ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2854.2021.3
sp. zn. 23 Cdo 2854/2021-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně SUPER PET, a.s. , se sídlem v Poděbradech, Revoluční 1381, identifikační číslo osoby 27116808, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, proti žalované ECS Eurofinance, s.r.o. , se sídlem v České Lípě, Mimoňská 3223, identifikační číslo osoby 27334929, zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Praze, Jinonická 804/80, o zaplacení 249.284 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 51 C 104/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 5. 2021, č. j. 29 Co 155/2020-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11.616 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 51 C 104/2018-74, zamítl žalobu o zaplacení částky 249.284 Kč s příslušenstvím a částky 1.200 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu mezi účastníky a státem (výrok II. a III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 249.284 Kč s příslušenstvím a částku 1.200 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky (druhý výrok) a ve vztahu mezi účastníky a státem (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, jež nebyly dle žalované dovolacím soudem „ve všech souvislostech“ dosud vyřešeny, částečně je pak namístě posoudit je pro daný případ jinak; dále se měl odvolací soud v právních otázkách výrazně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka konkrétně tvrdí, že nedošlo k naplnění znaků odpovědnosti za škodu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Současně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku byl zamítnut usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 23 Cdo 2854/2021-179.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje dovolání žalované odmítnout, respektive zamítnout a přiznat žalobkyni náhradu nákladů za dovolací řízení.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žaloba o náhradu škody je důvodná, byly prokázány jak vznik škody a její výše, tak příčinná souvislost s porušením smluvní povinnosti žalované vůči žalobkyni, přičemž závazek žalované k náhradě škody byl sjednán již v samotné smlouvě.
Dovolatelka ve výše uvedeném závěru odvolacího soudu spatřuje nesprávné právní posouzení věci s tím, že má za to, že k naplnění znaků odpovědnosti za škodu nedošlo. Konkrétněji namítá, že právní závěr odvolacího soudu o porušení právní povinnosti žalované je nesprávný, není zřejmé, jakou konkrétní právní povinnost žalovaná porušila, a odvolací soud se vůbec nevypořádal s naznačovanými okolnostmi, které ke krácení dotace vedly.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se žalovaná ve smlouvě zavázala k poradenství při administraci finanční podpory k financování projektu, poskytovat řádně porady k maximálnímu využití dotace, dále se zavázala k přípravě závazných podkladů a dokumentů k zadávacímu řízení a řešení mimořádných a krizových situací v projektu. Žalovaná se zavázala postupovat při plnění zadání s nejvyšší možnou odbornou péčí. V bodě 2.5.7 smlouvy se pak žalovaná zavázala nahradit žalobkyni bez zbytečného odkladu škodu, pokud jejím pochybením při plnění předmětu smlouvy, respektive zadání dojde k nedočerpání dotace nebo k uložení sankce poskytovatelem dotace žalobkyni.
Podle §567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí.
Podle §757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení §373 a násl.
Podle §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Dovolatelka nezpochybňovala závěry odvolacího soudu, že smluvní vztah účastníků se řídí obchodním zákoníkem a obsah smlouvy se blíží smlouvě mandátní podle §566 odst. 1 obch. zák.
V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 382/2019, Nejvyšší soud uvedl, že k základním předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu podle §373 a násl. obch. zák. patří: 1) porušení právní povinnosti, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Právní povinnost může vyplývat ze smlouvy nebo z právního předpisu. Porušením právní povinnosti se rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Dále pak uvedl, že obchodní zákoník ukládá mandatáři plnit jeho závazek s vynaložením odborné péče. V obchodních vztazích tento pojem vyjadřuje zvýšenou míru odpovědnosti povinného subjektu za kvalitu poskytovaného plnění. Zákon vychází z předpokladu, že mandatářem je profesionální podnikatel a plnění poskytované na základě mandátní smlouvy spadá do rámce jeho podnikatelské činnosti. Jako odborně zdatný profesionál je tedy mandatář povinen nést i vyšší míru odpovědnosti vůči svému mandantovi. Nepostupuje-li mandatář s odbornou péčí, porušuje svou povinnost vyplývající z §576 odst. 1 obch. zák., což může mít podle konkrétních okolností daného případu za následek jeho odpovědnost za škodu, která takovým jednáním mandantovi vznikla (srov. dále například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1848/2007).
V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná pochybila při vyhodnocení situace pozdního doručení nabídky uchazeče a doporučení zařadit jej znovu do veřejné soutěže a vypracováním dopisu s informací uchazeči o opětovném zařazení do veřejné soutěže. Odvolací soud pro svůj závěr o pochybení žalované vyšel ze zjištění, že z vyrozumění o pozdním doručení nabídky pro veřejnou zakázku i z obsahu protokolu finančního úřadu z finanční kontroly jasně vyplývá, že v podmínkách pro veřejnou zakázku byla stanovena povinnost učinit nabídky na kontaktní adrese zadavatele do 14. 10. 2013, 14:00 hod. V podmínkách pak bylo výslovně uvedeno, že za okamžik doručení nabídky se považuje její fyzické převzetí u kontaktní osoby zadavatele na uvedené kontaktní adrese, a nikoliv datum odeslání nabídky. Odvolací soud uvedl, že poskytovatel dotace správně posoudil, že nabídka uchazeče byla dnem 16. 10. 2013 doručena opožděně a z nabídky uchazečů proto měla být vyřazena, respektive do nabídky znovu zařazena být neměla. Dále pak uvedl, že ze závěru protokolu o kontrole poskytovatele dotace, jak je podrobně shrnuto i ve zprávě o daňové kontrole finančního úřadu, je nepochybné, že poskytovatel dotace správně nepovažoval za podstatné, zda nabídka byla dne 14. 10. 2013 doručena na poštu v Poděbradech, neboť to nebylo místo podstatné pro splnění včasnosti podané nabídky. Podstatné je stanovisko poskytovatele dotace, který výslovně připustil, že dne 14. 10. 2013 již zásilka byla předána poště v místě sídla zadavatele veřejné zakázky, nikoliv však v sídle zadavatele, které bylo určeno jako místo pro doručení nabídky.
Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem daného případu (i k sjednanému závazku žalované postupovat při plnění zadání s nejvyšší možnou odbornou péčí) nepovažuje závěr odvolacího soudu o porušení smluvené povinnosti za rozporný s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka přitom částí svých námitek souvisejících s otázkou porušení povinnosti žalovanou vychází při právním posouzení z vlastních skutkových zjištění. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka má dále za to, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3186/2010, z něhož dovolatelka cituje, že „se nelze spokojit se závěrem, že se v důsledku rady daňového poradce stalo daňové přiznání žalobce vadným. Je totiž třeba řešit otázku, zda a případně jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu […]. K tomu nepostačí pouhá citace dotčených právních předpisů, předcházející vlastnímu skutkovému a právnímu hodnocení věci ani obecné vymezení předpokladů této odpovědnosti. Je naopak nutno rozlišit mezi tím, kdy daňový poradce zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později orgány veřejné moci odmítnut), a kdy například podá za svého klienta daňové přiznání opožděně, s formálními (technickými) nedostatky apod.“, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 838/2020. Nejvyšší soud neshledal rozpor v závěru odvolacího soudu s výše citovanými rozsudky. Odvolací soud výslovně uvedl, že žalovaná pochybila při vyhodnocení situace pozdního doručení nabídky uchazeče a doporučení zařadit jej znovu do veřejné soutěže a vypracováním dopisu s informací uchazeči o opětovném zařazení do veřejné soutěže. Porušila tak sjednanou smluvní povinnost postupovat s nejvyšší možnou odbornou péčí.
Výše uvedené námitky směřující do závěru odvolacího soudu o porušení smluvené povinnosti žalovanou tak přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatelka dále dovolacímu soudu předkládá jako dosud dovolacím soudem neřešené otázky, zda je krácení dotace škodou a zda se jedná o škodu ve formě skutečné škody nebo ušlého zisku. V souvislosti s těmito otázkami namítá, že na dotaci neexistuje právní nárok a že nepovažuje za možné, aby krácená dotace byla ušlým ziskem (soukromoprávní škodou) žalobkyně, za kterou může odpovídat administrátor dotace.
Ve vztahu k těmto otázkám Nejvyšší soud odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 826/2018, v němž je uvedeno, že ušlým ziskem může být i neobdržená (část) dotace, pokud by žalobce měl zajištěny veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí a do tohoto děje vedoucího k získání dotace (majetkového prospěchu) zasáhlo protiprávní jednání škůdce (srov. také v něm odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3296/2017). Nejedná se tak o otázky dovolacím soudem dosud neřešené a současně Nejvyšší soud neshledává relevantní důvody, pro které by měl tyto otázky posoudit jinak.
Navíc pokud jde o samotnou otázku, zda se jedná o škodu skutečnou nebo ušlý zisk, pak její řešení není pro danou věc relevantní. Provedeným dokazováním v nalézacím řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že došlo ze strany poskytovatele dotace k uplatnění sankce 25 % z hodnoty dotace, tj. došlo ke zkrácení dotace o částku 249.284 Kč, což představuje škodu v majetkové sféře žalobkyně. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3498/2021, a ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013).
Ve vztahu k otázce existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody dovolatelka s odkazem na judikaturu dovolacího soudu namítá, že musí existovat a být soudem vymezena konkrétní (smluvní či zákonná) porušená povinnost škůdce, která je příčinou následku spočívajícího ve vzniku škody poškozeného. Takovou povinnost však odvolací soud nevymezil.
Podle ustálené rozhodovací praxe zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, či ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000).
Odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že skutečností, jež vedla ke vzniku újmy na straně žalobkyně (zkrácení dotace), bylo pochybení žalované při vyhodnocení situace pozdního doručení nabídky uchazeče a doporučení zařadit tento subjekt znovu do veřejné soutěže a vypracováním dopisu s informací uchazeči o opětovném zařazení do veřejné soutěže. Tento závěr odpovídá shora nastíněným východiskům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k příčinné souvislosti. Zpochybňuje-li dovolatelka tento závěr námitkou, že pokud by žalobkyně (byť neúspěšné) doručení doložila, ke krácení dotace by nedošlo, jak uzavřel kontrolní orgán, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž zjištěný skutkový stav, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Z dokazování neplyne skutkové zjištění o závěru kontrolního orgánu, že pokud by žalobkyně neúspěšné doručení doložila, nedošlo by ke krácení dotace.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem - §241a odst. 1 o. s. ř.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V poměrech projednávané věci nelze dovodit, že by případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí (či rozsudku soudu prvního stupně) dovolatelce bránily v uplatnění jejích práv.
Zbývá dodat, že z §157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje a není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou dovolatelka v souvislosti s namítanou vadou nepřezkoumatelnosti odkazuje.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu