ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3634.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3634/2021-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s. , se sídlem v Praze, Nové Město, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované Lázně Poděbrady, a.s. , se sídlem v Poděbradech, Jiřího náměstí 39, identifikační číslo osoby 45147833, zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 115/27, o zaplacení částky 264.607 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 138 EC 152/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, č. j. 5 Co 40/2017-458, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 2. 11. 2016, č. j. 138 EC 152/2012-417, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 162.400 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v části pro zaplacení částky 82.923 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III).
K odvolání žalované (které bylo podáno do výroku I a III) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, změnil ve výroku III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které následně podáním ze dne 10. 12. 2021 vzala zpět.
Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřil.
Podle §243c odst. 3 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto řízení o dovolání žalované zastavil.
Dovolatelka nezaplatila soudní poplatek za dovolání v plné výši přesto, že podáním dovolání jí vznikla povinnost tento poplatek v částce 14.000 Kč [podle položky 23 bodu 1 písm. d/ sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. VI zákona č. 296/2017 Sb.)] zaplatit (viz §4 odst.1 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb.). Doposud dovolatelka zaplatila na výzvu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, č. j. 138 EC 152/2012-474, na soudním poplatku za dovolání částku 10.000 Kč. Výzva dovolacího soudu k zaplacení doplatku soudního poplatku (podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.) ve výši 4.000 Kč by však nebyla smysluplná, neboť nelze očekávat, že by žalovaná doplatek poplatku zaplatila, vzala-li dovolání v celém rozsahu zpět; dovolací řízení by stejně bylo zastaveno, avšak tentokrát pro nezaplacení doplatku soudního poplatku za dovolání. Ve výsledku by se tak dovolací řízení bez jakéhokoliv finančního efektu (vyplývajícího jinak z ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.) pouze prodloužilo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
K rozhodnutí o vrácení zaplaceného soudního poplatku za dovolání je příslušný soud prvního stupně (§3 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu