ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1037.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1037/2022-157
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. V., narozeného dne XY, bytem v XY, a žalovaných 1) M. H., narozeného dne XY, bytem v XY, a 2) L. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Markétou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 260/2019, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 24 Co 57/2021-130, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 9 C 260/2019-68, určil, že žalobce je ze zákonné posloupnosti dědicem zůstavitelky M. B., zemřelé dne 5. 12. 2018, posledně bytem ve XY (dále také jen „zůstavitelka“), a že žalovaná E. H. je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 680 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované (která v průběhu odvolacího řízení zemřela a v řízení bylo pokračováno s jejími procesními nástupci L. H. a M. H.) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 24 Co 57/2021-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobci svědčí dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti po zůstavitelce, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 11 680 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud především dovodil, že skutečnost, že žaloba nesměřuje i proti sestře zůstavitelky H. M., neznamená nedostatek pasivní věcné legitimace, jak namítala odvolatelka, neboť za situace, kdy H. M. dědické právo žalobce z titulu vedení společné domácnosti se zůstavitelkou a jeho účast v řízení o pozůstalosti uznala, skutkový spor o toto účastenství žalobce vznikl jen mezi E. H. (a po její smrti jejími právními nástupci) a žalobcem, a je tak na místě vést toto sporné řízení jen mezi nimi. Ve věci samé pak odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl ke skutkovému závěru, že „bylo žalobcem v tomto řízení provedenými důkazy prokázáno, že žalobce se zůstavitelkou po dobu nejméně jednoho roku před její smrtí společně žili, včetně společného bydlení, přitom toto jejich společné soužití mělo charakter trvalosti, kdy jejich úmyslem bylo založit a vést toto společné soužití nikoliv jen na přechodnou dobu, společně se zůstavitelkou přispívali podle svých možností ze svých finančních prostředků na toto jejich společné bydlení, na chod společné domácnosti, na své potřeby“. Při právním posouzení odvolací soud uzavřel, že „v rozhodné době (nejméně jeden rok před smrtí zůstavitelky) žalobce se zůstavitelkou vedli spotřební společenství trvalé povahy, tedy společnou domácnost, a že z toho důvodu žalobce a zůstavitelka o společnou domácnost společně pečovali, v důsledku čehož svědčí žalobci ve smyslu ustanovení §1637 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákonné dědické právo po zůstavitelce, jako osobě, která žila se zůstavitelkou nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a z toho důvodu pečovala spolu se zůstavitelkou o společnou domácnost“. Uvedl také, že skutečnost, že žalobce z důvodu své pracovní neschopnosti (22. 4. 2017
– 10. 4. 2018) nepobýval tak často v domě manželů B. a v rámci evidence pracovní neschopnosti měl evidováno jako místo svého léčení adresu svého evidenčního pobytu v okrese Ústí nad Labem, není způsobilá založit závěr o tom, že by došlo k ukončení vedení společné domácnosti žalobcem a zůstavitelkou. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak shledal odvolací soud jako věcně správné, ke změně rozsudku přistoupil jen z důvodu provedení formulační zpřesňující úpravy tak, aby lépe vyhovoval charakteru sporu a procesnímu významu rozhodnutí pro pozůstalostní řízení (z něhož byl žalobce k podání žaloby ve sporném soudním řízení odkázán).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., neboť podle nich napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a důvodem dovolání je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené považují „otázky účastenství, resp. pasivní věcné legitimace v řízení ve sporu o dědické právo“. Poukazují na to, že účastníkem řízení nebyla sestra zůstavitelky M. B., H. M., že podle dříve platné judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2088/2006 nebo sp. zn. 21 Cdo 1837/2000) platilo, že určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci, a že tento právní názor je v odborné literatuře zmiňován i ve vztahu k nové právní úpravě, s odůvodněním, aby rozhodnutí soudu ve sporném řízení bylo závazné vůči všem účastníkům řízení o pozůstalosti. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že i když H. M., jako účastník řízení o pozůstalosti, měla souhlasit s vedením společné domácnosti mezi žalobcem a zůstavitelkou, pak po té, co 12. 4. 2020 zemřela, měl soud zjistit okruh jejích právních nástupců a vyžádat si jejich aktuální stanovisko k otázce vedení společné domácnosti mezi žalobcem a zůstavitelkou, neboť není vyloučena změna názoru zjištěných právních nástupců. Odvolací soud však nevzal vůbec na zřetel, že H. M. zemřela a v napadeném rozsudku se s touto skutečností právně nevypořádal, resp. v odůvodnění rozsudku „jako by vycházel ze skutkového stavu, že H. M. ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (tj. 18. 11. 2021) doposud žila“.
Dále mají dovolatelé za to, že doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny otázky týkající se „vedení společné domácnosti v právním slova smyslu, resp. vážných – omluvitelných (či nevážných – neomluvitelných) důvodů, které brání (příp. nebrání) tomu, aby tato společná domácnost stále pokračovala“. Kladou otázku, zda zlomená ruka a z toho vyplývající pracovní neschopnost, případná ambulantní rehabilitace či případná občasná návštěva lékaře, je vážným důvodem k tomu, aby se osoba žijící ve společné domácnosti s dalšími osobami zdržovala např. jeden rok mimo společnou domácnost na jiné adrese, a přesto měla společná domácnost dále trvat. V projednávané věci bylo žalobcem pouze tvrzeno, že skutečně z tvrzených vážných důvodů pobýval mimo tvrzenou společnou domácnost vedenou s manžely B., resp. se zůstavitelkou, nebyl však o tom proveden žádný relevantní důkaz, např. lékařskými zprávami, výpisy zdravotní pojišťovny, doklady o rehabilitaci, hospitalizaci apod., navíc žalobce nebyl jako účastník řízení vyslechnut, ale odkázal na jiné důkazy prokazující jeho tvrzení, a návrhy žalované strany na doplnění dokazování k těmto tvrzením byly zamítnuty. Dovolatelé mají za to, že zejména tvrzenou rehabilitaci (kterou by si žalobce mohl zajistit i v okolí bydliště zůstavitelky) a občasnou návštěvu služebního lékaře nelze považovat za vážné důvody, pro které se žalobce zdržoval po celý rok v XY, mimo tvrzenou společnou domácnost. A stejně je tomu i v případě tvrzené zlomené ruky, která by jistě nemohla žalobci bránit v tom, aby nadále bydlel s manžely B. ve XY. V rámci své pracovní neschopnosti žalobce uváděl, že pracovní neschopnost vykonává fakticky v XY, přičemž soudům v tomto řízení stvrzoval, že měl jezdit 2 – 3x týdně do XY (což je 150 km tam a 150 km zpět), aby tam B. stále pomáhal tak, jak před úrazem. Dovolatelé uzavírají, že neprokázaná tvrzení žalobce o rehabilitaci a docházka ke služebnímu lékaři rozhodně nemohou být vážnými důvody, proč se žalobce zdržoval mimo společnou domácnost, a i kdyby teoreticky existovala nějaká společná domácnost před úrazem žalobce (což popírají), pak jeho fyzickým pobytem v XY po dobu 1 roku byla společná domácnost ukončena a v právním smyslu přestala existovat. Pokud se pak žalobce poté, co se v dubnu 2018, jak tvrdí, uzdravil, nastěhoval zpět do XY a vedl se zůstavitelkou a jejím manželem společnou domácnost, mohlo by se jednat pouze o období nepřetržitého soužití do počátku prosince, kdy M. B. zemřela, a nebyla by tak splněna zákonná lhůta 1 rok před smrtí zůstavitelky. Závěry odvolacího soudu, že společná domácnost trvala i po dobu, co se žalobce fakticky zdržoval v XY (bez vážných důvodů) a jezdil „načerno“ k B., nemohou podle dovolatelů obstát. Ve věci společné domácnosti tak soudy obou stupňů rozhodly rozdílně oproti ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, kdy se za vážné omluvitelné důvody pro přerušení společné domácnosti považují jen skutečně zcela závažné překážky krátkodobějšího charakteru (např. hospitalizace), které skutečně reálně brání po určitou dobu vést společnou domácnost s jinou osobou, a po odpadnutí této překážky se taková osoba neprodleně do společné domácnosti navrátí. Na základě uvedených skutečností dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Nymburce zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Vyjádření žalobce k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání posuzovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo jednak na vyřešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o dědické právo žalobce a dále na vyřešení toho, zda žalobce splňuje předpoklady pro dědění po zůstavitelce ve třetí třídě dědiců podle zákonné posloupnosti jako osoba, která žila se zůstavitelkou nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a která z toho důvodu pečovala o společnou domácnost. Vzhledem k tomu, že otázka okruhu účastníků sporného řízení o určení dědického práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu za současné právní úpravy ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných (obsahující jako dovolací důvod i tuto otázku) je přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe (§1476 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“).
Nedědí-li manžel, ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§1637 odst. 1 o. z.).
Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (§1672 o. z.).
Soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo (§168 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“).
V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§170 odst. 1 z. ř. s.). Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou (§170 odst. 2 z. ř. s.). Vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast ukončí. Ustanovení §169 odst. 2 se použije obdobně (§170 odst. 3 z. ř. s.).
V projednávané věci ze zjištěného skutkového stavu především vyplývá, že dědické právo po zůstavitelce M. B. svědčí dědicům podle zákonné dědické posloupnosti (když v řízení o pozůstalosti nebyla zjištěna existence dědické smlouvy ani závěti zůstavitelky), a to ve třetí dědické třídě podle ustanovení §1637 odst. 1 o. z. (zůstavitelka byla vdova, neměla žádné potomky a rodiče předemřeli), tj. sestrám zůstavitelky H. M. a E. H. a také J. V., který uplatnil dědické právo jako osoba, která žila se zůstavitelkou ve společné domácnosti. H. M. dědické právo J. V. uznala, E. H. vedení společné domácnosti J. V. se zůstavitelkou zpochybnila. Usnesením soudu v řízení o pozůstalosti po M. B. bylo J. V. uloženo, aby ve stanovené lhůtě podal proti pozůstalé sestře E. H. žalobu na určení svého dědického práva. J. V. ve stanovené lhůtě žalobu podal, jako žalovanou v žalobě označil sestru zůstavitelky E. H.. H. M. dne 12. 4. 2020 zemřela, E. H. zemřela dne 9. 3. 2021.
Za dřívější právní úpravy (účinné do 31. 12. 2013) se ohledně otázky účasti dědiců, resp. účastníků řízení o dědictví, v řízení o žalobě na určení dědického práva soudní judikatura ustálila na názoru, že postavení žalobce v řízení o žalobě je určeno obsahem rozhodnutí soudu vydaného v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., že ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo byli pasivní, a že určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2088/2006). Tento názor se opíral o výklad ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., které stanovilo, že závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu, nebude-li žaloba podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z rekapitulace výše uvedených rozhodných zákonných ustanovení o. z. a z. ř. s. (účinných od 1. 1. 2014) vyplývá, že současná právní úprava sporu o dědické právo je oproti úpravě účinné do 31. 12. 2013 obsáhlejší. Na rozdíl od dřívějšího ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., které v případě sporu o dědické právo, jehož vyřešení záviselo na rozhodnutí o mezi dědici sporných skutečnostech, stanovilo pouze povinnost soudu v řízení o dědictví (pokud nebyl spor o dědické právo odstraněn dohodou dědiců) odkázat některého z dědiců k podání žaloby ve sporném soudním řízení, nynější ustanovení §170 z. ř. s., ale i ustanovení §1672 o. z., stanoví nejen (v zásadě) stejnou povinnost soudu v řízení o pozůstalosti, tj. odkázání toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, na uplatnění dědického práva žalobou ve sporném soudním řízení, ale v odst. 3 stanoví i postup pozůstalostního soudu poté, co bylo o podané žalobě ve sporném soudním řízení rozhodnuto, popř. když žaloba podána nebyla.
Jestliže má za současné právní úpravy pozůstalostní soud k dispozici ustanovení, které mu umožňuje, aby po skončení řízení o žalobě na určení dědického práva ve sporném soudním řízení, na základě výsledku tohoto řízení (rozhodnutí o žalobě), popř. při nepodání žaloby tím, komu bylo podání žaloby uloženo, usnesením upravil dosavadní okruh účastníků řízení o pozůstalosti, není na místě, aby ve všech případech sporů o dědické právo byli účastníky sporného soudního řízení všichni dosavadní účastníci řízení o pozůstalosti, včetně těch, kteří ve sporu o dědické právo (tak, jak definice tohoto sporu vyplývá z ustanovení §1672 o. z. a §168 z. ř. s.) s tím, kdo uplatnil dědické právo, nejsou.
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, že třebaže i sestře zůstavitelky H. M., která se dožila smrti zůstavitelky, svědčí dědické právo po zůstavitelce ze zákona ve třetí třídě dědiců, nemusí být účastnicí tohoto sporného řízení na straně žalované, protože spor o dědické právo po konkrétním zůstaviteli se řeší jen mezi osobami, mezi kterými skutečně vznikl, a mezi H. M. a žalobcem žádný takový spor o dědické právo žalobce nevznikl, když tato sestra zůstavitelky uznala jako správné a pravdivé tvrzení žalobce, že vedl se zůstavitelkou společnou domácnost. Tento závěr je zcela v souladu s výše uvedeným stanoviskem dovolacího soudu. Je zcela evidentní, že rozhodnutí ve sporu o dědické právo žalobce mezi ním a dědičkou E. H. (nyní jejími procesními nástupci) nemůže mít žádný vliv na postavení H. M. jako dědičky ze zákonné dědické posloupnosti ve stejné třídě dědiců jako žalobce a E. H., neboť její dědické právo je dáno přímo zákonem (jako sestra zůstavitelky, která dědictví neodmítla) a toto její dědické právo obstojí i vedle dědického práva žalobce. Skutečnost, že na rozhodnutí o žalobě žalobce na určení jeho dědického práva bude závislá i výše dědického podílu H. M., není při řešení sporu o dědické právo žalobce významná (výše dědického podílu je právním posouzením soudu v řízení o pozůstalosti a nemůže být předmětem sporu ve smyslu ustanovení §170 z. ř. s.). Stejně tak je bez jakéhokoli významu neúčast H. M. v řízení o žalobě ve vztahu k dědičce E. H., neboť i dědické právo této dědičky, jako sestry zůstavitelky, je dáno zákonem a nikdo ho nezpochybňuje.
Pokud dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nezjišťoval aktuální stanovisko právních nástupců H. M., která v průběhu řízení o žalobě zemřela, k otázce vedení společné domácnosti žalobce a zůstavitelky, ačkoliv v odůvodnění rozsudku sám připustil možnost změny jejího původního stanoviska, je třeba zdůraznit (a vyplývá to již z toho, co uvedl odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), že rozhodující pro okruh účastníků řízení o žalobě je, mezi kterými účastníky řízení o pozůstalosti vznikl v tomto pozůstalostním řízení spor o dědické právo. Pokud H. M. v řízení o pozůstalosti ve sporu s J. V. o jeho dědické právo po zůstavitelce nebyla a z toho důvodu proti ní ani žaloba J. V. nesměřovala, nebyla tedy účastníkem řízení o žalobě, a proto nebylo ani žádného důvodu k tomu, aby odvolací soud v řízení o žalobě zjišťoval její právní nástupce a jejich názor na vedení společné domácnosti žalobce a zůstavitelky. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je také dostatečně patrné, že možnost změnit původní stanovisko H. M. k této otázce je dána v řízení o pozůstalosti, a to až do jeho pravomocného skončení. Stejně jako by soud v řízení o žalobě neměl žádný důvod, ani žádný procesní prostředek, k tomu, aby za života H. M. aktualizoval její stanovisko k dědickému nároku žalobce, když nebyla účastníkem tohoto sporného řízení, nebyl ani žádný důvod ke zjišťování stanoviska právních nástupců této (12. 4. 2020) zemřelé „neúčastnice“ řízení o žalobě.
Jako dovolací důvod dovolatelé uvedli také podle nich doposud v rozhodovací praxi dovolacím soudem neřešenou „otázku dočasné pracovní neschopnosti člena tvrzené společné domácnosti po dobu tvrzeného vedení společné domácnosti“ a formulovali otázky týkající se existence, resp. pokračování společné domácnosti v době pracovní neschopnosti jejího člena a jeho zdržování se na jiné adrese. Tyto otázky však nepředstavují otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.; ve skutečnosti jde o vyjádření nesouhlasu s tím, jakým způsobem odvolací soud prováděl dokazování, resp. akceptoval dokazování prováděné soudem prvního stupně, a s tím, jak formuloval své úvahy při hodnocení důkazů a jaké učinil závěry o skutkovém i právním stavu. Takový nesouhlas se závěry odvolacího soudu, které jsou výsledkem volného hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. a nejsou neodůvodněné ani rozporné s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Lze dodat, že závěry odvolacího soudu nejsou nesouladné s dosavadní judikaturou k otázce vedení společné domácnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp zn. 21 Cdo 4795/2009, nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že je třeba reflektovat i fakticitu vztahů dnešní společnosti, kdy se častěji objevují případy, že některý z členů společné domácnosti žije po přechodnou dobu (z různých důvodů) na více místech, aniž by měl v úmyslu opustit společnou domácnost).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b ve spojení s ustanovením §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu