ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2678.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2678/2022-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce M. S. , narozeného XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 943/9, PSČ 613 00, proti žalované Š. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. et Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, o zaplacení 344 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 215 C 19/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2022, č. j. 19 Co 40/2021-196, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2022, č. j. 19 Co 40/2021-206, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 760 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 215 C 19/2019-169, uložil žalované zaplatit částku 166 365 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 19 Co 40/2021-196, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2022, č. j. 19 Co 40/2021-206, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I potvrdil v části, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 83 289,3 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve zbývající odvoláním napadené části výroku I změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 15 664,5 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
Žalobce se domáhal zaplacení částky 344 900 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovanou zastupoval na základě plné moci ve věci vedené pod sp. zn. 30 C 134/2016 u Městského soudu v Brně. V této věci byla žalobkyní V. D. a žalovaná vystupovala v pozici 2. žalované s dalšími žalovanými. Předmětem onoho řízení bylo pět žalobních nároků, a to na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z 9. 12. 2009, rozšířené žalobkyní 30. 10. 2017 o další žalobní návrhy na určení, že ke dni 14. 9. 2006 byla žalobkyně výlučnou nájemkyní bytové jednotky č. XY, na určení, že žalobkyně je i nadále ke dni vydání rozsudku ve věci výlučnou nájemkyní bytové jednotky č. XY, na určení neplatnosti kupní smlouvy u bytové jednotky 76/13 ze dne 21. 4. 2016 a na určení vlastnictví bytové jednotky č. XY. Poté, co žalovaná vypověděla žalobci všechny plné moci, připravil žalobce předávací protokol a vyúčtování právního zastoupení na částku 424 105 Kč vč. DPH. I přes upomínky žalovaná uhradila dne 23. 4. 2019 pouze částku 79 265 Kč a zbytek částky neuhradila; k úhradě dle žalobce zbývá 344 900 Kč. V závěrečném návrhu žalobce uvedl, že trvá na žalobě co do částky 166 365 Kč s příslušenstvím s tím, že zbytek nároku nebere zpět.
Jádrem sporu pak mezi účastníky bylo mimo jiné to, zda při stanovení výše odměny žalobce za úkony související s určením vlastnictví k bytové jednotce ve výše uvedeném řízení, vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč (jak požadovala žalovaná) podle §7, §9 odst. 3 písm. a) a §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), nebo z hodnoty bytu podle §8 odst. 1 advokátního tarifu. Žalobce při stanovení výše své odměny vycházel z hodnoty bytu, konkrétně z kupní ceny ve výši 1 450 000 Kč, za kterou žalovaná předmětný byt prodala O. K.. Odvolací soud pak tuto částku považoval za tržní cenu v daném místě a čase, neboť se za ni prodej bytu zrealizoval setkáním nabídky a poptávky. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že v původním řízení byl k ocenění nemovitosti ustanoven znalec Ing. Libor Meduna, jehož posudek stanovil obvyklou cenu bytu na částku 2 385 000 Kč. Podle odvolacího soudu pak žalobce postupoval vůči žalované korektně, když při výpočtu odměny vycházel z tarifní hodnoty 1 450 000 Kč dle kupní smlouvy. Odvolací soud odmítl argumentaci žalované, že částka 1 450 000 Kč nemohla představovat ověřitelný údaj, když se v řízení operovalo i s vyšší cenou; podle odvolacího soudu částka 1 450 000 Kč představuje údaj, o němž lze spolehlivě říci, že v době provedení jednotlivých úkonů právní pomoci nebyla cena bytů nižší, a za situace, kdy tarifní hodnotu sám žalobce počítal z částky 1 450 000 Kč, se není třeba zabývat úvahami, jestli cena bytu nemohla být náhodou vyšší.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku I včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně posoudil otázku určení tarifní hodnoty ve věci o určení vlastnictví nemovitosti a odchýlil se tak od judikatury, podle níž chybí-li spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně sporných nemovitostí, vychází se z tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Podle dovolatelky chyběl spolehlivý údaj o ceně sporné nemovitosti, neboť v původním řízení, v němž již žalobce zastupoval, bylo nakládáno jednak s hodnotou bytu ve výši 1 450 000 Kč, která představovala kupní cenu, za kterou byl byt prodán; jednak s hodnotou určenou znaleckým posudkem ve výši 2 385 000 Kč. Podle dovolatelky tak k dubnu 2016 existovaly dvě zásadně odlišné ceny bytu a není možné, aby soud určil cenu bytu na základě důkazu, jehož správnost je vyvrácena jiným důkazem. Dovolatelka dále namítala, že žalobce neprokázal výši své odměny a soud neměl nahrazovat jeho nesprávné vyúčtování odměny a stanovovat odměnu jako v případě postupu podle §142 o. s. ř. Odkázala také na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, a namítala, že výši odměny nemohla nijak predikovat. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní závěry poukázal, a podotkl, že údaj o ceně bytu poskytla v původním řízení sama žalovaná. Podle žalobce tak dovolání není přípustné a navrhl, aby jej dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné.
Odvolací soud otázku, zda tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta v případě sporu o určení vlastnictví k nemovitosti stanovit podle §8 odst. 1 či podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své judikatuře (např. v usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3615/2015, na které odkazoval odvolací soud i sama žalovaná) vychází z toho, že při stanovení výše odměny advokáta za zastupování v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem je třeba vycházet z tarifní hodnoty určené podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z ceny sporných nemovitostí. Postup podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu přichází v úvahu pouze tehdy, chybí-li spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně sporných nemovitostí (a lze-li tudíž hodnotu věci nebo práva zjistit jen s nepoměrnými obtížemi). Srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1665/2015, a usnesení ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 288/2015, či ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015.
Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že v nyní projednávané věci bylo na místě, aby odměna žalobce jakožto advokáta, který ji zastupoval v původním řízení, byla určena z tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu z důvodu, že chyběl spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně předmětné bytové jednotky. Dovolatelka absenci spolehlivého údaje o ceně dovozovala ze skutečnosti, že v původním řízení, v němž šlo mj. o určení vlastnictví k předmětné bytové jednotce, se vyskytovalo více údajů o ceně bytu. Poukazovala jednak na částku 1 600 000 Kč, za kterou byt původně nabízela k prodeji, dále na částku 1 450 000 Kč, za kterou byt prodala O. K., a nakonec na částku 2 385 000 Kč, kterou určil v rámci původního řízení znalec jako hodnotu nemovitosti. Dovolací soud nesouhlasí s argumentací dovolatelky, podle níž by skutečnost, že v původním řízení bylo operováno s více různými tvrzeními ohledně ceny nemovitosti, měla vést k závěru o absenci spolehlivého údaje o ceně nemovitosti a tedy k určení tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. V předmětné věci tak nelze uzavřít, že by hodnotu věci bylo možné určit jen s nepoměrnými obtížemi, neboť v původním řízení byla cena spolehlivě určena znaleckým posudkem; je pak věcí žalobce, že svoji odměnu, kterou po žalované nyní požaduje, určil z (nižší) kupní ceny, což nešlo k tíži žalované.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s nejen výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale také s judikaturou Ústavního soudu. S dovolatelkou totiž nelze souhlasit ani ohledně jejího odkazu na rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, v němž mimo jiné Ústavní soud kladl důraz na předvídatelnost nákladů pro účastníka řízení, resp. předvídatelnost toho, zda se výše nákladů určí z tarifní hodnoty podle §8 odst. 1 advokátního tarifu (dle výše ceny nemovitosti) či podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (tarifní hodnota 50 000 Kč použitelná v případě absence údaje o ceně nemovitosti). V projednávané věci nejde ani o situaci, kterou Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017, které obsahově navazuje na výše citovaný nález Ústavního soudu. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení dospěl k závěru o nepředvídatelnosti výše nákladů řízení vzhledem k absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti z důvodu, že v řízení figurovala řada znaleckých posudků, které se vzájemně rozcházely, a závěry znalců byly logicky vadné, nesrozumitelné či jinak defektní. O takový případ však v projednávané věci nešlo a je proto na místě uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, když dospěl k závěru, že při určení výše odměny žalobce nebylo na místě aplikovat §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
Zbývající dovolatelčiny námitky ohledně toho, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal výši své odměny, pak představují námitky směřující proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů a potažmo k hodnocení důkazů jakožto činnosti vedoucí ke zjištění skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán. Dovolacímu soudu nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Zjištěný skutkový stav, ani hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu proto nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3014/2017, či usnesení ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3579/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu