ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3097.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3097/2022-757
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DEXTER INTERNATIONAL spol. s r. o. se sídlem v Brně, Staré Brno, Nové sady 988/2, PSČ 602 00, IČO 25580485, zastoupené Mgr. Michalem Brázdou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, PSČ 602 00, proti žalovanému V. H. , se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, PSČ 602 00, za účasti Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 45272956, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00, o zaplacení 6 032 733,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 236 C 113/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2021, č. j. 44 Co 289/2019-482, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 39 640 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 39 640 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce vedlejší účastnice do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 236 C 113/2015-357, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 44 Co 289/2019-482, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, v němž namítala opomenuté důkazy, konkrétně to, že na jednání soudu prvního stupně dne 20. 11. 2017 předala „krátkou cestou“ soudci důkazní návrhy, které soud prvního stupně nezaložil do spisu, neuvedl do protokolu, ani se s nimi nevypořádal v odůvodnění svého rozsudku, čímž dle dovolatelky porušil její právo na spravedlivý proces. V souvislosti s opomenutými důkazy dovolatelka namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu a absenci relevantních skutkových zjištění pro právní posouzení věci. Také namítala, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe také tím, že její námitky proti selektivnímu dokazování konkursním spisem označil za nepřípustné novoty. Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací v odvolání a že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesplňuje kritéria uvedená v §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka dále uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, zda porušením práva na nestranného soudce došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Namítala, že Krajský soud v Brně, který rozhodoval o její námitce podjatosti vznesené proti předsedovi senátu JUDr. Aleši Kobzovi, posuzoval námitku podjatosti pouze formálně a neposuzoval nestrannost soudce podle kritérií formulovaných v judikatuře Ústavního soudu prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu. Dovolatelka poukázala na judikaturu, podle níž by měl dovolací soud přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. k vadě spočívající v tom, že rozhodoval vyloučený soudce.
Odvolací soud měl dle dovolatelky nesprávně posoudit otázku námitky promlčení vznesené žalovaným. Namítala, že soudy určily počátek běhu promlčecí doby účelově ke dni vydání posledního ze tří usnesení, kterým soud zamítl všechny tři nezpůsobilé návrhy na vydání předběžného opatření nekvalifikovaně zpracované žalovaným. Soudy dle dovolatelky nezohlednily následný vadný výkon advokacie žalovaným v letech 2006-2009. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, podle které pro správné stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody nepostačuje pouze vědomost poškozeného o vzniklé škodě, ale také o osobě škůdce. Dovolatelka namítala, že subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet až poté, co obdržela rozsudek Nejvyššího soudu (říjen 2012) a až po odmítnutí ústavní stížnosti (28. 6. 2013), neboť až tehdy mohla jednatelka žalobkyně postupně získat vědomost o tom, jaké jednání mělo škodu způsobit a kdo je za ni odpovědný.
Poslední otázka dovolatelky se týkala toho, zda námitka promlčení vznesená žalovaným byla v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud ji měl posoudit v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, podle které je uplatnění námitky promlčení posuzováno jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy v případě, že advokát zatížil řízení hrubou nedbalostí či následným zatajováním významných skutečností, způsobil tak svému klientovi ztrátu procesu a posléze ve sporu o náhradu škody uplatní proti svému klientovi námitku promlčení.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by byla vážně ohrožena na svých právech a došlo by k vážným potížím při její podnikatelské činnosti. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť žalobkyně v něm nevymezila žádnou právní otázku, při jejímž řešení by odvolací soud neměl respektovat stávající judikaturu dovolacího soudu. Poté se žalovaný vyjádřil ke konkrétním námitkám uvedeným v dovolání a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. zamítl jako nedůvodné.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že z důvodů uvedených žalobkyní nevyplývá údajné pochybení advokáta. Podle vedlejší účastnice je zřejmé, že žalovaný nemohl způsobit žalobkyni svým právním zastupováním škodu, a to zejména proto, že se žalobkyně nikdy nestala procesním nástupcem původního věřitele v konkurzním řízení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně současně s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku zamítl a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolatelčina otázka týkající se posouzení běhu promlčecí doby není způsobilá založit přípustnost dovolání. Jestliže dovolatelka namítala, že soudy určily počátek běhu objektivní promlčecí doby ke dni vydání posledního ze tří usnesení, kterým soud zamítl všechny tři nezpůsobilé návrhy na vydání předběžného opatření, a nezohlednily vadný výkon advokacie v letech 2006 – 2009, pak staví svoji argumentaci na vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních; k tomu dovolací soud uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatelce pak nelze přisvědčit ani v tom, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Argumentace k počátku běhu subjektivní promlčecí doby tak, jak ji formulovala dovolatelka, je v nyní projednávaném případě irelevantní, neboť soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, dospěl k závěru o promlčení nároku žalobkyně na základě uplynutí objektivní promlčecí doby, jejíž počátek stanovil podle §398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“), k jednotlivým dnům, kdy mělo dojít k porušení povinnosti žalovaného (srov. bod 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k závěru soudů o uplynutí objektivní promlčecí doby pozbývá smysl zabývat se otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby.
Otázka, zda námitka promlčení vznesená žalovaným byla výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím posouzení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, na který dovolatelka poukazovala, vyplývá, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, či usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že úsudek o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, neumožňuje dospět k závěru o tom, že námitka promlčení vznesená žalovaným představovala výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se proto svým závěrem, že uplatnění námitky promlčení žalovaným nebylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, neodchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Veškerá dovolatelčina argumentace vztahující se k tomu, že měla na jednání soudu prvního stupně dne 20. 11. 2017 předat „krátkou cestou“ důkazní návrhy, které soud dle jejího tvrzení nezaložil do spisu, důkazy neprovedl a nevypořádal se s nimi ani v odůvodnění svého rozsudku, představuje námitku směřující proti zjišťování skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán. Dovolacímu soudu totiž nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Zjištěný skutkový stav, ani hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu proto nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3014/2017, či usnesení ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3579/2013). Uvedené platí také pro dovolatelčiny námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a toho, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování.
Jestliže dovolatelka namítala, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami v odvolání a jeho odůvodnění nenaplňuje kritéria uvedená v §157 o. s. ř., jedná se o námitku vady řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že k této vadě má dovolací soud přihlédnout, ovšem v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. opět pouze za předpokladu, že je dovolání přípustné. V projednávané věci však žádná z dovolatelčiných otázek nezaložila přípustnost dovolání, proto se dovolací soud nezabýval ani tvrzenými vadami řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, nezabýval se ani jejím návrhem na odklad vykonatelnosti, neboť podle závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není "projednatelný" ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu