ECLI:CZ:NS:2022:23.ND.428.2022.1
sp. zn. 23 Nd 428/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Pravda a syn - Transport, Logistic s.r.o. , se sídlem v Černovicích, Na Sadech 656, identifikační číslo osoby 28148291, zastoupené Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, proti žalované Bioway Group a.s. , se sídlem v Košicích, Pri prachárni 20, identifikační číslo osoby 45503541, Slovenská republika, o určení místní příslušnosti podle §11 odst. 3 občanského soudního řádu pro návrh na vydání evropského platebního rozkazu na částku 71.415 EUR s příslušenstvím, takto:
Návrh žalobkyně na vydání evropského platebního rozkazu na zaplacení částky 71.415 EUR s příslušenstvím, směřující proti žalované Bioway Group a.s., projedná a rozhodne Okresní soud v Táboře.
Odůvodnění:
Nejvyššímu soudu byla dne 4. 8. 2022 doručena žádost žalobkyně o určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) pro řízení o návrhu na vydání evropského platebního rozkazu na zaplacení částky 71.415 EUR s příslušenstvím.
Žalobkyně uvedla, že jako přepravce prováděla pro žalovanou na základě jejích objednávek přepravu z České republiky do Německa (z Českých Velenic do Wolfsburgu a zpět do Českých Velenic nebo z Tábora do Neckarsulmu a zpět do Tábora). Jednotlivé přepravy jsou popsány v přiložených fakturách a doloženy též objednávkami a přepravními listy přiloženými k návrhu. Ceny jednotlivých přeprav a jejich splatnost jsou uvedeny v přehledu neuhrazených faktur ze dne 3. 5. 2022 přiloženém k návrhu. Ceny provedených přeprav žalovaná žalobkyni až dosud nezaplatila.
Žádost o určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř. žalobkyně zdůvodnila tím, že pravomoc soudů České republiky zakládá čl. 31 odst. 1 písm. b) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“), neboť místo nakládky a vykládky v rámci přepravního kolečka (s jedinou výjimkou, kdy byla přeprava z Tábora pouze jednosměrná a skončila v Německu) bylo u všech přeprav v České republice. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud určil, který soud věc projedná a rozhodne, respektive navrhla, aby věc projednal a rozhodl Okresní soud v Táboře, neboť žalovaná je právnickou osobou se sídlem ve Slovenské republice, nemá v České republice sídlo a žalobkyně nemá informaci, že by žalovaná měla v České republice majetek, závod či jeho organizační složku. Zároveň uvedla, že část přeprav měla místo převzetí i vykládky v Táboře, že žalobkyně má sídlo společnosti nedaleko Tábora a její právní zástupce přímo v Táboře. Proto se žalobkyně domnívá, že je vhodné a účelné, aby ve věci rozhodl Okresní soud v Táboře.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Jelikož návrh na určení místně příslušného soudu byl předložen přímo žalobkyní, aniž by v dané věci dosud probíhalo řízení před českými soudy, Nejvyšší soud se s ohledem na podmínky pro určení místně příslušného soudu v §11 odst. 3 o. s. ř. zabýval na prvním místě otázkou, zda mají české soudy pravomoc (mezinárodní příslušnost) o návrhu žalobkyně rozhodnout (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně se jako přepravce domáhá zaplacení 71.415 EUR s příslušenstvím z titulu neuhrazení cen za přepravu zásilek z České republiky do Německa a zpět, kterou pro žalovanou jako objednatele provedla na základě objednávek žalované.
Podle čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou vedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Podle čl. 31 odst. 1 Úmluvy CMR spory vzniklé z přeprav podléhajících této Úmluvě může žalobce vést, pokud je nevede u soudů smluvních států určených dohodou stran, u soudů toho státu, na jehož území a) má žalovaný trvalé bydliště, hlavní sídlo podniku nebo pobočku anebo jednatelství, jejichž prostřednictvím byla smlouva uzavřena, nebo b) leží místo, kde byla zásilka převzata k přepravě nebo místo určené k jejímu vydání. U jiných soudů nemůže žalobce spor vést.
Ustanovení čl. 31 Úmluvy CMR má přitom aplikační přednost před pravidly mezinárodní příslušnosti zakotvenými v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech /dále jen „nařízení Brusel I bis“/ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Nd 43/2018).
V daném případě se z obsahu spisu podává, že žalobkyně prováděla přepravu zásilek z České republiky (místo nakládky v Českých Velenicích nebo Táboře) do Německa (místo vykládky ve Wolfsburgu nebo Neckarsulmu) a zpět do České republiky v rámci přepravního kolečka.
Nejvyšší soud za uvedených okolností dospěl k závěru, že v žalobkyní předložené věci je dána pravomoc soudů České republiky, neboť na jejím území se nachází místo (České Velenice a Tábor), kde byly zásilky převzaty k přepravě do Německa, přičemž Česká republika i Spolková republika Německo jsou smluvními státy Úmluvy.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou místní příslušnosti konkrétního soudu v České republice.
Žalovaná je zahraniční právnickou osobou se sídlem ve Slovenské republice, nemá v České republice sídlo, v České republice nemá umístěn závod či organizační složku závodu a není známo, že by žalovaná měla v České republice majetek. Rovněž dohoda stran o místní příslušnosti ve smyslu §89a o. s. ř. ze spisu nevyplynula. Podle ustanovení §84 až §89a o. s. ř. (upravujících pravidla pro určení místní příslušnosti soudu) tak nelze zjistit, který ze soudů prvního stupně je místně příslušný danou věc projednat a rozhodnout.
Místní příslušnost konkrétních soudů v rámci České republiky Úmluva CMR neupravuje. Aplikace čl. 7 nařízení Brusel I bis, kterým je upravena nejen mezinárodní příslušnost soudů některého členského státu, ale i příslušnost místní, je v případě právních vztahů podléhajících Úmluvě CMR vyloučena (srov. čl. 71 odst. 1 nařízení Brusel I bis) (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Nd 267/2019, a ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 30 Nd 280/2019).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jsou naplněny zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř., neboť věc patří do pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí. Nejvyšší soud proto určil, že věc projedná a rozhodne Okresní soud v Táboře. V obvodu tohoto soudu se nachází místo k převzetí části zásilek určených k přepravě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu