ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2582.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2582/2022-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně City Park Přerov s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Bubeneč, Pod Kaštany 1106/17, identifikační číslo osoby 04033736, zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované MABA, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Kubelíkova 1656/6, identifikační číslo osoby 25079727, zastoupené JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Hradecká 2526/3, o zaplacení 350 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 728/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2022, č. j. 14 Co 84/2022-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za porušení čl. V odst. 1 kupní smlouvy ze dne 25. 10. 2016, ve kterém se žalovaná zavázala, že na pozemcích parc. č. 6050/46 a parc. č. 6050/2014 v k.ú. Přerov, obec Přerov, jež kupní smlouvou žalovaná převedla na žalobkyni, neváznou žádná věcná břemena ani jiná omezení vlastnického práva.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 21 C 278/2019-97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 350 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž předložila námitky proti právnímu posouzení odvolacího soudu, že na uvedených pozemcích vázne věcné břemeno telekomunikačního vedení společnosti CETIN a. s., které vzniklo přímo ze zákona. Žalovaná dále namítala, že odvolací soud měl otázku vzniku věcného břemene posoudit mimo jiné v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4161/2018, a nikoliv v intencích závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, kterým bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4161/2018, zrušeno a jenž byl vydán až po podání žaloby v projednávané věci. Podle žalované soudy nebyly povinny použít „restrospektivní řešení“ otázky existence věcného břemena, které vyplývalo z uvedeného nálezu; odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09. Žalovaná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání by mělo být odmítnuto, neboť podle ní nesplňuje obligatorní náležitosti. Dále se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu co do posouzení vzniku věcného břemene telekomunikačního vedení, poukázala na zásadu incidentní retrospektivity nových právních názorů a rovněž měla za to, že odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, není pro projednávanou věc případný. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalované napadající závěr odvolacího soudu, že na uvedených pozemcích vázne zákonné věcné břemeno telekomunikačního vedení společnosti CETIN a. s., přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na jejím vyřešení napadený rozsudek výlučně nestojí. Odvolací soud své rozhodnutí založil také na závěru, že žalovaná nesplnila podmínku uvedenou v čl. V odst. 1 kupní smlouvy také s ohledem na uložení telekomunikačního vedení k telefonní ústředně na pozemku parc. č. 6050/46, v k.ú. Přerov, obec Přerov, jež samo o sobě představuje faktické omezení vlastnického práva žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovaná řádně nezpochybňuje tento další závěr, pro něž odvolací soud vyhověl podané žalobě, nemůže žádný další dovolací důvod zpochybňující právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li žalovaná dále nesprávné posouzení procesní otázky časových mezí závaznosti nálezu Ústavního soudu, Nejvyšší soud připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1173/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 978/2022, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2714/2020). V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
Nejvyšší soud rovněž ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že při výkladu časových účinků vývoje judikatury platí coby východisko tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově prosadivších názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu; výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních případů zakládajících intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání a důvěry adresátů ve stabilitu právního řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2829/2019, či ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012; srovnej dále KÜHN, Z. In: BOBEK, M., KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace . 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 149-162).
V projednávané věci se však o takovou situaci nejedná, neboť jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, byl výklad zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, jehož se žalovaná v projednávané věci dovolávala, založen na nepřípustné libovůli nerespektující jednoznačně znějící právní normu (srov. bod 30 cit. nálezu Ústavního soudu). Jestliže tedy odvolací soud v rámci posouzení procesní otázky časových mezí závaznosti nálezů Ústavního soudu ve věci aplikoval názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, pak ani tato námitka žalované přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Nejvyšší soud konečně doplňuje, že odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, není pro projednávanou věc přiléhavý. Ústavní soud v tam posuzované věci postavil své rozhodnutí na zcela odlišném skutkovém základu spočívajícím ve vzájemně rozporné judikatuře týkající se otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích v důsledku zásahu do osobnostních práv poškozeného a na hodnocení vznesené námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná dovoláním napadla také nákladový výrok II napadeného rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu