ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3740.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3740/2021-642
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Obce Břežany II , se sídlem v Břežanech II 63, Český Brod, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 00235288, zastoupené JUDr. Hanou Němečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, PSČ 110 00, proti žalované EBM Expert, s.r.o. , se sídlem
v Praze 5 – Smíchov, Na Valentince 3336/4, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25514741, zastoupené Mgr. Milanem Lukendou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, PSČ: 110 00, o zaplacení částky 1 218 736 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 235/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 21 Co 247/2020-583, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 713,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 4. 2020, č. j. 25 C 235/2016-399, v tom rozsahu, že zamítl žalobu co do částky 883 117 Kč s úrokem z prodlení, a ve zbývající části přisuzujícího výroku o věci samé, tj. ohledně částky 335 619,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% od 13. 5. 2016 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až pátý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí ve věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „o. s. ř.“], Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka zřejmě přehlédla (anebo nepochopila), že odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou vedle sebe stojících závěrech, totiž že
a) žalobkyni vznikla škoda („v přímé příčinné souvislosti s pochybením žalované“) pouze ve výši rozdílu mezi výší dotace, která jí měla být poskytnuta podle smlouvy o poskytnutí dotace z prostředků ROP, uzavřené ještě před sjednáním smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovanou (tj. částkou 19 332 671,36 Kč jako maximální možnou výší dotace), a částkou, která jí poskytnuta byla (tj. částkou 18 997 052,32 Kč), tedy ve výši 335 619,04 Kč (bod 53 odůvodnění),
b) mezi pochybením žalované (jejím porušením smluvní povinnosti) a vznikem škody není vztah příčiny a následku (tj. příčinná souvislost), neboť jestliže žalobkyně nezastavila stavební práce a nechala zhotovitele provést předmětné vícepráce, došlo k přerušení příčinné souvislosti (bod 54 odůvodnění).
Nejvyšší soud připomíná, že žalobou uplatněná škoda neměla být způsobena tím, že musely být vynaloženy vícepráce (ty musely být vynaloženy v každém případě, měla-li být stavba mateřské školky provedena, neboť jejich potřeba byla dána objektivně), nýbrž tím, že s potřebou těchto prací se (v důsledku porušení smluvní povinnosti žalované) v projektové dokumentaci (ve výkazu výměr) nepočítalo, žalobkyně na ně tudíž nedostala dotace a musela jejich cenu zaplatit ze svých prostředků, čímž jí vznikla majetková újma.
Správnost závěru odvolacího soudu pod písm. a), podle něhož jí vznikla škoda pouze ve výši 335 619,04 Kč, tak jak jí byla napadeným rozhodnutím přiznána, dovolatelka sice v dovolání v obecné rovině zpochybňuje, nikoliv však způsobem, kterým by byl řádně vymezen uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání. Otázku hmotného práva předkládá a na judikatorní závěry dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, odkazuje výlučně k závěru odvolacího soudu o přerušení příčinné souvislosti, nikoliv k závěru o tom, v jaké výši škoda vznikla, respektive ke způsobu, jímž odvolací soud k tomuto závěru dospěl (k postupu při zjišťování obsahu smlouvy jejím výkladem). Vnímá sice, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně „snížil náhradu škody“, tento závěr však spojuje s „nesrozumitelnou až nesmyslnou konstrukcí ohledně přerušení příčinné souvislosti“ a ponechává přitom stranou zcela jasný výklad odvolacího soudu, jakým způsobem k výsledné částce dospěl, jakož i to, že v bodě 53 odůvodnění odvolací soud řeší výslovně vznik škody (v určité výši) jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu a v bodě 54 vytýká soudu prvního stupně, že se nezabýval dostatečně dalšími (sic!) předpoklady odpovědnosti za škodu, jmenovitě otázkou příčinné souvislosti za škodu, přičemž právě jen ve vztahu k příčinné souvislosti se (logicky) vztahují jeho úvahy o přerušení.
Oproti tomu, jak vztah bodů 53 a 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí vnímá dovolatelka, je při pozornějším čtení nade vši rozumnou pochybnost patrno, že text v bodě 54 není odůvodněním závěru v bodě 53, nýbrž dalším, vedle toho stojícím závěrem, závěrem o absenci příčinné souvislosti. To platí tím spíše, že napadené rozhodnutí, jímž byl přisuzující rozsudek soudu potvrzen právě co do částky 335 619,04 Kč, odpovídá závěru pod písm. a), zatímco závěru pod písm. b) by logicky odpovídalo zamítnutí žaloby v plném rozsahu.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele; obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Právě o takovou situaci jde též ve zde souzené věci.
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 1. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu