ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.95.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 95/2022-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. P. , narozené XY, bytem v XY, proti žalovanému M. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o určení neúčinnosti dědické dohody, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 170/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 4. 2021, č. j. 83 Co 45/2020-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala proti žalovanému určení, že dědická dohoda uzavřená mezi žalovaným a J. P., narozeným XY, schválená usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 9. 2015, č. j. 35 D 939/2014-59, je ve vztahu k žalobkyni neúčinná.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 12 C 170/2016-188, určil, že dědická dohoda uzavřená mezi žalovaným a J. P., narozeným XY, schválená usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 9. 2015, č. j. 35 D 939/2014-59, je ve vztahu k žalobkyni neúčinná (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, ve kterém namítal, že žaloba měla být zamítnuta, jelikož žalobkyně nedoložila existenci vykonatelné pohledávky k okamžiku zahájení řízení, přičemž odvolací soud měl chybně vyložit závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, a posoudil tak věc v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalovaný v dovolání dále namítal, že došlo k porušení zásady koncentrace řízení, neboť soudy nesprávně přihlížely ke skutkovým tvrzením žalobkyně o existenci vykonatelné pohledávky, jež však byly předneseny až po nastalé koncentraci řízení. Žalovaný taktéž namítal neurčitost petitu žaloby a s ní spojenou (materiální) nevykonatelnost výroku rozsudku, jelikož v něm není uveden výčet majetku a rozsah, ve kterém se žalobkyně může z majetku žalovaného uspokojit. Také ohledně řešení této otázky došlo podle názoru žalovaného k odklonu odvolacího soudu od judikatury soudu dovolacího. Konečně žalovaný v dovolání namítl, že mu nebyl a ani nemusel být znám úmysl dlužníka, J. P., zkrátit věřitele.
Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. K námitce týkající se neurčitosti petitu žaloby a nevykonatelnosti výroku rozsudku, stejně jako k námitce, že žalovanému nebyl a ani nemusel být znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele, žalobkyně uvedla, že dovolatel nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání; touto částí dovolání se tak nelze vůbec zabývat.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ve vztahu k námitce, že žalovanému nebyl a ani nemusel být znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele, žalovaný v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K námitce žalovaného, že podané žalobě nemělo být vyhověno, jelikož k okamžiku zahájení řízení neměla žalobkyně za dlužníkem vykonatelnou pohledávku, dovolací soud uvádí, že tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a jejím prostřednictvím tak nemůže být přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založena. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž postačuje, aby pohledávka, pro jejíž uspokojení je odpůrčí žaloba podávána, byla vykonatelnou v okamžiku rozhodování soudu o odpůrčí žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98), což v projednávané věci nastalo.
Na tomto závěru ničeho nemění ani úprava oprávnění věřitele učinit výhradu dle §593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, jak se v dovolání domnívá žalovaný. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, vysvětlil, že úprava obsažená v ustanovení §593 o. z. koriguje závěr dřívější judikatury, podle které není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná (vykonatelná) a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod č. 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na shora uvedeném závěru, že odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu, se tím ovšem nic nemění.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka neurčitosti žalobního petitu a (materiální) nevykonatelnosti výroku napadeného rozsudku, neboť byla odvolacím soudem posouzena zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá z povahy odpůrčí žaloby požadavek na jasné a určité označení odporovaného právního jednání v petitu žaloby (resp. ve výroku rozhodnutí), jelikož soud o odpůrčí žalobě nerozhoduje výrokem znějícím na plnění, nýbrž výrokem určujícím neúčinnost konkrétního právního jednání. V důsledku takového rozhodnutí je pak věřitel oprávněn domáhat se výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které neúčinným právním jednáním z majetku dlužníka ušly. Tento majetek a rozsah, z něhož se věřitel může uspokojit, pak vyplývá z předmětu neúčinného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1294/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1312/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 794/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 719/2019).
Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, uveřejněném pod č. 103/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k dohodě o vypořádání dědictví uzavřel, že nelze úspěšně dovozovat, že by nemohla být posouzena jako právní úkon, který je právně neúčinný vůči věřitelům účastníka této dohody. Ten, v jehož prospěch dlužník (jako zůstavitelův dědic) dohodu o vypořádání dědictví uzavřel nebo komu z ní vznikl prospěch, pak musí být „srozuměn“ s tím, že věřitel se může uspokojit z věcí nebo jiných majetkových hodnot, které zdědil místo dlužníka, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému na základě dohody o vypořádání dědictví místo dlužníka.
V projednávané věci odvolací soud postupoval zcela v souladu s uvedenou judikaturou, jestliže vyslovil neúčinnost dědické dohody uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem, která byla následně schválena rozhodnutím soudu, jež bylo ve výroku napadeného rozsudku řádně označeno. Majetek a rozsah, z něhož se žalobkyně může uspokojit, pak vyplývá z předmětu dědické dohody, jejíž neúčinnost byla takto soudem určena.
K námitce týkající se porušení koncentrační zásady dovolací soud uvádí, že žalovaný jejím prostřednictvím namítá toliko vadu řízení, přičemž taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ve skutečnosti dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 3 a §146 odst. 3 o. s. ř. a dle §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně jakožto nezastoupený účastník za jeden učiněný úkon (vyjádření k dovolání) právo na paušální náhradu ve výši 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu