ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3349.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3349/2021-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Iv & vf s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Primátorská 296/38, identifikační číslo osoby 24701921, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti žalované Mateřská škola Nedakonice, okr. Uherské Hradiště, příspěvková organizace , se sídlem v Nedakonicích, č. p. 236, identifikační číslo osoby 75022991, zastoupené Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 20, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 26/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. 2 Cmo 43/2021-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2020, č. j. 1 Cm 26/2020-26, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR pod sp. zn. Rsp 385/19 ze dne 24. 3. 2020 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že rozhodčí soud usnesením ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. Rsp 385/19, rozhodl o tom, že není dána pravomoc rozhodčího soudu k projednání a rozhodnutí věci (výrok I.), řízení se zastavuje (výrok II.) a žalobkyně nese zaplacený soudní poplatek ve výši 11.000 Kč a další výlohy s řízením spojené ze svého (výrok III.). Následující den dne 24. 3. 2020 bylo pod sp. zn. Rsp 385/19 rozhodčím soudem vydáno rozhodnutí, označené jako rozhodčí nález, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů právního zastoupení žalované ve výši 25.017,96 Kč, které byly uloženy žalobkyni zaplatit žalované.
Jestliže dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže rozhodl o náhradě nákladů řízení rozhodčím nálezem, pak přehlíží, že, jak vyplývá ze zjištění odvolacího soudu, dle §38 odst. 1 Řádu rozhodčího soudu se rozhodčí nález vydává v případech, kdy se rozhoduje ve věci samé nebo ukládá povinnost nahradit náklady řízení (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010).
Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, uveřejněného pod číslem 43/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podáním návrhu na zahájení rozhodčího řízení u stálého rozhodčího soudu se žalobce podřizuje pravidlům vydaným tímto stálým rozhodčím soudem.
Dle zjištění odvolacího soudu podle §55 odst. 5 věty první Řádu Rozhodčího soudu „žalobkyni stíhá povinnost hradit náklady rozhodčího řízení žalované, která jeho zahájení svým úkonem nevyvolala, a tedy nepříznivé majetkové důsledky s rozhodčím řízením související se jí nemohou dotknout“.
Závěr odvolacího soudu, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nebrání vydat rozhodčí nález o náhradě nákladů řízení, je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že žalobkyně se samotným podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu dobrovolně podřídila pravidlům, podle nichž rozhodčí soud rozhoduje, což lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech rozhodčího řízení, aniž by na tento závěr měla vliv skutečnost, že rozhodčí řízení skončilo usnesením o zastavení řízení, v němž rozhodčí soud konstatoval, že nemá pravomoc k meritornímu rozhodnutí věci z důvodu neplatné rozhodčí doložky (srov. obdobně již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4461/2017). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobkyně zahájila rozhodčí řízení dobrovolně podáním návrhu k rozhodčímu soudu, a podřídila se tak Řádu vydanému rozhodčím soudem v souladu s §13 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Pravidla Řádu nadto musela být žalobkyni známa, neboť je veřejně dostupný. V této souvislosti tedy nemůže být relevantní ani námitka žalobkyně, že vydáním nálezu sp. zn. Rsp 385/19 o náhradě nákladů řízení bylo porušeno její právo vyplývající z čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ohledně námitky, že nezavinila zastavení řízení a že soudy neměly přiznat žalované náhradu nákladů rozhodčího řízení podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což však žalobkyně v dovolání neučinila. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Ani v dalších námitkách dovolatelka nevymezuje takovou konkrétní otázku, jež by v dovolacím řízení měla být řešena, svou polemikou s právními závěry odvolacího soudu nespecifikuje ani případnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by závěry odvolacího soudu měly být v rozporu. Není tomu tak ani v případě citace usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, vyjadřujícímu se obecně k otázce principu legitimního očekávání (str. 16 dovolání). Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani polemika dovolatelky s případnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu či poukaz na možné vady řízení.
Namítá-li dovolatelka porušení svých práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu