ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.617.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 617/2022-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 2134/126, 130 00 Praha 3, proti žalované SOCIETE AIR FRANCE , se sídlem Rue de Paris 45, 95 747 Roissy CDG Cedex 93 290, Tremblay en France, Francouzská republika, jednající v České republice prostřednictvím SOCIETE AIR FRANCE-obchodní zastoupení, se sídlem Karla Engliše 3219/4, 150 00 Praha 5, IČO 16191382, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, 110 00 Praha 1, o zaplacení 3 600 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 402/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 145/2021-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 034 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se původně po žalované domáhalo 9 žalobců zaplacení 400 EUR s příslušenstvím každému z nich (v souhrnné výši 3 600 EUR s příslušenstvím), jakožto náhradu za zrušený let z Lyonu do Prahy dne 12. 7. 2018.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2020, č. j. 11 C 402/2019-144, výrokem I zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců [a)J. N., nar. XY, b) M. F., nar. XY, c) A. B., nar. XY, d) A. Š., nar. XY, e) J. R., nar. XY, f) I. R., nar. XY, g) M. L., nar. XY, h) A. G., nar. XY, i) J. F., nar. XY] částku 400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 14. 7. 2018 do zaplacení a výrokem II uložil žalobcům zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 18 948,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.
Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci v zastoupení právního zástupce odvolání. Po jeho podání žalobkyně a) J. N., b) M. F., c) A. B., žalobce e) J. R., žalobkyně f) I. F. a žalobkyně h) A. G. postoupili své pohledávky dohodami o postoupení pohledávky ze dne 30. 12. 2020 na žalobkyni i) J. F. Do práv a povinností žalobce g) M. L., který dne 10. 8. 2020 zemřel, vstoupila jeho manželka V. L., nar. XY. Odvolací soud proto následně jednal v odvolacím řízení se žalobcem a) A. Š. [původně žalobce d)], žalobkyní b) V. L., [právní nástupkyně žalobce g) M. L.] a žalobkyní c) J. F. [původně žalobkyně i)].
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 145/2021-191, výrokem I potvrdil rozsudek soud prvního stupně ve výroku I., výrokem II změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení jen tak, že každý ze žalobců je povinen zaplatit částku 2 105, 40 Kč, jinak ve zbytku výrok II. o povinnosti žalobců zaplatit žalované náhradu nákladů řízení potvrdil a výrokem III rozhodl, že žalobce a) A. Š. a žalobkyně b) V. L. jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení každý 1 366 Kč a žalobkyně c) J. F. 9 561,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám Aloise Šatavy, advokáta žalované.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v dané věci není dána pasivní legitimace žalované. Právní posouzení věci založil na shodných skutkových zjištěních a skutkových závěrech, které učinil soud prvního stupně, podle nichž žalobci prostřednictvím internetového prodejce zakoupili let z Prahy přes Lyon do Pau a se stejnou trasou zpět. Lety byly podle závěru obou soudů provozované leteckou společností HOP! SAS a.s. (dále jen „HOP!“), která let z Lyonu do Prahy dne 12. 7. 2018 zrušila. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně podrobně vyložil pojem „provozující letecký dopravce“ s ohledem na znění čl. 2 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen „Nařízení“), podle něhož je leteckým dopravcem ten, kdo let provádí nebo zamýšlí let provést podle smlouvy s cestujícím nebo v zastoupení jiné právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu s tímto cestujícím. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rovněž zcela podrobně a srozumitelně vysvětlil, že skutečnost, s kým byla smlouva o přepravě uzavřena či komu byla cena za letenky zaplacena, není rozhodující pro posouzení, kdo byl provozujícím leteckým dopravcem ve smyslu čl. 2 písm. b) Nařízení. Vzhledem k tomu, že pojem provozující letecký dopravce je zcela jasně a pregnantně vyložen již v čl. 2 písm. b) Nařízení, tak ani odvolací soud neshledal důvodným návrh žalobců předložit předběžnou otázku o vysvětlení pojmu provozujícího leteckého dopravce Soudnímu dvoru EU, neboť je zcela zřejmé, že provozujícím leteckým přepravcem není ten subjekt, s nímž cestující uzavře smlouvu nebo kterému let zaplatí, nýbrž výlučně letecký dopravce, který let provádí nebo jej zamýšlí provést (srov. výklad podaný Soudním dvorem v rozsudku ze dne 4. 7. 2018, ve věci C-532/17). Pokud žalobci odkazovali na rozsudek Soudního dvora ve věci C-502/18, pak uvedený rozsudek vychází z jiných skutkových okolnosti, než byly shledány v dané věci, odkaz na něj je tedy nepřípadný. Žalovaná v posuzované věci neprovozovala ani jakoukoli část předmětného letu, nebyla tedy provozujícím leteckým dopravcem, let nezamýšlela uskutečnit a ani jej nezrušila. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný a změnil jej jen ve výroku o nákladech řízení, neboť každý z původních žalobců uplatnil svůj nárok na úhradu částky 400 EUR samostatně a tomu pak odpovídá povinnost každého z nich zaplatit jednu devítinu celkových nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání A. Š., V. L. a J. F. Vzhledem k tomu, že žalobce A. Š. a žalobkyně V. L. nezaplatili v soudem určené lhůtě soudní poplatek, soud prvního stupně dovolací řízení ve věci těchto žalobců usnesením ze dne 24. 1. 2022 zastavil; toto usnesení bylo a zástupcům žalobců a žalované doručeno dne 25. 1. 2022. Účastnicí dovolacího řízení tak zůstala pouze žalobkyně J. F. uplatňující vůči žalované nárok ve výši 2 800 EUR.
Přípustnost dovolání opřela žalobkyně o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že dovolací soud byl měl přezkoumat výklad pojmu „provozující letecký dopravce“. Je přesvědčena, že odvolací soud provedl výklad tohoto pojmu v rozporu se smyslem čl. 2 písm. c) Nařízení. Rovněž má za to, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a contrario, neboť předmět plnění žalobkyně přesahuje 50 000 Kč a jedná se o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud za pomoci zprostředkovatele žalovaná, označená jako touroperátor, vyinkasovala kupní cenu za letenky, na palubních lístcích letu, který údajně provedla dceřiná společnost žalované, byla rovněž uvedena žalovaná, pak minimálně měla od počátku v úmyslu let provést, protože jinak by zprostředkovatel nemohl takový let ani nabízet. Dovolatelka zdůraznila, že neměla v úmyslu letět s nikým jiným než se žalovanou společností a žalovaná nakonec provedla i náhradní let za let zrušený. Má nadále za to, že se jedná o natolik specifické okolnosti daného případu, že by řízení mělo být přerušeno a měla by být Soudnímu dvoru EU přeložena předběžná otázka znění: “Zda provozujícím leteckým přepravcem ve smyslu čl. 2, písm. b) nařízení EP a rady (ES) č. 261/2004 je ten letecký přepravce, který se spotřebitelem uzavře smlouvu o přepravě a obdrží finanční plnění (tedy nepochybně let zamýšlí provést), i když fakticky jeden z letů outsourcuje na svoji dceřinou společnost, a to vše s přihlédnutím s faktu, že na palubních lístcích inkriminovaného zpožděného jsou názvy obou subjektů, anebo je jím ten, kdo let provedl, ačkoliv s ním spotřebitel není ve vůbec žádném smluvním vztahu." Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud, pokud nebude věc předkládat Soudnímu dvoru EU, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná prostřednictvím svého zástupce dne 9. 2. 2022 vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, jelikož má za to, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, není-li v dovolání uvedeno, v čem konkrétně je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. Namítaná skutečnost, že v projednávané věci jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a zároveň v případě žalobkyně o peněžité plnění převyšující 50 000 Kč je nerozhodné. Navíc ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. zužuje okruh případů způsobilých k dovolacímu přezkumu a nikoliv rozšiřuje, jak se dovolatelka nesprávně domnívá. Dovolání považuje žalovaná zároveň za nedůvodné, neboť má za to, že odvolací soud posoudil věc v souladu s právem a správně použil ve shodě se soudem prvního stupně pro zdůvodnění svého rozhodnutí i odkaz na rozsudek Soudního dvora ve věci C–532/17. Žalovaná zdůraznila, že skutečnost, že žalobkyně nesouhlasí s právním posouzením věci, sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Pokud by přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhla jeho zamítnutí. Podání žádosti o předběžnou otázku k Soudnímu dvoru považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně trpí vadou, která nebyla ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalobkyně nijak v dovolání nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř., spatřuje jeho přípustnost. Dovolatelka v dovolání pouze rekapituluje průběh řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 (dostupných na www.nsoud.cz ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádnou z uvedených přípustností dovolání k řešení konkrétně formulované hmotněprávní nebo procesněprávní otázky však dovolatelka nevymezila, tudíž nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Namítá-li dovolatelka v dovolání pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, je nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ). Námitkami k nesprávnému právnímu posouzení je vymezen jen důvod dovolání, nikoliv přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 o. s. ř., jak se dovolatelka nesprávně domnívá, toto ustanovení stanoví, kdy není dovolání podle §237 přípustné, stanoví tedy výluky z přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., má omezující charakter, nikoliv rozšiřující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 14. 7. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu