ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3609.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3609/2021-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. T. , se sídlem XY, za účasti T-Mobile Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, identifikační číslo osoby 64949681, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, o nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 336/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 12. 2020, č. j. 67 C 336/2016-170, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2021, č. j. 29 Co 319/2021-185, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 12. 2020, č. j. 67 C 336/2016-170, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2021, č. j. 29 Co 319/2021-185, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Lenky Heřmánkové.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 336/2016, ve kterém se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 12. 4. 2016, č. j. ČTÚ-62 206/2014-603, a které bylo pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 12. 2017, č. j. 67 C 336/2016-57.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 12. 2020, č. j. 67 C 336/2016-170, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
Po právní stránce soud prvního stupně zhodnotil, že žalobkyně podala žalobu na obnovu řízení po uplynutí subjektivní lhůty dle §233 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť žalobkyně se o důvodu obnovy dle svých tvrzení dozvěděla dne 6. 2. 2019, nicméně žalobu podala až dne 20. 8. 2020. Žalobkyní tvrzené skutečnosti dále dle soudu ani nenaplňovaly důvody pro obnovu řízení dle §228 odst. 1 o. s. ř., protože je žalobkyně mohla použít již v původním řízení, jehož obnovu žádala.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 9. 2021, č. j. 29 Co 319/2021-185, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I usnesení odvolacího soudu), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Odvolací soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je zjevně nepřípustná, neboť nesměřuje proti pravomocnému rozsudku nebo usnesení ve věci samé. Již z tohoto důvodu dle odvolacího soudu nemohla být žaloba úspěšná, a dovolací soud se proto dále nezabýval její včasností a důvodností. Odvolací soud zároveň odmítl námitku žalobkyně, že soud prvního stupně rozhodl bez její přítomnosti na jednání, ačkoliv dříve avizoval, že účast žalobkyně na jednání je nutná, a žalobkyně zároveň požádala o odročení jednání. Uvedená vada řízení totiž nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, jestliže soud prvního stupně, dle odvolacího soudu, dospěl k věcně správnému závěru, že účast žalobkyně na jednání vzhledem k nepřípustnosti žaloby by nemohla ničeho změnit. Soud prvního stupně proto mohl s ohledem na §235f o. s. ř. rozhodnout zcela bez jednání ve věci.
Usnesení odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům) ve spojení s usnesením soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1537/09, ve kterém Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces v situaci, ve které odvolací soud podle §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. rozhodl o odvolání proti zamítavému rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení, jenž je rozhodnutím ve věci samé, bez nařízení jednání. Dále žalobkyně namítla, že je právní notorietou, že rozhodnutí o zastavení řízení je pravomocným rozhodnutím ve věci samé, neboť se jím řízení končí. S ohledem na to dle jejího názoru odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že v projednávané věci je žaloba na obnovu řízení nepřípustná. Konečně měla žalobkyně za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dovolacím soudem neřešené otázce, zda může soud o žalobě na obnovu řízení rozhodnout bez přítomnosti účastníka řízení, i když dříve avizoval, že jeho účast na jednání je nutná, a zda může odvolací soud i bez námitky některé ze stran dospět k závěru, že soud prvního stupně vydal rozhodnutí bez jednání ve věci dle §235f o. s. ř., aniž to dříve sám vyslovil soud prvního stupně.
Společně s podaným dovoláním žalobkyně požádala o odložení vykonatelnosti napadených usnesení s ohledem na újmu, která by jí vznikla okamžitým zaplacením náhrady nákladů řízení. Dále žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušil dovolací řízení do pravomocného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti (vedené pod sp. zn. 4 As 135/2021), jíž se domáhá zrušení správního rozhodnutí, které bylo předmětem řízení i v nyní projednávané věci.
Účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně řádně nevymezila přípustnost dovolání a jako takové by mělo být dovolání odmítnuto. Pro případ odlišného názoru dovolacího soudu účastnice navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř“.
Dovolání proti usnesení soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 12. 2020, č. j. 67 C 336/2016-170, zastavil.
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2021, č. j. 29 Co 319/2021-185, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ohledně námitky, podle které je usnesení o zastavení řízení rozhodnutím ve věci samé a je proti němu přípustná žaloba na obnovu řízení, žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
U zbylých dovolacích důvodů je z obsahu dovolání patrné, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání v této části rovněž obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1537/09, opomíjí, že závěry vyslovené v tomto nálezu na nyní projednávanou věc nedopadají, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na vyřešení v uvedeném nálezu posuzovaných otázek. Odvolací soud jej založil na závěru, že i když řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou spočívající v jednání bez přítomnosti žalobkyně, která se z jednání omluvila a žádala o jeho odročení, nemohla tato vada mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, protože žaloba na obnovu řízení byla zjevně nepřípustná. Uvedený závěr se ovšem žalobkyni v dovolání nepodařilo zpochybnit a vzhledem k tomu nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani námitka žalobkyně, že soud prvního stupně rozhodl bez její přítomnosti na jednání, i když dříve avizoval, že její přítomnost na jednání je nutná, stejně tak otázka, zda může odvolací soud kvalifikovat důvod, pro který bylo jednáno bez přítomnosti žalobkyně, jinak než soud prvního stupně.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II a III usnesení odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ve vztahu k návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud předmětným návrhem žalobkyně nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3856/2020, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1471/2020).
Nejvyšší soud se konečně nezabýval ani návrhem na přerušení dovolacího řízení do skončení řízení o kasační stížnosti vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 As 135/2021, neboť tento návrh se stal bezpředmětný, když řízení o kasační stížnosti bylo již skončeno, a to tak, že kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2021, č. j. 4 As 135/2021-50.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu