ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2865.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2865/2022-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Q. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem Na Příkopě 859/22, 110 00 Praha 1, proti žalované B. V. , nar. XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., se sídlem Masarykovo náměstí 91/28, 733 01 Karviná, o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 539/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2022, č. j. 11 Co 57/2022-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 16 C 539/2018-63, výrokem I zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 50 000 Kč za dobu od 4. 12. 2017 do 24. 12. 2018 ve výši 8,05 % ročně, výrokem II žalované uložil zaplatit žalobkyni částku ve výši 50 000 Kč a úrok z prodlení z částky 50 000 Kč za dobu od 25. 12. 2018 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem III žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 30 962,15 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované do výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 11 Co 57/2022-87, kdy výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a III., a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při právním posouzení žalobou uplatněného nároku na vrácení rezervačního poplatku ve výši 50 000 Kč, zaplaceného žalobkyní žalované, vyšel ze skutkového zjištění, že mezi žalovanou, jako podnikatelkou v realitní činnosti (zprostředkovatelkou) a žalobkyni, jako zájemkyní o koupi konkrétních nemovitostí, a P. K., jako vlastnicí těchto nemovitostí byla dne 9. 11. 2017 uzavřena rezervační smlouva, podle níž se žalovaná zavázala pro žalobkyni rezervovat specifikované konkrétní nemovitosti vlastnice P. K. ke koupi do 30. 11. 2017 a do té doby je nenabízet dalším zájemcům. V této smlouvě, sjednané na dobu určitou tak, že její planost končí dnem uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, bylo ujednáno, že rezervační poplatek, který se žalobkyně zavázala složit na účet žalované ve výši 50 000 Kč je součástí kupní ceny uvedené v kupní smlouvě, která měla být podle ujednání v rezervační smlouvě uzavřena do 30. 11. 2017. Zamýšlená kupní smlouva však mezi žalobkyní, jako kupující, a P. K., jako prodávající, uzavřena nebyla a dne 29. 11. 2017 byla uzavřena ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouva mezi společnými vlastníky P. K. a Š. K., jako prodávajícími, a D. R. (matkou žalobkyně), jako kupující, která avšak nenabyla účinků, neboť ještě dříve, než došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch kupující, došlo touto kupující k odstoupení od kupní smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně následné nemožnosti plnění sjednaného v rezervační smlouvě ve smyslu §2006 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle něhož za situace, kdy se stane dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Aplikoval současně i judikatorní závěr prezentovaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3035/2009, že pokud dojde ve prospěch třetí osoby k převodu vlastnického práva k věci, jejíž prodej měl být předmětem budoucí smlouvy mezi stranami, způsobuje to nemožnost plnění. Odvolací soud s ohledem na tyto skutečnosti vysvětlil, proč nelze souhlasit se žalovanou, že to byla žalobkyně, kdo porušil povinnost podle rezervační smlouvy uzavřít kupní smlouvu do 30. 11. 2017. Jestliže nedošlo k uzavření kupní smlouvy v souladu s ujednáním v rezervační smlouvě ohledně budoucí kupní smlouvy, žalobkyní zaplacený rezervační poplatek, se tak nestal součástí kupní ceny podle kupní smlouvy uzavřené s jinými účastníky kupní smlouvy a žalobkyně byla proto podle závěru odvolacího soudu oprávněna po žalované požadovat vrácení rezervačního poplatku.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že neuzavření kupní smlouvy do 30. 11. 2017 mezi žalobkyní a P. K., jakožto hlavního (primárního) závazku předmětné rezervační smlouvy, jako smlouvy inominátní ve smyslu §1746 odst. 2 o. z., nemohlo založit právo žalované na zaplacení v rezervační smlouvě sjednané smluvní pokuty ve výši rezervačního poplatku, jestliže tento hlavní závazek vznikl mezi žalobkyní a P. K., nikoliv mezi žalobkyní a žalovanou. Neuzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a P. K., proto nemohlo založit právo žalované na zaplacení smluvní pokuty, jelikož podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě, jakožto vedlejšího (akcesorického) závazku, je existence hlavního (primárního) závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen (srov. ustanovení §2048 o. z., ve znění účinném do 30. 6. 2021 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 671/2017). Nejsou tudíž podle odvolacího soudu důvodné námitky žalované ohledně zániku nároku žalobkyně na vrácení zaplaceného rezervačního poplatku v důsledku započtení.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitkám žalované, že požadavek žalobkyně na vrácení rezervačního poplatku je v rozporu s dobrými mravy a je zjevným zneužitím práva, postupovala-li žalovaná podle pokynů žalobkyně ohledně uzavření kupní smlouvy, neboť bylo na žalované, aby si jako odborník v realitách změny navrhované ze strany žalobkyně ve vztahu k budoucí kupní smlouvě v rezervační smlouvě smluvně podchytila. Odvolací soud uzavřel, že došlo-li k zániku závazku z rezervační smlouvy, žalovaná se na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila ve smyslu §2991 odst. 1 o. z., a to plněním z právního důvodu, který odpadl (§2991 odst. 2 o. z.) a je povinna žalobkyni vydat, oč se obohatila. Z tohoto důvodu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky týkající se právních poměrů žalované, při jejímž řešení se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže neaplikoval závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudcích ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 a ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3279/2020, podle nichž v případě, že si strany ujednají, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane skutečnost, která nepředstavuje porušení smluvní povinnosti dlužníka, nepůjde o smluvní pokutu, nýbrž podle okolností o ujednání o odstupném, případně o ujednání nepojmenované smluvní klauzule utvrzující dluh. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud žalobkyně neuzavřela z důvodů spočívajících na straně žalobkyně kupní smlouvu ve stanovené lhůtě s vlastníkem rezervovaných nemovitostí, nevznikl jí nárok na vrácení rezervačního poplatku, a to s ohledem na ujednání o smluvní pokutě ve výši rezervačního poplatku za porušení smluvní povinnosti spočívající v neuzavření kupní smlouvy žalobkyní. Dovolatelka má rovněž za to, že jednání žalobkyně vykazuje známky jednání v rozporu s dobrými mravy. Pokud soudy dospěly k závěru, že jednání žalobkyně, kdy neuzavřela zamýšlenou kupní smlouvu a namísto sebe určila nového kupujícího (svoji matku), je tímto jednáním porušení smluvní povinnosti žalobkyně zhojeno, a to za situace, že nová kupující pak od uzavřené kupní smlouvy v době, než byla vložena do katastru nemovitostí, odstoupila, dovolatelka namítá, že není možné připustit, aby jednání žalobkyně nebylo nijak sankcionováno; jedná se o zřejmé zneužití práva, jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala k dovolání žalované vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání jako nedůvodného. Podle jejího názoru oba soudy rozhodly správně, pokud dospěly k závěru, že žalovaná je povinna rezervační poplatek žalobkyni vrátit. Zdůraznila, že složený rezervační poplatek nebylo možno započítat ve smyslu uzavřené rezervační smlouvy do kupní ceny na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena s jiným kupujícím, než s žalobkyní, která rezervační poplatek složila.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalované přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné pro dovolatelkou namítané nesprávné právní posouzení otázky týkající se právních poměrů žalované, resp. otázky vyplývající z obsahu dovolání, a to otázky vrácení rezervačního poplatku ze sjednané rezervační smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, kterou odvolací soud podle dovolatelky řešil v rozporu s dovolatelkou uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3035/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ) vyšel z ustáleného právního závěru, že pokud dojde ve prospěch třetí osoby k převodu vlastnického práva k věci, jejíž prodej měl být předmětem budoucí smlouvy mezi stranami, jako tomu bylo i v posuzované věci, způsobuje to nemožnost plnění. Odvolací soud v souladu s ustanovením §2006 odst. 1 o. z., podle něhož stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění, a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4097/2019, dostupném na www.nsoud.cz , vyšel při právním posouzení otázky bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně z ustáleného právního názoru, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi smluvními stranami, tudíž převede-li smluvní strana platnou smlouvou vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění. Rezervační smlouva s ohledem na uvedený právní názor Nejvyššího soudu zanikla, tudíž jak odvolací soud správně dovodil, zaniklo i právo žalované na ponechání si rezervačního poplatku, zaplaceného žalobkyní v souladu s rezervační smlouvou. Bylo na žalované, aby jako odborník v realitách si ve sjednané rezervační smlouvě ošetřila situaci, kdy dojde k zániku rezervační smlouvy pro případnou nemožnost plnění. Není tak rozhodující, že v posuzovaném případě bylo iniciativou žalované, že kupní smlouva byla uzavřena s třetí osobou nikoliv s žalovanou.
Odvolací soud též v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 671/2017) rovněž správně dovodil, že neuzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a P. K., nemohlo založit právo žalované na zaplacení smluvní pokuty, jelikož podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě, jakožto vedlejšího (akcesoriského) závazku, je existence hlavního (primárního) závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen. Nejedná se o odstupné, které má na mysli dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 a ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3279/2020, jejichž závěry tak na řešení dané věci, nedopadají; odkaz žalované na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu není na projednávanou věc přiléhavý.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pochybil, neshledal-li v jednání žalobkyně zneužití práva a nesprávně posoudil její jednání jako jednání, které není v rozporu dobrými mravy, dovolatelka těmito námitkami pouze napadá právní posouzení věci, aniž by vymezila některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení je však podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, tudíž pouhé námitky k právnímu posouzení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4097/2016, nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, dostupných na www.nsoud.cz ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustným a nemohl tedy učinit jiný závěr, než dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu