ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3003.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3003/2021-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Junior market s.r.o. , se sídlem v Uhlířských Janovicích, Václavské náměstí 170, identifikační číslo osoby 27093638, zastoupené Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, proti žalované PEMELOG s.r.o. , se sídlem v Tachově, Palackého 2089, identifikační číslo osoby 26413205, zastoupené Mgr. Adamem Zítkem, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 60, o vydání věci a zaplacení částky 90.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 392/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 238/2020-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 C 392/2018-118, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 12. 2019, č. j. 7 C 392/2018-155, žalobu o vydání věcí ve výroku blíže specifikovaných, eventuálně zaplacení částky 469.000 Kč v případě nemožnosti vydání těchto věcí, a o zaplacení částky 15.000 Kč zamítl (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 75.000 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni ve výši 15.450 Kč (výrok IV.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 238/2020-187, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku I. a II. potvrdil (první výrok), ve výroku III. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, kromě prvního výroku, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka má za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive se vyřešením hmotněprávní otázky vůbec nezabýval, a jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být právní otázka vyřešena jinak.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout jako zjevně nedůvodné, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalobkyně bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalobkyně (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka v dovolání předkládá několik otázek.
V prvé řadě má za to (viz bod 5. dovolání), že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive že odvolací soud se touto otázkou hmotného práva opomněl zabývat, a to sice otázky, zdali osoba (zde žalovaná) je oprávněna zamezit výkonu vlastnického práva k movité věci vlastníka (zde žalobkyně), ačkoli tato osoba je srozuměna s tím, že žalobkyni náleží vlastnické právo k movitým věcem, tyto věci má u sebe žalovaná jako držitel, žalobkyně prohlásila, že k těmto věcem své vlastnické právo uplatňuje a projeví snahu o vrácení těchto věcí zpět do její dispozice jako vlastníka, žalovaná je s tímto zcela srozuměna a informuje vlastníka o tom, že movité věci jsou připraveny k jejich vyzvednutí vlastníkem, neboť si vlastnictví k nim nikterak nenárokuje, následně žalovaná movité věci zničí, které však náleží výhradně vlastníkovi věci.
Dovolatelka sice k výše uvedené otázce uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tento předpoklad přípustnosti však není vymezen způsobem, jenž by dostál požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným zákonem a vysvětleným v judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022).
Rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka však ve vztahu k této otázce neoznačila.
Pokud jde o další otázky, jež dovolatelka v dovolání vymezuje, a to
- zda je žalovaná, jako pouhý detentor, oprávněna zasáhnout do vlastnického práva dovolatelky a zničit věci v jejím vlastnictví, případně existuje-li časový rámec, v němž dovolatelka musí uplatnit své vlastnické právo tím způsobem, že si movité věci odebere do svého držení, aniž by zaniklo její právo domáhat se vlastnických práv k věci (viz bod 6. dovolání),
- otázku posouzení potenciálního převodu nebo přechodu vlastnického práva z dovolatelky na žalovanou k náhradním dílům lokomotiv a zároveň posouzení právní otázky, zda a za jakých podmínek by byla žalovaná oprávněna zničit movité věci (náhradní díly) ve vlastnictví dovolatelky (viz bod 8. dovolání),
- otázku převodu vlastnického práva (viz bod 15.), respektive námitku nesprávného posouzení otázky převodu vlastnického práva k věci (bod 17. dovolání),
dovolatelka k nim neuvedla, který z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. považuje pro ně za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. již výše cit. R 4/2014, či usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2911/2019).
V nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, se pak Ústavní soud ztotožnil s přístupem Nejvyššího soudu stran konkretizace předpokladu přípustnosti ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu, když uvedl, že „dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, respektive dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže – bez dalšího – dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v §237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci“ (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1628/2021).
Výše uvedeným judikatorním požadavkům dovolatelka nedostála. Dovolatelka v bodě 4. dovolání ve vztahu k přípustnosti dovolání toliko uvedla, že napadený rozsudek závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive se vyřešením hmotněprávní otázky vůbec nezabýval, a jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být právní otázka vyřešena jinak.
V daném případě se však z obsahu dovolání nepodává, při řešení kterých dovolatelkou předestřených otázek se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či která otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, případně od jakého svého dřívějšího rozhodnutí by se měl sám dovolací soud odchýlit. Takto prezentované naplnění předpokladů přípustnosti je neurčité, a ve světle shora vyslovených judikatorních závěrů tak nenaplňuje náležitosti řádného vymezení přípustnosti dovolání.
Cituje-li dovolatelka v bodě 18. dovolání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006, pak není zřejmé, při řešení jaké jí předestřené otázky se měl odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlit, a není ani zřejmé, v čem konkrétně má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu s výše uvedeným usnesením v rozporu.
Spatřuje-li dovolatelka ve vztahu k otázce (viz bod 19. dovolání), zda může být žalovaná oprávněna zasáhnout do dovolatelčina vlastnického práva svévolným způsobem a zničit věc v jejím vlastnictví, pakliže dovolatelka v určité lhůtě věc nevyzvedne, splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „dovolacím soudem má být vyřešena právní otázka jinak, než jak učinil odvolací soud“ (viz bod 22.), patrně přehlédla, že tento předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou odvolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2782/2018).
Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Nelze přitom přehlédnout, že dovolatelka při všech jí dovolacímu soudu předkládaných otázkách vychází z předpokladu, že vlastnické právo k náhradním dílům svědčilo právě jí. Odvolací soud ale vystavěl své rozhodnutí na jiném právním posouzení, a to že z ujednání v článku VI. bod 2 smlouvy nelze dovodit, že by žalobkyni i po skončení likvidace lokomotiv (20. 2. 2017) stále náleželo vlastnické právo k dílům. Podle odvolacího soudu z předmětné smlouvy plyne, že účastníci se vlastnickým právem zabývali (článek II. bod 3 smlouvy), z článku vyplývá, že odběratel zaplatí objednateli za materiál vzniklý z likvidace lokomotiv kupní cenu dle čl. IV. smlouvy, čímž na odběratele přejde dle dohody stran vlastnické právo ke zboží. Odvolací soud tedy uzavřel, že v okamžiku, kdy žalovaná zaplatila žalobkyni dne 23. 3. 2017 fakturovanou částku 626.265 Kč, tak lze dovodit, že vlastnické právo ke všem dílům vzniklým z likvidace (a díly vybrané žalobkyní jsou nepochybně díly vzniklými z likvidace) přešlo na žalovanou. Tento nosný závěr odvolacího soudu založený na výkladu obsahu právního jednání (smlouvy) však dovolatelka v dovolání žádným relevantním způsobem ve smyslu §237 o. s. ř. nezpochybnila. Naopak předkládá dovolacímu soudu otázky, jež odvolací soud neřešil, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nich nezávisí.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jako celek trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelkou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu i v rozsahu druhého a třetího výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu, je dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu