ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2341.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2341/2022-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra , se sídlem Na Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, IČO 00007064, proti žalované LEDIC a.s. , se sídlem Pobočná 1395/1, 141 00 Praha 4, IČO 48116807, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Pobočná 1395/1, 141 00 Praha 4, o zaplacení 560 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 44/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, č. j. 91 Co 384/2021-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 7 C 44/2019-192, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2021, č. j. 7 C 44/2019-215, výrokem I zamítl žalobu o zaplacení 560 000 Kč, výrokem II uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 171 020,10 Kč a výrokem III žalobkyni uložil nahradit státu jeho náklady ve výši 32 842 Kč.
O odvolání žalobkyně podané do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, ve znění jeho opravného usnesení, a o odvolání žalované podané do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění jeho opravného usnesení, rozhodl Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 91 Co 384/2021-247, kdy výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho opravného usnesení, ve výroku I. částečně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 240 000 Kč a ve zbytku výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil; výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho opravného usnesení, ve výroku III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady ve výši 19 048 Kč a žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady ve výši 13 794 Kč; výrokem III zastavil řízení o odvolání žalované, neboť ta vzala své odvolání zpět, a výrokem IV uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 29 636 Kč k rukám zástupce žalované.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná byla oprávněna upustit od provedení díla a odstoupit podle §2595 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) od smlouvy o dílo uzavřené dne 1. 2. 2016 mezi účastnicemi podle §2586 odst. 1 o. z., podle níž se žalovaná, jako zhotovitel, zavázala provést na svůj náklad a nebezpečí pro žalobkyni, jako objednatele, dílo – stavební úpravy 300 m střelnice v Borku u Rokycan podle projektové dokumentace. Odvolací soud založil uvedený závěr na skutkovém závěru, že žalovaná sama nepokládala vady projektové dokumentace spočívající v nedostatku bezpečnostních opatření za překážku v řádném provedení díla, když ve sdělení ze dne 30. 3. 2016 žalobkyni ujistila, že je dílo připravena provést, a to podle příslušné projektové dokumentace. Žalovaná dokonce navrhla stejné opatření ke zvýšení bezpečnosti výcviku v areálu střelnice jako soudem ustanovený soudní znalec Ing. Jan Komenda, a to vypracování provozního řádu střelnice s ohledem na znalcem zjištěné bezpečnostní nedostatky v balistickém řešení záchytných clon střelnice v projektové dokumentaci. Odvolací soud konstatoval, že předpokladem pro odstoupení zhotovitele od smlouvy podle §2595 o. z. je, že objednatel trvá na provedení díla podle zřejmě nevhodného příkazu nebo s použitím zřejmě nevhodné věci i po zhotovitelově upozornění; v daném případě však uvedená nevhodnost příkazu nebyla zřejmá, bylo-li třeba znaleckého zkoumání za účelem zjištění nevhodnosti projektové dokumentace pro řádné provedení díla. Navíc žalovaná žalobkyni na tvrzenou nevhodnou povahu věci, tj. část projektové dokumentace věnující se balistice, neupozornila bez zbytečného odkladu; resp. že tvrzené bezpečnostní nedostatky střelnice mohla zjistit již dříve, než po fyzickém převzetí staveniště dne 15. 3. 2016, jestliže jí bylo místo plnění (areál střelnice) známé z předešlé veřejné zakázky.
Odvolací soud následně posuzoval, zda je oprávněná žalovanou uplatněná námitka promlčení ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované se zahájením stavebních prací, které byla žalovaná povinna zahájit podle čl. IV. odst. 2 smlouvy o dílo nejpozději do 15 dnů ode dne převzetí staveniště, tj. do 30. 3. 2016 od převzetí staveniště dne 15. 3. 2016. Z obsahu čl. XXI. odst. 1 písm. a) předmětné smlouvy o dílo bylo zjištěno, že účastnice si sjednaly nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč za každý den prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaná stavební práce do 30. 3. 2016 nezahájila a současně v daném případě nebyl zjištěn nevhodný příkaz překážející v řádném provádění díla (§2594 odst. 2 o. z.), dospěl odvolací soud podle ustanovení §2048 odst. 1 věty první o. z. a s ohledem na podání žaloby až dne 16. 4. 2019 k závěru, žalobkyně má právo na zaplacení smluvní pokuty jen za období od 16. 4. 2016 do 27. 4. 2016, tj. za 12 dní, což činí po 20 000 Kč za den prodlení celkem částku ve výši 240 000 Kč, a proto co do této částky změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě v této části vyhověl a ve zbytku - co do částky 320 000 Kč potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, byť z jiného důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy otázky právně podstatné pro posouzení věci dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu a některé právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Namítá zároveň, že odvolací soud se nevypořádal dostatečně a správně s některými otázkami podstatnými pro posouzení věci, zejména hodnocením jednotlivých vad projektové dokumentace ve vztahu možnosti jejich zjištění před předáním staveniště, s návrhem žalované na moderaci smluvní pokuty, což podle dovolatelky způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud posoudil následující otázky:
1) „Zda je možné trvat na povinnosti provést dílo zhotovitelem a následně z důvodu nezahájení provádění díla zhotovitelem vůči němu uplatňovat sankce, přestože by dílo po dokončení zjevně narušovalo veřejný pořádek.“
2) „Zda v případě, že je pro potvrzení určité skutečnosti proveden znalecký posudek v rámci soudního řízení, toto zcela vylučuje závěr, že skutečnost je zřejmá, a to přestože na ní upozornil žalovaný neprodleně po převzetí staveniště a převzetí příslušné projektové dokumentace.“
3) „Zda samotné konstatování připravenosti dílo provést zhotovitelem jednoznačně vylučuje možnost přerušení díla podle §2594 odst. 2 o. z. z důvodu nevhodné povahy věci.“ V této souvislosti namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval sdělení žalované učiněné dopisem ze dne 30. 3. 2016, jakožto sdělení o připravenosti žalované dílo provést.
4) „Zda je možné po zhotoviteli vždy požadovat, aby byl schopen rozpoznat vady projektové dokumentace dříve, než je mu předáno staveniště a projektová dokumentace pro účely plnění smlouvy (zejména, zda je spravedlivé po zhotoviteli požadovat, aby byl schopen rozpoznat vady dle projektové dokumentace pro účely zadávacího řízení a z důvodu, že se vyskytoval v areálu, kde se taktéž nachází staveniště)“. Dovolatelka v této souvislosti nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobkyni na tvrzenou nevhodnou povahu věci, tj. část projektové dokumentace věnující se balistice, neupozornila bez zbytečného odkladu a že žalovaná mohla zjistit bezpečnostní nedostatky v projektové dokumentaci k provedení díla z důvodu znalosti místa provedení díla z dřívější jiné zakázky.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá a žalobkyni uložil uhradit žalované a státu náklady řízení, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž poukázala na to, že podané dovolání nesplňuje žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, neboť z dovolání není zřejmé, které z dovolatelkou formulovaných otázek v dovolání nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Navíc poslední otázka předestřená dovolatelkou je položena v obecné rovině. Pokud dovolatelka zakládá své dovolání na polemice se skutkovým stavem věci a na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, žalobkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznila, že hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem a že navíc uvedenými námitkami dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění soudu, přičemž k takovým námitkám není možno v dovolacím řízení přihlédnout.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalovaná v dovolání u jednotlivých konkrétně formulovaných otázek neuvedla, která z nich podle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo která z uvedených otázek by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, a má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit při řešení konkrétně vymezené právní otázky (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, dostupných na www.nsoud.cz ).
Pokud dovolatelka v dovolání rekapituluje skutkové a právní závěry odvolacího soudu a k těmto závěrům uvádí své výhrady společně s námitkami k hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem a jeho právnímu posouzením věci, je nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ). Námitkami k nesprávnému právnímu posouzení je vymezen jen důvod dovolání, nikoliv přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci přípustnost dovolání též založit nemohou. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Námitka dovolatelky ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Směřuje do vad řízení, nezahrnuje však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Taková námitka neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 12. 9. 2018. sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 23 Cdo 3370/2021 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu