ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2879.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2879/2022-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. S. , narozeného XY, bytem XY, b) A. S. , narozené XY, bytem XY, c) R. M. , narozeného XY, bytem XY, d) E. M. , narozené XY, bytem XY, e) D. Č. , narozeného XY, bytem XY, f) M. D. , narozené XY, bytem XY, g) T. D. , narozené XY, bytem XY, h) M. K. , narozené XY, bytem XY, ch) T. H. , narozeného XY, bytem XY, j) A. H. , narozené XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalované České aerolinie, a. s. , se sídlem v Praze 6, Ruzyně, K letišti 1068/30, PSČ 161 00, IČO 45795908, zastoupené JUDr. Jiřím Horníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení 6 600 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 272/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 16 Co 141/2016-345, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců částku 1718 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobců do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 10 C 272/2014-112, uložil žalované zaplatit každému z žalobců částku 600 EUR a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 16 Co 141/2016-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na základě ústavní stížnosti žalované Ústavní soud nálezem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2265/16, zrušil rozsudek odvolacího soudu, neboť odvolací soud chybným poučením o nepřípustnosti dovolání porušil právo účastníků na spravedlivý proces. Ústavní soud rovněž odvolacímu soudu uložil, aby se v dalším řízení vypořádal s argumenty obsaženými v rozhodnutí Německého spolkového soudního dvora sp. zn. Xa ZR 132/08, na které odkazovala žalovaná.
Odvolací soud následně dospěl k závěru, že je na místě sjednotit judikaturu soudů členských států, a položil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále také jen „SDEU“) předběžnou otázku, zda „je dána povinnost dopravce Společenství k náhradě újmy cestujícímu podle čl. 3 odst. 5 věta druhá Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, (dále také jen „Nařízení č. 261/2004“), v případě, kdy dopravce společenství jako smluvní dopravce provozoval prvou část letu s mezipřistáním na letišti třetí země, z něj v rámci sdílení kódů (codesharing) provedl druhou část letu dopravce, který není dopravcem společenství a ke zpoždění na příletu na cílové letiště delší než tři hodiny došlo pouze v druhé části letu.“ Soudní dvůr Evropské unie následně v rozsudku ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. C-502/18, uvedenou předběžnou otázku zodpověděl tak, že čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Nařízení č. 261/2004, ve spojení s jeho čl. 3 odst. 5, musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě letu s mezipřistáním sestávajícího ze dvou úseků, na něž byla učiněna jediná rezervace, a směřujícího z letiště umístěného na území členského státu na letiště umístěné ve třetí zemi přes letiště v jiné třetí zemi, může cestující, který do cílového místa určení dorazil se zpožděním v rozsahu tří hodin nebo více majícím původ ve druhém úseku letu provozovaném v rámci dohody o sdílení kódů dopravcem se sídlem ve třetí zemi, uplatnit svůj nárok na náhradu podle tohoto nařízení vůči leteckému dopravci Společenství, který provozoval první úsek letu.
Odvolací soud poukázal na to, že podle čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie je rozhodnutí SDEU závazné v celém rozsahu; pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je závazné pouze pro ně. Odvolací soud proto uzavřel, že nárok žalobců, aby každému z nich byla uhrazena částka 600 EUR, je dán, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K námitkám žalované, že citovaný rozsudek SDEU porušuje její právo pokojně užívat majetek, odvolací soud uvedl, že je považuje za nedůvodné; poukázal na to, že v uvedeném rozsudku SDEU nelze shledávat jakékoliv porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; náhrada újmy vzniklé vadným plněním ze smlouvy stejně jako zastoupení jsou klasické instituty občanského práva a právě ty jsou i obsahem Nařízení č. 261/2004 a byly na danou věc aplikovány.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení tří právních otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly výslovně řešeny. Dovolatelka jednak namítala nesprávný výklad smluv o sdílení kódů ve vztahu k zastoupení; konkrétně měl odvolací soud nesprávně dovodit, že smlouvy o sdílení kódů zakládají vztah smluvního zastoupení smluvního dopravce provozujícím leteckým dopravcem. Odvolací soud měl pochybit, když soulad Nařízení č. 261/2004 s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod odůvodnil tím, že zastoupení lze považovat za klasický institut občanského práva, aniž se zabýval otázkou, jaké rozhodné právo má být pro posouzení smluv o sdílení kódů použito. Dovolatelka dále namítala, že výše paušálního odškodnění podle Nařízení č. 261/2004 je nepřiměřená a nemravná, neboť nebyla provozujícím leteckým dopravcem druhé části letu, přičemž bez ohledu na své zavinění je povinna poskytnout paušální odškodnění, které převyšuje přiměřenou a mravnou míru odškodnění v České republice. Konečně dovolatelka namítala, že výklad pojmu „provozující dopravce“ učiněný SDEU v rozsudku ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. C-502/18, je v rozporu s jejím legitimním očekáváním a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně s právem žalované pokojně užívat majetek. Dovolatelka shrnula, že rozsudek SDEU, resp. jeho aplikace odvolacím soudem, nerespektuje mezinárodní závazky České republiky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že Soudní dvůr Evropské unie podal ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. C-502/18, jednoznačné stanovisko. Za zcela nepřijatelné pak žalobci považovali, že dovolatelka přesto žádá po Nejvyšším soudu, aby nerespektoval výklad SDEU. Žalobci se vyjádřili k jednotlivým námitkám dovolatelky. Uvedli, že předmětem soudního sporu není výklad smlouvy o sdílení kódů, ale to, zda po žalované bylo možné požadovat odškodnění, na což dal SDEU jasnou odpověď. K námitce o nepřiměřenosti a nemravnosti paušálního odškodnění žalobci uvedli, že žalovaná opět požaduje, aby nebylo respektováno Nařízení č. 261/2004 a judikatura SDEU. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné.
Z obsahu dovolání vyplývá, že veškerá argumentace dovolatelky směřuje proti závěrům, které Soudní dvůr Evropské unie vyslovil v řízení o předběžné otázce položené odvolacím soudem, a to konkrétně v rozsudku SDEU ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. C-502/18. Dovolací soud předně považuje za nezbytné připomenout, že vnitrostátní soud je vázán rozhodnutím SDEU o předběžné otázce (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 2. 1977, ve věci C-52/76, Benedetti v. Munari, bod 26). Polemika dovolatelky se závěry rozsudku SDEU vydaného v řízení o předběžné otázce předložené odvolacím soudem tak není na místě, natožpak přitakání této polemice dovolacím soudem, jak požadovala dovolatelka.
Vzhledem k výše uvedené vázanosti vnitrostátního soudu rozhodnutím SDEU o předběžné otázce pak nezaloží přípustnost dovolání ani jednotlivé dovolatelčiny námitky. Ohledně první otázky týkající se posouzení smluv o sdílení kódů ve vztahu k zastoupení dovolací soud uzavírá, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo stěžejní posouzení, zda dohoda o sdílení kódů zakládá vztah zastoupení mezi žalovanou a leteckou společností, která zajišťovala druhou část letu. Dovolatelka uvedenou otázku formulovala pouze na základě podpůrného argumentu odvolacího soudu, který uvedl, že zastoupení je běžným institutem občanského práva, když reagoval na námitky žalované vznesené proti závěrům rozhodnutí SDEU o předběžné otázce. Rozsudek odvolacího soudu však byl postaven na aplikaci závazného rozhodnutí SDEU a námitky žalované proti němu vznesené (ať už v odvolacím či v dovolacím řízení) jsou s ohledem na výše uvedenou závaznost irelevantní. K povinnosti dovolatelky formulovat právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Ze stejného důvodu pak nezaloží přípustnost ani druhá námitka dovolatelky týkající se nepřiměřenosti a nemravnosti výše paušálního odškodnění. Na jejím řešení totiž opět napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V řešeném případě dospěl odvolací soud (vázán rozsudkem SDEU ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. C-502/18) k závěru, že žalovaná odpovídá podle Nařízení č. 261/2004 a je tak povinna zaplatit žalobcům paušální odškodnění. Samotná výše paušálního odškodnění pak nemůže být předmětem soudního uvážení, neboť jeho výše je určena výslovně v Nařízení č. 261/2004, konkrétně v čl. 7 odst. 1 písm. c), jakožto v přímo použitelném předpisu Evropské unie (srov. čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie). Na otázce týkající se výše odškodnění tak napadené rozhodnutí ani nemohlo být založeno, neboť přímo použitelný předpis unijního práva v tomto případě soudům nesvěřil žádný prostor pro uvážení, když výše odškodnění je stanovena pevně přímo v Nařízení č. 261/2004.
Poslední dovolatelčina námitka pak explicitně směřovala k tomu, aby Nejvyšší soud nerespektoval rozhodnutí SDEU vydané v řízení o předběžné otázce, kterou v tomto řízení předložil Soudnímu dvoru Evropské unie odvolací soud. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na již výše uvedený závěr, že je vázán rozhodnutím SDEU o předběžné otázce (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 2. 1977, ve věci C-52/76, Benedetti v. Munari, bod 26).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3 a §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní. Tarifní hodnotu v cizí měně dovolací soud přepočítal kurzem vyhlášeným Českou národní bankou ke dni 6. 11. 2019 (25,50 Kč/EUR), kdy bylo sepsáno vyjádření žalobců k dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3439/2014). Při takto určené tarifní hodnotě 15 300 Kč sestávají náklady dovolacího řízení žalobců a) až j) u každého z nich samostatně z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. 11. 2019) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, snížená v souladu s §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, činí 1392 Kč. Spolu s (jedinou) náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč (dělené na jedenáctiny mezi každého z žalobců, tj. 27,3 Kč) [viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, nebo ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1591/2018] a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 298 Kč, tak dovolací soud přiznal každému z žalobců (zvlášť) k tíži dovolatelky částku 1718 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu