ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3680.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3680/2021-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. Š., se sídlem v XY, IČO XY, proti žalované ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Jinonice, Pekařská 635/6, PSČ 155 00, IČO 45805369, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o určení výše leasingových splátek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 219/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 21 Co 74/2021-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 5 C 219/2018-168, zamítl žalobu, aby soud určil, že výše měsíční leasingové splátky na základě smlouvy o operativním leasingu č. 977958 uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 26. 5. 2016 činí 14 235,50 Kč včetně DPH a že žalobce není povinen platit žalované od 1. 1. 2018 leasingové splátky v rozsahu jejich zvýšení o částku 2 017,07 Kč včetně DPH měsíčně (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla dne 24. 5. 2016 uzavřena smlouva o operativním leasingu, na základě které přenechala žalovaná žalobci do užívání vozidlo na dobu určitou (60 měsíců) a žalobce se zavázal za to platit pravidelnou měsíční splátku ve sjednané výši (14 235,50 Kč). Žalovaná využila svého práva stanoveného v čl. 4.6 obchodních podmínek spočívajícího v možnosti změny výše leasingové splátky v souvislosti s navýšením nebo snížením pojistného v době trvání smlouvy a zvýšila žalobci měsíční leasingovou splátku o 2 017,07 Kč na částku 16 252,57 Kč. Tuto změnu žalovaná v souladu s čl. 4.7 obchodních podmínek žalobci oznámila přípisem ze dne 18. 12. 2017, přičemž změnu výše odůvodnila změnou v osobě pojistitele, který zvýšil pojistné. Soud se v daném případě neztotožnil s názorem žalobce ohledně nedostatečné zdůvodnitelnosti zvýšení leasingové splátky ze strany žalované, neboť důvody ohledně změny výše spočívající ve změně poskytovatele pojištění považuje za dostatečné, ostatně v rámci předmětné smlouvy není pro žalovanou stanovena povinnost rozsáhlým způsobem zdůvodňovat jednostranné zvýšení pojistného tak, jak je namítáno žalobcem. Jednostranné zvýšení měsíční splátky leasingu tak bylo plně v souladu s ujednanými obchodními podmínkami. Žalobce navíc v rámci předmětné smlouvy měl sám možnost sjednat si pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (povinné ručení) a využít tak alternativy v rámci smluvního vztahu. V případě, kdy žalobce striktně požadoval zakonzervování výše leasingových splátek i do budoucna (po dobu platnosti leasingové smlouvy), nebylo možné tomuto návrh vyhovět už jen proto, že navýšení splátek smlouva umožňovala, a to i z jiných důvodů, než jen z důvodu změny pojistného, a soud proto nemůže svým rozhodnutím změnit podmínky mezi účastníky sjednaného smluvního vztahu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 21 Co 74/2021-199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výrok pod bodem II změnil tak, že výše nákladů řízení činí 17 424 Kč, jinak jej potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud uvedl, že v projednávané věci žalobce žalobou na určení uplatnil dva nároky: a) na určení výše měsíční leasingové splátky ve výši 14 235,50 Kč na základě Smlouvy o operativním leasingu ze dne 24. 5. 2016, b) na určení, že žalobce není povinen platit žalované od 1. 1. 1018 leasingové splátky v rozsahu jejich zvýšení o částku 2 017,07 Kč včetně DPH měsíčně.
Odvolací soud dovodil, že právní zájem na určení druhého nároku žalobce dán zřejmě není. Určením povinnosti neplatit žalované zvýšenou výši leasingových splátek je negativní povinností, které se určovací žalobou domáhat nelze. Na takovém určení není dán naléhavý právní zájem, protože by toto určení nemohlo vytvořit podklad vyjasnění právních vztahů mezi účastníky. Negativní vymezení, že žalobce není povinen platit leasingové splátky v určité výši, by nic nevypovídalo o tom, zda a jaký právní vztah mezi účastníky existuje a jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu pro ně plynou. Proto již z tohoto důvodu není druhý nárok žalobce důvodný.
Pokud se týká prvního nároku žalobce, odvolací soud vyslovil souhlas s posouzením věci ze strany soudu prvního stupně. Odvolací soud připomněl, že podle čl. 4.6 obchodních podmínek je výše leasingových splátek stanovena smlouvou o operativním leasingu a daňovým dokladem, s tím, že ŠkoFin s.r.o. je oprávněna je jednostranně změnit odpovídajícím způsobem v následujících případech, mimo jiné při jakémkoliv navýšení nebo snížení pojistného, vzniklých v době trvání smlouvy o operativním leasingu. Informaci o změně pojistitele se žalobci dostalo přípisem z 18. 12. 2017 došlým dne 21. 12. 2017. Nová výše měsíční leasingové splátky 16 252,57 Kč odpovídá rozdílu ve výši 2 017,07 Kč oproti původně dohodnuté měsíční výši leasingové splátky 14 235,50 Kč, tak jak bylo uvedeno v listině označené jako Česká pojišťovna, platnost od 1. 12. 2017. Odvolací soud dále vyložil, že pojem „odpovídajícím způsobem“, který dle žalobce nelze vykládat jako „libovůli“, se vztahuje ke všem vyjmenovaným důvodům, kdy je žalovaná oprávněna jednostranně leasingové splátky změnit, protože jakékoliv navýšení nebo snížení pojistného vzniklé v době trvání smlouvy o operativním leasingu není jedinou možností změny leasingových splátek dle čl. 4.6 obchodních podmínek. V projednávané věci došlo u žalobce k navýšení leasingových měsíčních splátek „odpovídajícím způsobem“, protože odpovídalo dle čl. 4.6 obchodních podmínek Informaci o změně pojistitele, došlé žalobci dne 21. 12. 2017, a listině označené jako Česká pojišťovna, platnost od 1. 12. 2017. Jinými slovy, pokud v projednávané věci došlo k navýšení měsíčních leasingových splátek o částku 2 017,07 Kč, lze takové navýšení považovat jako jednostrannou změnu provedenou „odpovídajícím způsobem“, protože došlo k nezpochybněnému zvýšení částky pojistného novou pojišťovnou z měsíční částky 1 950,52 Kč na částku 3 967,59 Kč, která se promítla do jednostranného zvýšení leasingových splátek. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nebyla povinna žalobci rozsáhlým způsobem zdůvodňovat navýšení leasingových splátek, protože to obchodní podmínky nestanoví, přičemž žalobce nic nenutilo, aby za takto nastavených podmínek smlouvu o operativním leasingu uzavíral.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým jej napadl v celém rozsahu. Podle žalobce napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2017, nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, 460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905. Žalobce namítá, že závěr o oprávněnosti žalované navýšit měsíční splátku byl učiněn na podkladě nezpůsobilého důkazu, resp. že se ani nejednalo o důkaz, nýbrž o pouhé skutkové tvrzení žalované. Podle žalobce důkazní prostředek (listina označená jako Česká pojišťovna, platnost od 1. 12. 2017), ze kterého měla být prokazovaná skutečnost zjištěna, představuje prostou excelovou tabulku s ručně doplněnými poznámkami a nesrozumitelnými výpočty, které nebyly žalovanou v průběhu řízení, natož soudem v napadeném rozsudku, jakkoliv vysvětleny. Jedná se o nikým nepodepsanou listinu obsahující toliko prostý, z části ručně psaný text. Takováto listina není jako důkazní prostředek vůbec způsobilá žalovanou tvrzenou skutečnost prokázat. Žalobce citoval závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019. Načež shrnul, že v souladu s odkazovanou judikaturou namítá, že učinil-li odvolací soud skutkový závěr o splnění předpokladu navýšení měsíční leasingové splátky odpovídajícím způsobem ve smyslu článku 4.6 obchodních podmínek na podkladě listiny označené jako „Česká pojišťovna, platnost od 1. 12. 2017“, tj. nikým nepodepsané listiny obsahující číselnou tabulku s ručně doplněnými nesrozumitelnými výpočty představující prosté skutkové tvrzení, odchýlil se při zjišťování skutkového stavu od citované judikatury a nesprávně aplikoval normy upravující procesní dokazování, neboť daná listina není způsobilá předmětnou skutečnost prokázat.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že má za to, že dovolání není přípustné, neboť v něm žalobce nevymezuje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo, navíc otázky procesního práva řešené v žalobcem odkazované judikatuře dovolacího soudu nejsou v napadeném rozsudku vůbec řešeny. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání žalobce přípustným, vyjádřila se žalované též k důvodnosti dovolání. Žalovaná navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalobce ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, výroky o nákladech řízení se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Podstatou dovolacích námitek žalobce je zpochybnění způsobilosti listiny označené jako „Česká pojišťovna, platnost od 1. 12. 2017“ sloužit jako dostatečný důkazní prostředek pro skutkový závěr o splnění předpokladu navýšení měsíční leasingové splátky odpovídajícím způsobem, resp. pro skutkový závěr o tom, zda a k jaké změně ve výši pojistného došlo. Podle žalobce se jedná o nikým nepodepsanou listinu obsahující číselnou tabulku s ručně doplněnými nesrozumitelnými výpočty, které nebyly jakkoliv vysvětleny. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených především v jeho usnesení ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019.
Na posouzení dovolatelem shora vymezené otázky však napadené rozhodnutí nezávisí.
Pokud se týká druhého nároku žalobce, odvolací soud dovodil, že není dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobce není povinen platit žalované od 1. 1. 2018 leasingové splátky v rozsahu jejich zvýšení o částku 2 017,07 Kč včetně DPH měsíčně.
Pokud se týká prvního nároku žalobce , odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že v projednávané věci došlo u žalobce k navýšení leasingových měsíčních splátek „odpovídajícím způsobem“ ve smyslu čl. 4.6 obchodních podmínek, protože žalovaná oznámila žalobci jednostrannou změnu leasingové splátky z důvodu změny pojistitele. Podle odvolacího soudu došlo k nezpochybněnému zvýšení částky pojistného novou pojišťovnou z měsíční částky 1 950,52 Kč na částku 3 967,59 Kč, která se promítla do jednostranného zvýšení leasingových splátek. Podle odvolacího soudu žalovaná nebyla povinna žalobci rozsáhlým způsobem zdůvodňovat navýšení leasingových splátek, protože takovou povinnost jí obchodní podmínky nestanoví. Jinými slovy z napadeného rozhodnutí jakož i z rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, vyplývá, že k jednostrannému zvýšení leasingových splátek žalovanou odpovídajícím způsobem došlo ve smyslu čl. 4.6 obchodních podmínek již tím, že žalovaná oznámila žalobci, že dochází k navýšení pojistného z částky 1 950,52 Kč na částku 3 967,59 Kč z důvodu (vynucené) změny pojišťovny. Toto byly skutečnosti, které vedly odvolací soud k závěru o oprávněnosti žalované navýšit měsíční splátku operativního leasingu. Pokud žalobce v dovolání namítá, že listina označená jako „Česká pojišťovna, platnost od 1. 12. 2017“ není způsobilá prokázat předmětnou skutečnost, čímž myslí, zda a k jaké změně ve výši pojistného došlo, jedná se o otázku, která není pro posouzení odvolacího soudu stěžejní. Navíc v souvislosti s touto otázkou v dovolání formulovanými námitkami směřuje do zjišťování skutkového stavu.
Nejvyšší soud v této souvislosti již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Vázanost Nejvyššího soudu skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvek svévole či projevu hrubého formalismu. Dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“ hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti (odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu prvního stupně), není nijak defektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Skutková polemika dovolatele je v dovolání právně bezpředmětná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015). Skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolacímu soudu tedy nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, a skutkové námitky dovolatele tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Jinými slovy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Závěry obsažené v žalobcem citované rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jsou na nyní posuzovaný případ zcela nepřiléhavé.
V usneseních Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda může soud při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vycházet pouze ze zprávy soudního exekutora o průběhu exekuce, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. V rozsudku ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2017, Nejvyšší soud v návaznosti na zrušující nález Ústavního soudu zabýval otázkou zjišťování skutkového stavu, neboť skutkový závěr odvolacího soudu byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, na nějž dovolatel odkazuje, shledal, že dovolací soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu tím, že její dovolání odmítl pro vady, přestože stěžovatelka v dovolání vymezila jak to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tak dovolací důvod. Uvedl, že požadavkům na projednatelnost dovolání by stěžovatelka dostála i pouhým tvrzením nesprávnosti skutkových zjištění, a pouze na tomto základě by formulovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z nálezu tak vyplývá, že dovolací soud pochybil tím, že se vůbec nezabýval přípustností stěžovatelkou podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neznamená to však, že dovolání, v němž se po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, bude automaticky přípustné. Ústavní soud nezpochybňuje, že přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatelka v souvislosti se skutkovými zjištěními skutečně vymezila otázku hmotného nebo procesního práva, která by z hlediska jejího vztahu k judikatuře dovolacího soudu splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (bod 27 prvního shora citovaného nálezu). Avšak v projednávané věci dovolatel žádnou takovou otázku nevymezil. Přitom skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Navíc namítá-li žalobce, že předmětná listina obsahuje nesrozumitelný výpočet, který nebyl jakkoliv vysvětlen, je třeba uvést, že ze spisu (č. l. 130) se podává, že na jednání před soudem prvního stupně byl předmětný výpočet srozumitelně vysvětlen, žalobce tomu byl přítomen a žádné námitky nevznesl.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu