ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.34.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 34/2022-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Z. B , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Ostrovní 126/30, proti žalované 1) A. F. , narozené XY, bytem XY, a 2) Ubytování Třeboňsko, s. r. o. , se sídlem v Prostějově, Luční 473/18c, Čechovice, PSČ 796 04, identifikační číslo osoby 09698701, zastoupené Mgr. Denisou Markovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 1625/11, o určení vlastnického práva k nemovitosti, o návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 13 C 23/2021, o dovolání druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2021, č. j. 19 Co 977/2021-459, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 13 C 23/2021, připustil na návrh žalobce, aby do řízení na straně žalované přistoupila jako další účastník společnost Ubytování Třeboňsko, s. r. o. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným usnesením odvolání žalované A. F. odmítl jako opožděné (první výrok) a k odvolání uvedené společnosti (dále jen „druhá žalovaná“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok).
Pravomocné usnesení odvolacího soudu v jeho druhém výroku napadla druhá žalovaná dovoláním.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jestliže se dovolatelka po citaci §237 o. s. ř. věnuje „vymezení právní otázky, která je v řízení posouzena jinak“, přičemž zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pak zřejmě nesprávně pochopila smysl v pořadí posledního z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. Argument, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, neodpovídá významově požadavku, aby dovolacím soudem vyřešená (vyřešená v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. již usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka však též namítá, že odvolací soud „automaticky rozhodl o jejím přistoupení do řízení na straně žalované, aniž zjistil skutečný stav věci, a z tohoto důvodu věc nesprávně posoudil, čímž vybočil z ustálené rozhodovací praxe vyšších soudů“, a v rámci dovolací argumentace předkládá výtky pochybení v právním posouzení odvolacího soudu, provázené odkazem na konkrétně označenou judikaturu Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu (a jen v něm) má tedy Nejvyšší soud požadavky na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání za splněné, neboť je tu podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva (předpokladů pro vyhovění návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je třeba připomenout, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání mimo jiné patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K závěru o přípustnosti dovolání však dovolatelčina argumentace nevede, neboť je založena na nepochopení povahy řízení o určení vlastnického práva jako řízení sporného, s tím souvisejícího rozsahu účastenství ve sporném řízení a smyslu institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 2 o. s. ř. Otázky procesního práva, které dovolatelka v důsledku své mylné představy předkládá, odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
Řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti je sporným řízením podle části třetí o. s. ř., nikoliv řízením ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté o. s. ř. Žalobce se tu domáhá určení svého vlastnického práva k nemovitým věcem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněný pod číslem 69/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoliv toho, aby byla v občanském soudním řízení projednána věc, o níž podle zákona dříve rozhodl správní orgán, totiž věc, v níž katastrální úřad ve správním řízení rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí podle §12 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 279/2020, a předchozí judikaturu v něm citovanou].
Je tedy nepřípadná argumentace ustanovením §250e odst. 2 o. s. ř. (ostatně jde správně o §250a odst. 2), které dovolatelka (její advokátka) z neznámého důvodu považuje za projev zásady nalézací a které se týká právě jen rozsahu účastenství v řízení podle části páté o. s. ř., v němž jsou účastníky řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem (§250a odst. 1 o. s. ř.).
Účastenství v řízení sporném je vymezeno ustanovením §90 o. s. ř., podle něhož účastníky řízení jsou žalobce (tj. ten, kdo podal žalobu) a žalovaný (tj. ten, koho žalobce v žalobě jako žalovaného označil). Vymezení účastníků sporného řízení se tu tak zakládá ryze procesním způsobem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 270/2003, uveřejněné pod číslem 12/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a okruh účastníků tu vymezuje - jak vyplývá z dispoziční zásady, kterou je ovládáno sporné řízení - žalobce. Jiná osoba než žalobce a žalovaný se může stát za řízení žalobcem nebo žalovaným, jen jestliže soud (právě jako ve zde souzené věci) na návrh žalobce pravomocným usnesením připustí, aby do řízení přistoupila jako další účastník (§92 odst. 1 o. s. ř.) nebo aby zaměnila dosavadního účastníka řízení (§92 odst. 2 o. s. ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2728/2000].
Od této tzv. procesní legitimace účastníka je třeba odlišovat tzv. věcnou legitimaci, která představuje hmotněprávní vztah účastníka k předmětu řízení v projednávané věci.
Není-li ten, kdo byl v žalobě označen jako žalovaný, účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v řízení jde, je to důvodem k zamítnutí žaloby (srov. například usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněné pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); okolnost, zda žalobce nebo jím označený žalovaný jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, je při vymezení okruhu účastníků podle §90 o. s. ř. zcela nerozhodná (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1-200za, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 584 s.).
Právě nastíněný rozdíl mezi procesní legitimací a věcnou legitimací dovolatelka zjevně nevnímá, jestliže vytýká odvolacímu soudu, že napadené rozhodnutí vydal, aniž zjistil skutečný stav věci, a brojí proti tomuto rozhodnutí prostřednictvím obsáhlé argumentace, jíž zpochybňuje důvodnost žaloby včetně své pasivní věcné legitimace.
Z obdobného důvodu se míjí se zákonem stanovenými předpoklady, za nichž může soud vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného, též námitka, že projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci zahájené.
Předpokladů, za nichž lze vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného podle §92 o. s. ř., totiž že nejde o případ, na který dopadá ustanovení §107a o. s. ř. (srov. §92 odst. 3 o. s. ř. a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu), se dovolání v žádném ohledu nedotýká.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu