ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1056.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1056/2022-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. Ř. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Capouškem, Ph.D., MBA, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové č. 176/68, proti žalované R. L. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Kateřinou Mencnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Dřevná č. 382/2, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 84/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021, č. j. 24 Co 156/2021-210, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Capouška, Ph.D., MBA, advokáta se sídlem v Praze 7, Milady Horákové č. 176/68.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 14 C 84/2020-134, určil, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po zůstavitelce J. T., zemřelé dne 20. 5. 2017 (dále též jen „zůstavitelka“). Z důvodu rozdílných závěrů znaleckých posudků (předložených účastnicemi řízení) k otázce způsobilosti zůstavitelky k pořízení závěti dne 26. 5. 2016 ve prospěch žalované soud prvního stupně přistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku ustanovenou znalkyní I. D., a posléze i k jejímu výslechu. Revizní znalecký posudek hodnotil jako stěžejní důkaz pro závěr, že zůstavitelka nebyla schopna v době pořízení závěti vzhledem ke svému zdravotnímu stavu posoudit význam a následky takového právního jednání, neboť I. D., své závěry „jednoznačně a přesvědčivě obhájila, vypořádala se i s námitkami strany žalované“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 24 Co 156/2021-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že se určuje, že žalobkyni svědčí dědické právo ze zákona po zůstavitelce. Rozhodnutí soudu prvního stupně označil za věcně správné, avšak považoval za „vhodnější upravit (aniž by to bylo v rozporu se žalobním požadavkem) formulaci výroku rozhodnutí tak, aby výsledek řízení lépe odpovídal dané právní situaci“. Poté dospěl k závěru, že přítomnost duševní poruchy zůstavitelky v době sepisu závěti lze mít v dané věci za dostatečně prokázanou, když soudem prvního stupně zjištěný stav nedoznal žádných zásadních změn ani v důsledku doplněného dokazování v odvolacím řízení, a to (opakovaným) výslechem znalkyně I. D., a notáře B. H., který notářský zápis o závěti pořídil. K tomu dále uvedl, že znalecké dokazování ohledně duševního stavu zůstavitelky je prováděno v době, kdy zůstavitelka již nežije, tedy není možné skutečnosti uzavřít vlastním vyšetřením zůstavitelky znalcem, nýbrž závěry o duševním zdraví jsou vždy jistou mírou spekulace na základě v řízení zjištěných skutečností, resp. na základě existujících zdravotních záznamů, že závěr o existenci duševní poruchy tak nemůže vycházet ze stoprocentního zjištění všech rozhodných skutečností, nýbrž jen z vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, a že soud prvního stupně (i soud odvolací) pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti pečlivě posoudily všechny relevantní okolnosti a důkazy.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dne 24. 2. 2022 „v plném rozsahu“ dovolání. Uvedla, že „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, když „bez dalšího závěry posudku přijal“ (a to bez ohledu na námitky žalované), což „odporuje dosavadním rozhodnutím Nejvyššího soudu ohledně přístupu ke znaleckému posudku“. V této souvislosti odkázala rovněž na „relevantní“ judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015, nebo ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016). Konstatovala, že si je vědoma toho, že odvolací soud nemohl hodnotit věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, avšak je přesvědčena o tom, že odvolací soud „byl povinen se při zkoumání platnosti závěti s ohledem na duševní stav zůstavitelky zabývat přesvědčivostí znaleckého posudku (co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání), logickým odůvodněním jeho závěrů a souladem s ostatními provedenými důkazy a zda jeho závěry jsou podloženy obsahem nálezu“. Vznáší také zjevné námitky proti skutkovým zjištěním, pokud uvádí zejména, že „ze soudního spisu ani dostupné zdravotní dokumentace nevyplývá nic o selhávání v běžných denních aktivitách, vyjma toho, že v r. 2016 došlo k operaci krčku femuru, na základě čehož byla zůstavitelka nejdříve na vozíčku a následně imobilní“, že „je pravdou, že v lékařské dokumentaci se nachází záznamy o zmatenosti zůstavitelky, ale to především v období od července 2016, tj. až po sepisu závěti“, že „navíc v lékařské dokumentaci se nachází také opakované záznamy o tom, že zůstavitelka orientovaná byla“, že znalkyně I. D., prezentuje „zaujatý náhled na vznik závěti“, který neodpovídá skutečnosti, neboť „znalkyně nesprávně popisuje situaci zaujatým způsobem vůči žalované tak, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou vylučující ji z pořízení závěti a že žalovaná jí závěť podstrčila“, že „žalovaná se přitom do nemocnice nedostavila a z účastnické výpovědi a výpovědí svědků vyplývá opak, tedy že závěť si zůstavitelka zařídila sama a navíc její pořízení dlouhodobě plánovala“. Taktéž vyjadřuje i další (opakované) pochybnosti o nestrannosti znalkyně, když podle jejího názoru „znalecký posudek a jeho závěr mohly být a nejspíš i byly ovlivněny tím, že tchyně ustanovené znalkyně J. D., již figurovala v dědickém řízení po otci účastníků řízení jako soudní znalkyně, přičemž jako znalkyni ji navrhla přímo žalobkyně“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že směřuje i proti výroku o nákladech řízení (v tomto rozsahu by tedy mělo být odmítnuto) a že i jinak „absentuje řádný důvod dovolání ve smyslu ustanovení §241a odstavec 3 o. s. ř.“, neboť „podané dovolání je v zásadě polemikou s hodnocením důkazů (revizního znaleckého posudku) Krajským soudem v Praze a nenaplňuje tak požadavky na dovolací přezkum“. Dle názoru žalobkyně je proto namístě, aby dovolací soud dovolání „zamítnul“, v části „napadeného výroku o nákladech řízení“ odmítnul.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
Dovolání žalované není podle ustanovení §237 přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení závěti ze dne 26. 5. 2016 jako neplatné, a to v důsledku neschopnosti zůstavitelky v době pořízení závěti právně jednat, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je v řízení zapotřebí především zjistit existenci duševní poruchy a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli. K závěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše přitom není třeba, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, byly-li podstatně sníženy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5331/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2224/2017). Rovněž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (ani za stávající obdobné hmotněprávní úpravy dle ust. §581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Jakkoliv se tedy dovolatelka domnívá, že se odvolací soud odklonil od svých judikatorních závěrů, a odkazuje-li v této souvislosti zejména na výše uvedená rozhodnutí, dovolací soud její názor nesdílí. Například ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 1182/2016 se jednalo o zcela odlišnou situaci, kdy odvolací soud nepožádal znalce o vysvětlení, popř. doplnění znaleckého posudku ke stanovené ceně nemovitostí, k níž dovolatelka v předmětné věci vznášela podložené námitky, nýbrž sám přezkoumal věcnou správnost jeho odborných závěrů, a to na základě vlastních zjištění, aniž by k provedení takto opatřených důkazů (které nevyplývaly z obsahu spisu) nařídil jednání a aniž by tyto důkazy řádně provedl a dal účastníkům možnost, aby byli jejich provedení přítomni a aby se k těmto důkazům vyjádřili. Rovněž tak rozsudek dovolacího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, na projednávanou věc nedopadá, jelikož žalobceod počátku řízení nesouhlasil s ustanovením znalce, jenž podal jím napadaný znalecký posudek, vznášel vůči němu opakovaně námitky a důvodně pochyboval o jeho nepodjatosti.
Z obsahu spisu v projednávané věci se podává, že soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 10. 2020, č. j. 14 C 84/2020-58, stanovil účastníkům řízení k vyjádření k osobě znalce lhůtu 8 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. I když účastník nevznese v této lhůtě žádné námitky proti znalci, neznamená to, že by se soudy nemohly (neměly) zabývat jeho posléze vznesenou námitkou, v níž vyjadřuje pochybnost o nepodjatosti znalce. Nicméně námitka „nezpůsobilosti znaleckého posudku s ohledem na pochybnosti o nestrannosti znalkyně“ I. D., byla jmenovitě vznesena a blíže rozvedena („zaujatým náhledem“ znalkyně na vznik závěti a jejím příbuzenským vztahem s J. D.) až v dovolání žalované; v této podobě nebyla obsahem jejího odvolání ze dne 24. 5. 2021 proti napadenému rozsudku, kde se pouze uvádí: „Dle názoru žalované nelze vyloučit, že znalkyně mohla být ovlivněna také svou tchýní J. D., která již figurovala jako v dědickém řízení po otci účastníků jako soudní znalkyně.“). Odvolací soud se přesto původní námitkou žalované zabýval a pochybnosti namítané v tomto směru rozptýlil, jak vyplývá z protokolace jednání před odvolacím soudem dne 18. 11. 2021, neboť revizní znalkyně při svém výslechu „k dalšímu dotazu“ mj. uvedla, že „její tchýně je znalkyně v oboru moderního umění“ a že „v této souvislosti není v žádném konfliktu, protože i ona byla ustanovená do své funkce orgánem veřejné moci“; v namítaných okolnostech nelze tedy spatřovat skutečnosti, pro které by měl být znalec vyloučen (a tudíž ani důvodné pochybnosti o nepodjatosti znalkyně ve smyslu ust. §18 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech). Pro úplnost, dalšími novými námitkami žalované k nestrannosti znalkyně I. D., týkajícími se její „zaujatosti“ při posouzení vzniku závěti se dovolací soud nezabýval, již proto, že se jedná o skutečnosti v dovolání neuplatnitelné (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání zpochybňuje i správnost a úplnost skutkových zjištění a dovozuje-li na základě svých vlastních skutkových zjištění odlišný právní názor, že „nebylo možné rozhodnout o tom, že by zůstavitelka trpěla duševní poruchou, pro kterou by nebyla schopna posoudit význam a následky právního jednání sepisu závěti“, a tudíž „žaloba měla být zamítnuta“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud připomíná, že dovolatelka taktéž vznáší výhrady proti provedení a hodnocení důkazů, namítá-li zejména, že odvolací soud napadené rozhodnutí založil téměř výhradně na revizním znaleckém posudku, který trpí vadami. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení důkazů. Soud prvního stupně předně (z důvodu rozdílných znaleckých posudků předložených účastnicemi řízení) přistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku, znalkyni rovněž vyslechl a uvedl, že své závěry jednoznačně a přesvědčivě obhájila, vypořádala se i s námitkami žalované. Nesoulad se závěry znalce MUDr. Turka dle názoru soudu přesvědčivě vysvětlila chybnou administrací MMSE testu Nemocnicí Měšice (a v důsledku toho i mylného výchozího skóre 21/30 namísto 19/30, když při skóre 19 a nižším je i dle odborné literatury a forenzního výzkumu v zahraničí zřejmé, že vyšetřovaná osoba není schopna činit právní jednání) a k výpovědím svědků uvedla, že pro laiky je obtížné rozpoznat, zda osoba selhává v základních aktivitách z důvodu nepohyblivosti či z důvodu demence spojené s Parkinsonovou chorobou. Soud prvního stupně k ostatním provedeným důkazům (výpovědím svědků) ohledně duševního stavu zůstavitelky dále konstatoval, že nelze zcela opominout ani to, že vyslechnutí svědci jsou v příbuzenském vztahu se žalovanou, což mohlo mít vliv na jejich subjektivní vnímání situace. Rovněž odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy, majíc tedy na zřeteli, že znalecký posudek nemůže být izolován od ostatního potřebného dokazování – v rámci odvolacího řízení byla opětovně vyslechnuta I. D. a byl vyslechnut i notář B. H, který sepisoval se zůstavitelkou závěť; důkaz jeho výpovědí však nepřinesl žádná konkrétní zjištění, neboť si na celou záležitost vůbec nepamatoval
– a dostatečně jasně vyložil, proč považoval za stěžejní znalecké zkoumání. Konkrétně pak z toho důvodu, že svědecké výslechy mohou být podstatné při zkoumání stavu zůstavitelky, avšak posouzení tohoto stavu je otázkou odbornou, k níž je třeba odborných vědomostí a znalostí, tedy svou podstatou mohou být jen jedním z podkladů pro odborné hodnocení, jež je však způsobilý věrohodně a přesvědčivě podat jen znalec v příslušném oboru (§127 o. s. ř.). Vzhledem k uvedenému tedy skutkové hodnocení soudů obou stupňů nelze označit za vnitřně rozporné a lze konstatovat, že skutkový závěr byl jasně vymezen.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání, kterým žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu (aniž by však v tomto směru dovolací námitky jakkoliv konkretizovala), není přípustné ani potud, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok II. a III.) [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 6. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu