ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2568.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2568/2022-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobců a) L.V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Karlem Hůzlem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 143, a b) V. M. , narozené XY, bytem v XY, proti žalovanému M. M. , narozenému XY, zastoupenému JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem se sídlem v Písku, Na Boubín 203, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního sudu v Písku pod sp. zn. 9 C 144/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2022, č. j. 7 Co 1270/2021-374, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 9 C 144/2019-292, určil, že ke dni úmrtí L. V., narozeného XY, tj. ke dni 23. 10. 2017, byl jmenovaný podílovým spoluvlastníkem ideální ½ pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a že k uvedenému dni budova bez č. p. / č. e., postavená na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, náležela do společného jmění manželů zemřelého L. V. a V. V., narozené XY [původní žalobkyně b)], a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 10. 8. 2021 odvolání. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně b) V. V., naposledy bytem v XY, dne 3. 12. 2021 zemřela.
V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, že v řízení bude pokračováno namísto žalobkyně b) se správci pozůstalosti L. V., tedy žalobcem a), a V. M., narozenou XY, bytem v XY. Odvolací soud dovodil, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení. Ze zprávy notářky – soudní komisařky pověřené v řízení o pozůstalosti V. V. zjistil, že správce pozůstalosti nebyl ustanoven a správci pozůstalosti jsou dědicové L. V. a V. M., kteří neuzavřeli dohodu, jak budou dědictví spravovat. Odvolací soud uzavřel, že za dané situace se uplatní §1677 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož je-li dědiců více a neujednají-li něco jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové. Rozhodl proto podle §107 odst. 2 občanského soudního řádu o procesním nástupnictví, jak shora uvedeno.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, neboť nesouhlasí s procesním nástupnictvím V. M.. Dovolání má za důvodné proto, že nikdo nesmí být nucen být žalobcem proti své vůli. Namítá, že V. M. je jeho matkou a s převodem sporných nemovitostí na svého syna souhlasí, což soudu sdělila. Napadeným rozhodnutím je postavena do pozice žalobce ve sporu, ačkoliv žalobu považuje za nesmyslnou, a do řízení vstupuje proti své vůli. Tím, že na straně žalobců vystupují dva subjekty, je radikálně omezena v možnosti s řízením nakládat a tak je porušeno její dispoziční právo; žalobu by vzala zpět, ale s ohledem na postoj žalobce a) [jejího bratra] je to prakticky vyloučeno. Standardně se žalobce ve sporu domáhá ochrany svých práv a zájmů, zatímco V. M. je autoritativním rozhodnutím soudu nucena vystupovat proti svým právům a v rozporu se svými zájmy, je tak nucena např. nést náklady v řízení, které neiniciovala a s nímž nesouhlasí, ale je také nucena stát ve sporu proti svému synovi. Dovolatel zdůraznil, že nemá spor se svou matkou a nechce proti ní vést soudní řízení, je však k tomu proti své vůli nucen. Klade otázku, zda napadené rozhodnutí je v souladu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, a namítá, že žádné rozhodnutí nesmí proti sobě postavit matku a syna a zasahovat tak do ústavně garantovaného práva na ochranu před zásahem do rodinného života. Namítá také, že žalobce a) znemožňuje své sestře paní M. správu dědictví a notářka v řízení o dědictví konstatovala možnost, že bude ustanoven správce dědictví z řad insolvenčních správců. Dovolatel má za to, že do vyřešení této otázky by řízení mělo být přerušeno.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích s pokynem rozhodnout o přerušení řízení.
Žalobce a) ve svém vyjádření k dovolání žalovaného namítl, že napadeným rozhodnutím dovolatel ve své pozici žalovaného není nikterak dotčen a jím uváděné důvody se týkají jeho matky; z uváděných důvodů se měla napadenému rozhodnutí bránit paní M. sama. Žalobce a) navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání proti napadenému rozhodnutí podala také V M., vyjádřila v něm svůj nesouhlas s účastí v tomto sporu na straně žalující s tím, že žalobu považuje za nesmyslnou a převod sporných nemovitostí za platný, v rodině dlouhodobě domluvený. Má za to, že nemůže být nucena k účasti na sporu, který je veden proti její vůli, a namítla, že stojí na straně svého syna, žalovaného, nikoliv na straně bratra, žalobce a). Navrhla, aby bylo zrušeno napadené usnesení i „celá žaloba“.
Řízení o dovolání V. M. bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2022, č. j. 7 Co 1270/2021-433, zastaveno pro nesplnění podmínky povinného zastoupení poté, co usnesením téhož soudu ze dne 18. 5. 2022, č. j. 7 Co 1270/2021-415, nebylo vyhověno žádosti dovolatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů z toho důvodu, že přes výzvu nedoložila své majetkové poměry.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ustanovení §238a o. s. ř. stanoví, že dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Dle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník původního řízení, z povahy dovolání jakožto opravného prostředku však plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. například usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, usnesení ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 183/2000, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2945/2021, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Klíčovým je přitom výrok rozhodnutí, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 183/2000).
Nejvyšší soud dovodil již v usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4464/2007, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené soudem odvolacím, kterým bylo podle §107 o. s. ř. rozhodnuto o právním nástupci žalobkyně, shora popsané podmínky nesplňuje, neboť nepůsobí újmu na právech dovolatelky (žalované) a neukládá jí žádné povinnosti. Soud prvního stupně o právech či povinnostech žalované nerozhodoval a rozhodnutí se netýkalo ani jejího procesního postavení, neboť bylo posuzováno pouze to, kdo je právním nástupcem dosavadní žalobkyně. V takovém případě se nevyžaduje – na rozdíl od záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. - ani souhlas žalované a dokonce nedochází ani k žádnému dalšímu prodloužení soudního řízení, neboť procesní nástupce na straně žalobkyně je povinen přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (§107 odst. 4 o. s. ř.). Postavení žalované se tak tímto rozhodnutím z hlediska procesně právního nemění, žalované ostatně nesvědčí žádný argument, jímž by mohla skutečnosti nástupnictví v řízení čelit. Okolnosti jí proti účasti žalobkyně namítané jsou v řízení věcně uplatnitelné leda coby námitka nedostatku její aktivní legitimace k uplatňování nároku (a to i v důsledku toho, že ve skutečnosti nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva) a musí být tudíž posouzeny při rozhodování ve věci samé. Nejvyšší soud uzavřel, že žalovaná tudíž nebyla (subjektivně) oprávněna k podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, z týchž důvodů dospěl při zkoumání subjektivní přípustnosti dovolání k závěru, že dovolání podal účastník řízení, který k tomu nebyl oprávněn, a dovolání žalované dle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Tyto závěry, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil v usneseních ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 4959/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3812/2018, se uplatní též ve zde souzeném případu; skutečnost, že tu o procesním nástupnictví podle §107 o. s. ř. rozhodoval odvolací soud a že šlo o procesní nástupnictví po účastníku řízení – fyzické osobě, na věci nic nemění. I zde platí, že napadené rozhodnutí se týká toliko procesního nástupnictví po původní žalobkyni b), nepředjímá výsledek řízení ve věci samé, dovolateli neukládá žádné povinnosti a ani jinak nepůsobí újmu na jeho právech. Postavení dovolatele jak v oblasti práva hmotného, tak v oblasti práva procesního se tak napadeným rozhodnutím nezmění. Tomu odpovídá skutečnost, že argumenty, jimiž dovolatel podané dovolání zdůvodňuje, se z hlediska právního týkají paní V. M.
Oproti argumentaci dovolatele se do jeho procesního postavení nepromítá negativně ani skutečnost, že V. M. by mohla vzniknout povinnost k náhradě nákladů tohoto soudního řízení. Co se týče jeho námitky, že je proti své vůli nucen vést spor se svou matkou, pak není to ve sporném řízení žalovaný, kdo rozhoduje o tom, zda je žalován či nikoliv. Podle §90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný, přičemž žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu, a žalovaným ten, koho žalobce v žalobě za žalovaného označil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 270/2003, uveřejněné pod č. 12/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného proti napadenému rozhodnutí proto není subjektivně přípustné. Na tom nemůže nic změnit ani poučení odvolacího soudu, že za splnění předpokladů stanovených v §237 a násl. o. s. ř. je dovolání přípustné, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání přípustnost dovolání nezakládá (srovnej např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 a 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn.
Nad rámec uvedeného je praktické dodat, že ve spise na č. l. 429 je založeno rozhodnutí notářky - soudní komisařky JUDr. Marty Javorské ze dne 21. 7. 2022, č. j. 12 D 1024/2021-186, jímž byl správcem pozůstalosti po zemřelé původní žalobkyni b) jmenován advokát a insolvenční správce Mgr. Václav Pechoušek. Nejvyšší soud nemohl k této skutečnosti přihlédnout, neboť podle §243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu