ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3289.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3289/2022-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,ve věci žalobce P. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kyprým, advokátem se sídlem Kameníčkova 1114/2, 616 00 Brno, proti žalované Maxfine s.r.o. , se sídlem Žitná 556/13d, Čechovice, 796 04 Prostějov, IČO 29306906, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 33/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 62/2022-44, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 41 Cm 33/2021-28, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D. dne 17. 4. 2021 pod sp. zn. 22 M/2021 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 62/2022-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně a ztotožnil se nejen s jeho skutkovými závěry, ale i z nich učiněným právním posouzením věci. Odvolací soud nejprve učinil závěr, že v dané věci se nejedná o nepřípustnou kolizi mezi insolvenčním a rozhodčím řízením, neboť rozhodčí nález byl vydán po meritorním zamítavém rozhodnutí insolvenčního soudu, přičemž navíc ke dni vydání rozsudku v této věci již bylo vedené insolvenční řízení pravomocně skončeno. K námitce žalobce, týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu v rozhodčím řízení, odvolací soud uvedl, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“) nemůže být přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení, jelikož všechny námitky, mají-li být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, musí být procesního charakteru.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal podanou žalobu za důvodnou ani v jednom ze žalobních bodů, uplatněných podle ustanovení §31 písm. a) a e) ZRŘ. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že je nedůvodná námitka žalobce o nedostatku pravomoci rozhodce spojená s argumentací žalobce (v rozhodčím řízení žalovaným) o jeho spotřebitelském statutu při uzavření Rámcové smlouvy ze dne 14. 1. 2020 a Smlouvy o úvěru z téhož dne, uzavřené s žalovanou podle §562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce při uzavírání smluv vystupoval jako fyzická osoba podnikatel, disponujícím aktivním živnostenským oprávněním, kdy ve smlouvách zcela určitě a srozumitelně potvrzoval vlastní podnikatelský status, jakož i použití poskytnutých úvěrových prostředků pro svoji podnikatelskou činnost (§556 o. z.). Samotná existence živnostenského oprávnění podle odvolacího soudu bez dalšího zakládá ve smyslu ustanovení §421 odst. 2 o. z. vyvratitelnou domněnku (§133 zákona č. 99/1963 Sb., občanského řádu - dále jen „o. s. ř.“) podnikatelského statusu žalobce v době uzavření obou smluv; ta přitom nebyla k důkazu provedenými listinami vyvrácena. Vzhledem ke skutečnosti, že smluvní strany se při uzavírání uvedených smluv dohodly na způsobu řešení vzájemných sporu a podepsaly rozhodčí doložku, na základě které se výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory vyplývající z rámcové smlouvy nebo vzniklé v souvislosti s ní budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení podle ZRŘ, odvolací soud dospěl k závěru, že spor mezi účastníky byl arbitrabilní a není důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. a) ZRŘ.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně, že z provedeného dokazování nevyplývá žádná skutečnost, ze které by bylo možné usuzovat na zkrácení práv žalobce v průběhu rozhodčího řízení. Připomněl, že platně uzavřená rozhodčí doložka umožňovala rozhodnutí sporu rozhodcem bez nařízení ústního jednání (srov. §19 odst. 3 ZRŘ) a nebylo prokázáno, že by některý z účastníků žádal o nařízení ústního jednání před rozhodcem. Neshledal ani žádné nedostatky v odůvodnění rozhodnutí rozhodčího nálezu kolidující se zásadou rovnosti účastníků rozhodčího řízení. Uplatněný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ, stejně jako soud prvního stupně, neshledal proto též za oprávněný, proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, popř. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to otázky, zda při soudním jednání, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodčího nálezu z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, kterou uzavřela společnost poskytující a zprostředkovávající spotřebitelské úvěry s fyzickou osobou (spotřebitelem, jež při uzavírání smlouvy o úvěru disponuje s živnostenským oprávněním), má povinnost prokázat negativní skutečnost podle ustanovení §421 odst. 2 o. z. fyzická osoba či právnická osoba – profesionál. Dovolatel poukazuje na negativní důkazní teorii, která stojí na názoru, že negativní skutečnosti se neprokazují, protože z povahy věci vyplývá, že se prokázat nedají, jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 4220/2009. Dovolatel přitom po celou dobu řízení tvrdí, v souladu s touto negativní teorií, že v době uzavření smlouvy podnikatelem nebyl. Pokud se od odvolací soud vypořádal s tímto tvrzením žalobce odkazem na ustanovení §133 o. s. ř., není aplikace tohoto ustanovení zákona podle dovolatele namístě, neboť žalobce neměl jak prokázat že se podnikatelem nestal. Dovolatel namítá, že soudy v dané věci postupovaly ryze formalisticky, bez spravedlivého posouzení věci. Má za to, že v případě popření podnikatelské povahy fyzické osoby, která je ve vztahu s profesionálem slabší stranou, má být břemeno důkazní přeneseno na tohoto profesionála, jehož předmětem činnosti je poskytování úvěrů; soudy tak měly žalovanou stranu požádat o předložení důkazů, jimiž se prokáže, že si prověřila, zda fyzická osoba je skutečným podnikatelem.
Dovolatel s ohledem na uvedené námitky navrhl, aby Nejvyšší soud napadaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podala žalovaná (v dovolacím řízení nezastoupená advokátem) vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že otázka předložená žalobcem v dovolání k vyřešení se neopírá o relevantní skutečnosti a nemůže tak založit přípustnost dovolání. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce uzavřel smlouvu o úvěru a i dohodu o řešení sporů (rozhodčí doložku) v postavení podnikatele, nikoliv spotřebitele. Nejednalo se v dané věci o žádný přepjatý formalistický přístup soudu ohledně posouzení vztahu účastníků smlouvy, když z provedeného dokazování vyplynulo, že sám žalobce se svým postavením podnikatele v daném smluvním vztahu vyslovil souhlas. Žalovaná považuje závěry obou soudů za správná, proto pro případ, že by dovolání nebylo odmítnuto, navrhla jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předestřené otázky, označené žalobcem jako otázky v rozhodovací praxi dovolacím soudem dosud neřešené, kterou staví na vyřešení otázky důkazního břemene, respektive na přenesení důkazního břemene na žalovanou, jako profesionála ve smluvním vztahu s fyzickou osobou - spotřebitelem, jakožto slabší smluvní stranou. V dané věci soudy neřešily otázku, kterou pokládá dovolatel ohledně důkazního břemene či přenesení důkazního břemene, nýbrž na základě provedených důkazů posuzovaly, v jakém postavení žalobce předmětné smlouvy uzavřel, a poté po zhodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že je žalobce uzavřel jako podnikatel, nikoliv jako spotřebitel. Dovolatelem předestřená otázka, týkající se důkazního břemene, respektive přenesení důkazního břemene, na níž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, vychází navíc z vlastního skutkového závěru dovolatele, k němuž však soudy nedospěly, že v době uzavření předmětných smluv žalobce podnikatelem nebyl, z čehož dovolatel dovozuje vlastní závěr, že jednal při uzavření smluv v postavení spotřebitele s důsledky pro přenesení důkazního břemene na žalovanou, jako profesionálku v oboru. Nutno však připomenout, že Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) v dovolacím řízení přezkoumávat a úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Především však, je-li dovolání postaveno na právní otázce, na níž není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, pak taková otázka předestřená v dovolání není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, nebo ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 658/2020 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení hmotně právní otázky týkající se důkazního břemene (přenesení důkazního břemene), kterou dovolatel v dovolání označil jako otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, popřípadě jako vyřešenou právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, na jejímž vyřešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Není-li tedy dovolání žalobce podle §237 o. s. ř. přípustné, nemohl Nejvyšší soud učinit jiný závěr, než jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu