ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2409.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2409/2022-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. H. , narozeného XY, bytem v XY, a b) D. H. , narozené XY, bytem v XY, oba zastoupeni Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, proti žalované R. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Romanem Nováčkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, PSČ 702 00, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 324/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2021, č. j. 11 Co 265/2020-234, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované částku 1 029 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované částku 3 085 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 38 C 324/2018-187, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud určil, že žalobce a) je spoluvlastníkem podílu v rozsahu 1/4 k nemovitostem, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrálního pracoviště XY pro obec a k. ú. XY na listu vlastnictví č. XY pro uvedené katastrální území a obec, a to pozemku parc. č. XY zahrada, pozemku parc. č. XY orná půda a pozemku parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům v XY č. p. XY a žalobkyně b) je spoluvlastníkem podílu v rozsahu 3/4 k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrálního pracoviště XY pro obec a k. ú. XY na listu vlastnictví č. XY pro uvedené katastrální území a obec, a to pozemku parc. č. XY zahrada, pozemku parc. č. XY orná půda a pozemku parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům v XY č. p. XY (výrok I). Dále uložil žalobcům nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a také jim uložil nahradit náklady řízení vzniklé státu (výrok III).
Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť první rozsudek ze dne 29. 4. 2020, č. j. 38 C 324/2018-134, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2021, č. j. 11 Co 265/2020-170.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 11 Co 265/2020-234, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výrocích II a III jej změnil ohledně placení náhrady nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasně podaným dovoláním, v němž namítali, že soud prvního stupně i soud odvolací učinily nesprávná skutková zjištění. Dovolatelé rozsáhle se skutkovými závěry soudů polemizovali a namítali, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou vnitřně rozporné, přičemž poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které skutkové zjištění, které zcela nebo v podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné, znemožňuje dovolacímu soudu posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru. Dovolatelé rovněž namítali, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se hrubého porušení dobrých mravů jako podmínky pro aplikaci §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), neboť odvolací soud dle názoru dovolatelů neposuzoval intenzitu nemravného jednání žalované, ani nevyhodnotil jednání žalované z hlediska objektivních kritérií. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelé své námitky opírají o vlastní hodnocení důkazů, které nemá být předmětem dovolacího řízení. Navrhla, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto jako nepřípustné a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podaly osoby oprávněné zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Převážná většina argumentace dovolatelů spočívá v námitkách proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a ve zpochybňování jejich skutkových závěrů. K tomu dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak by zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani námitky dovolatelů směřující proti hodnocení důkazů, neboť samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatelům nelze přisvědčit ani v jejich námitce, že se odvolací soud při posuzování naplnění podmínky aplikace §630 obč. zák. spočívající v hrubém porušení dobrých mravů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011). Dovolatelé v tomto směru namítali, že odvolací soud neposuzoval intenzitu nemravného jednání žalované, ani nevyhodnotil jednání žalované z hlediska objektivních kritérií. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem plyne, že odvolací soud se náležitě zabýval posouzením otázky, zda došlo k hrubému porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. Odvolací soud vycházel ze závěrů judikatury k posuzování naplnění podmínek §630 obč. zák. (body 13. a 14. napadeného rozsudku) a v kontextu konkrétních skutkových závěrů se zabýval tím, zda v řešením případě došlo k naplnění podmínky hrubého porušení dobrých mravů či nikoli (body 23. - 28. napadeného rozsudku). S ohledem na to, že podle odvolacího soudu z jednotlivých výtek uvedených ve výzvě žalobců k vrácení daru bylo v řízení prokázáno pouze to, že žalovaná řádně nevyúčtovávala žalobcům částky vrácené jako přeplatky za dodávku plynu, uzavřel, že takové jednání nelze bez dalšího považovat za hrubě rozporné s dobrými mravy. Dovolací soud proto uzavírá, že odvolací soud se při posuzování otázky, zda byla naplněna podmínka aplikace §630 obč. zák. spočívající v hrubém porušení dobrých mravů, dostatečně zabýval rozhodnými okolnostmi řešeného případu a jeho úvaha, že jednání žalované nepředstavovalo hrubé porušení dobrých mravů, není nepřiměřená a nekoliduje se závěry rozhodovací praxe, na kterou dovolatelé poukazovali (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, či usnesení ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, či usnesení ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, a další).
Vytýkají-li dále dovolatelé odvolacímu soudu, že jeho postup i závěry jsou vnitřně rozporné a nepředvídatelné, nevymezuje způsobile otázku přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ani neuplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž vytýká vadu řízení, která sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu