ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.651.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 651/2021-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Gvoždík s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Zlatá 962/12, identifikační číslo osoby 28001869, zastoupené Mgr. Veronikou Šebo, LL.M., advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, proti žalovanému L. N., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, o zaplacení částky 431 172 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov pod sp. zn. 108 C 127/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2020, č. j. 57 Co 107/2020-391, ve znění usnesení ze dne 21. 10. 2020, č. j. 57 Co 107/2020-397, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 536 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný první otázku, kterou má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, zformuloval tak, že „(v) mezích skutkových zjištění odvolacího soudu má žalovaný za to, že právní hodnocení písemné smlouvy o dílo jako písemného potvrzení ústní smlouvy o dílo není správné“. Dovolací argumentací, o kterou se tato otázka opírá, straní závěru, že listina ze dne 6. 6. 2014 nadepsaná „Smlouva o dílo“ není písemným potvrzením ústně sjednané smlouvy o dílo, nýbrž je písemnou smlouvou o dílo, která – včetně ujednání o smluvní pokutě – je neplatná pro nemožnost plnění [§580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)]. Tím žalovaný ve skutečnosti brojí proti skutkovému stavu zjištěnému odvolacím soudem. Odvolací soud totiž vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu, jejíž součástí „byla ústně sjednána sankce za nesplnění smluvních povinností pro obě strany ve výši 0,5% denně z ceny díla, tj. pro případ prodlení objednatele s úhradou ceny díla a pro případ prodlení zhotovitele s provedením díla, čemuž koresponduje obsah písemné smlouvy“ (viz bod 10 in fine a bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolací soud je ovšem zjištěným skutkovým stavem vázán; v režimu dovolacího řízení účinného od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Z toho důvodu první otázka přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolání není přípustné ani pro řešení druhé a třetí otázky, a to neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor se zásadou jednoznačného určení utvrzované povinnosti a nepřiměřenosti smluvní pokuty.
Druhou otázkou zpochybňuje žalovaný správnost právního posouzení na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Z výše citovaného skutkového závěru odvolacího soudu vyplývá, že ujednání o smluvní pokutě ohledně utvrzované povinnosti není redukováno na „nesplnění smluvních povinností pro obě strany“, nýbrž tyto jsou dále specifikovány prodlením objednatele s úhradou ceny díla a prodlením zhotovitele s provedením díla.
Nejvyšší soud přitom již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Odvolací soud se při řešení třetí otázky od ustálené rozhodovací praxe, resp. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1272/2009, neodchýlil. Poukaz na toto rozhodnutí nelze považovat za případný, protože se netýká skutkově obdobného případu. V tam posuzované věci byl způsob stanovení výše smluvní pokuty sjednán tak, že procentní sazba byla navázána na nezaplacenou částku (srov. výklad odvolacího soudu, který za fakturovanou částku považoval jen tu částku, která nebyla včas zaplacena). Oproti tomu v nyní posuzované věci je procentní sazba navázána na cenu díla. Vyjádřeno jinak, otázkou přiměřenosti se dovolací soud v odkazovaném rozhodnutí vůbec nezabýval. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též ve výrocích II. a III., kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a ve výroku IV. o nákladech odvolacího řízení, avšak přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání není přípustné, a proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu