva. Rozsah omezení tohoto absolutního osobnostního práva je v současné právní úpravě širší, neboť vedle možnosti pořízení nebo použití podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu na základě zákona k úřednímu účelu (srov. §88 odst. 2 o. z.) zákon nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných subjektivních soukromých práv, a to zpravidla v řízení před orgánem veřejné moci a podle předpisů veřejného práva (například podle občanského soudního řádu). K tomu však Nejvyšší soud dodal, že toto omezení je nutné – vzhledem k tomu, že jde o výjimku z práva na ochranu osobnosti člověka – vykládat restriktivně, uvedený zákonný důvod k použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka (srov. §90 o. z.). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, dále uzavřel, že základním kritériem pro rozhodnutí o použitelnosti zvukových či obrazových záznamů týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy a pořízených soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v občanském soudním řízení, je (v každém jednotlivém případě) poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a rozhodnutí o tom, který z těchto zájmů je v konkrétním případě převažujícím. Kromě okolností, za nichž byla nahrávka pořízena, je rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující informace z nahrávky k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimečný prostředek, jeho použití jako důkazu v občanském soudním řízení může připadat v úvahu pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch. Z těchto závěrů Nejvyšší soud vychází i v následné rozhodovací praxi (srov. například usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4765/2018, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2949/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2718/2020)
28. V projednávané věci lze spatřovat pochybení odvolacího soudu již při posouzení povahy projevu svědka T. Z v telefonickém hovoru s likvidátorem žalované. Není správný jeho závěr, že šlo o hovor, který se svým obsahem blížil výkonu povolání či obchodní činnosti. V nálezu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2299/17, Ústavní soud dovodil, že pokud se monitorovaný hovor odehrává mezi dvěma obchodníky, nebo i fyzickými osobami domlouvajícími se na záležitostech souvisejících s jejich povoláním, lze uzavřít, že se v takových případech nejedná o projevy soukromé povahy, nýbrž o komunikaci vedenou při obchodní či veřejné činnosti nebo při výkonu povolání (obdobně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 64/2004). Závěr odvolacího soudu, že ze strany likvidátora žalované šlo o hovor související s její obchodní činností, není možné vztáhnout na povahu tohoto hovoru ze strany svědka T. Z., která je určující pro posouzení použitelnosti jeho záznamu v soudním řízení. T. Z. použil karavan jako fyzická osoba ke svým soukromým účelům, a hovor se měl týkat průběhu dopravní nehody a okolností, za kterých karavan získal od žalobkyně do své dispozice, což nelze považovat za okolnosti související s jeho obchodní či veřejnou činnosti, nebo výkonem povolání. Jde o okolnosti týkající se jeho běžného soukromého života.
29. Nesprávné jsou též další úvahy odvolacího soudu. Byť se lze ztotožnit s tím, že v obecné rovině existuje povědomost, že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenán a že (v určitých případech) může být z uskutečnění hovoru za těchto okolností dovozován konkludentní souhlas s pořízením jeho záznamu, neznamená to bez dalšího, že v projednávané věci byl souhlas T. Z. takto udělen a že se týkal též případného použití záznamu, zvlášť pokud tento svědek v průběhu řízení výslovně projevil svůj nesouhlas s jeho použitím v soudním řízení. Za nesprávnou (spekulativní) lze v této souvislosti považovat i úvahu odvolacího soudu poukazující na obvyklou praxi obchodních korporací typu bank či pojišťoven, které běžně své telefonické hovory s klienty zaznamenávají, se závěrem, že tím spíše mohl T. Z. předpokládat, že jeho hovor s likvidátorem pojišťovny je zaznamenáván, přestože na jeho počátku nezaznělo v tomto směru žádné upozornění. Odvolací soud opomněl, že je také zcela běžné, že obchodní korporace uvedeného typu své klienty na zaznamenávání (monitorování) hovoru na jeho počátku upozorňují. Pokud tedy tímto běžným způsobem T. Z. upozorněn nebyl, mohl stejně tak předpokládat, že právě tento hovor monitorován nebude.
30. Odvolací soud následně při posouzení použitelnosti zvukového záznamu telefonického hovoru správně přistoupil k poměřování střetávajících se práv na ochranu soukromí a na soudní ochranu, tj. k testu proporcionality. Nejvyšší soud však nesouhlasí s jeho závěrem, že v této věci právo svědka T. Z. na ochranu soukromí za daných okolností nemohlo převážit právo žalované na spravedlivý proces, neboť takový závěr je nesprávný, resp. je minimálně předčasný.
31. Provedení důkazu záznamem projevů člověka osobní povahy pořízených soukromou osobou bez souhlasu nahrávané osoby v občanském soudním řízení je podle výše citované judikatury Nejvyššího soudu (též Ústavního soudu) omezeno na situace, kdy má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak. Provedení takového důkazu není namístě tehdy, pokud se pouze jeví prokázání sporné skutečnosti obtížnější. Závěr o tom, že právo na spravedlivý proces účastníka, který provedení důkazu záznamem hovoru v řízení navrhl, převážilo nad právem nahrávané osoby na ochranu soukromí, nelze učinit za situace, kdy se pouze vzájemně liší obsah jiných provedených důkazů, které mohou spornou skutečnost prokázat, avšak pro absenci řádně provedeného hodnocení takových důkazů soudem ještě nelze uzavřít, že těmito jinými důkazy spornou skutečnost prokázat nelze. Jinak řečeno, jsou-li navrženy k prokázání sporné skutečnosti též jiné důkazy, lze připustit provedení důkazu záznamem projevů člověka osobní povahy pořízených bez souhlasu nahrávané osoby až poté, co je najisto postaveno, že na základě těchto jiných důkazů uvedenou skutečnost prokázat nelze. Nejsou-li přitom navrženy (jiné) důkazy, u nichž je již z návrhu zřejmé, že jsou zjevně nezpůsobilé danou skutečnost prokázat, může takový závěr soud učinit až po jejich provedení a řádném zhodnocení podle §132 o. s. ř.
32. Odvolací soud postupoval v rozporu se závěry vyslovenými v R 83/2019, pokud použitelnost zvukového záznamu předmětného telefonického hovoru dovodil na základě úvahy, že možnosti žalované k prokázání tvrzení o poskytnutí karavanu T. Z. za úplatu byly značně omezené a že výpovědi obou účastníků hovoru se „radikálně lišily“. Omezené možnosti žalované k prokázání předmětné skutečnosti ještě neznamenají, že ji jinými důkazy prokázat nelze. Ani pouhý nesoulad obsahu výpovědí osob, které telefonický hovor uskutečnily (dvou z několika navržených a provedených důkazů), ještě nesvědčí o tom, že předmětná skutečnost nemohla být bez provedení důkazu záznamem telefonického hovoru prokázána. Z těchto úvah nevyplývá, že by i po hodnocení těchto rozporných výpovědí (zejména jejich věrohodnosti), a to i v návaznosti na další provedené důkazy a vše, co vyšlo v řízení najevo (srov. §132 o. s. ř.), nebylo možné bez provedení záznamu telefonického hovoru předmětnou skutečnost prokázat. Právní posouzení uvedené procesní otázky odvolacím soudem proto není správné.
33. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady dovolací soud neshledal. Namítá-li žalobkyně nepřezkoumatelnost „napadeného rozhodnutí“, je z její argumentace zřejmé, že takto za nepřezkoumatelný považuje rozsudek soudu prvního stupně v jeho závěrech o použitelnosti důkazu záznamem telefonického hovoru. Rozhodnutí soudu prvního stupně však zjevně nebylo nepřezkoumatelné, pokud jeho obsah umožňoval žalobkyni v podaném odvolání vznést námitky o nesprávnosti závěrů soudu prvního stupně o použitelnosti tohoto důkazu, s nimiž se odvolací soud v dostatečném rozsahu vypořádal (byť jeho právní názor shledal dovolací soud nesprávným). Nepřezkoumatelným proto není ani rozsudek odvolacího soudu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak nelze považovat ani případné poučení soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně prokázat, že přenechala karavan T. Z. bezplatně, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla založena na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž na dokazováním zjištěném skutkovém stavu věci. Případné nesprávné poučení žalobkyně soudem prvního stupně na výsledek řízení nemělo žádný vliv.
34. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu