ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1238.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1238/2022-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce T. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alešem Zapletalem, advokátem se sídlem v Hranicích, Masarykovo náměstí č. 122, proti žalovaným 1) N. S., narozené dne XY, bytem v XY, a 2) L. S., narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 6/8, o návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 97/2020, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. září 2021 č.j. 60 Co 157/2021-136, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Dovolání žalovaných (zletilé dcery a matky) proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. září 2021 č.j. 60 Co 157/2021-136 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že v projednávané věci jsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle ustanovení §792 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. z.“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
O prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení §792 o. z. smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Rozhodnutí o tom, zda tyto podmínky jsou splněny, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Při rozhodování o prominutí zmeškání popěrné lhůty soud musí vždy posuzovat oba rozhodné korektivy (podmínky), tedy jednak zájem dítěte, jednak veřejný pořádek, a v tomto rámci hledat vyvážené řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1450/2021).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je obecně za (nejlepší) zájem dítěte považován soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015, na který poukazuje i žalobce v dovolání). Situace odporující veřejnému pořádku ve smyslu ustanovení §792 o.z. pak znamená takový stav, který odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. V tomto směru zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení §792 o. z. je nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2019). Na uvedeném stanovisku, na které v prospěch svých úvah upozorňují dovolatelky v posuzované věci, dovolací soud i nadále setrvává; připomíná však, že v tomto stanovisku nejsou plně promítnuta specifika, kdy je popíráno otcovství k již zletilým dětem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2021 sp. zn. 24 Cdo 2016/2020). Jak plyne z níže citované judikatury, s dospělostí osoby, k níž je otcovství popíráno, a její nezávislostí na vyživovací povinnosti rodičů klesá i význam požadavku, aby prominutí zmeškání popěrné lhůty vyžadoval veřejný pořádek.
V této souvislosti Ústavní soud v nálezu ze dne 21.5.2019 sp. zn. II. ÚS 1741/18 vyslovil závěr, že „důvody k výjimečnému prominutí lhůty k popření otcovství existují zejména v případech otců již zletilých dětí, které nejsou závislé ani na výživném, ani na přítomnosti otcovské role a zabezpečení stabilního výchovného prostředí během dospívání. V případě zletilých osob proto Evropský soud pro lidská práva zásadně uzavírá, že obecný zájem na ochraně jejich práv tak ztrácí na významu v porovnání s dobou, kdy byly ještě dětmi, a převáží právo zúčastněných osob na zjištění vlastní identity a skutečných pokrevních vztahů (k tomu viz rozsudek ESLP ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10.10.2006, č. 10699/05, a rozsudek ESLP ve věci Novotný proti České republice ze dne 7.6.2018, č. 16314/13). Obdobně se vyjádřil Ústavní soud, byť k problematice určení otcovství, i v nálezu sp. zn. I. ÚS 2845/17 ze dne 8.1.2019“. Rovněž v usnesení ze dne 2.2.2021 sp. zn. I. ÚS 2897/20 Ústavní soud na tento závěr odkázal s tím, že podle jeho přesvědčení „důvody k prominutí lhůty budou existovat spíše u dětí již zletilých, kterou nejsou na osobě otce natolik závislé (z pohledu výživy, otcovské role či výchovného prostředí), než u dětí nezletilých“.
Ostatně také Nejvyšší soud již v minulosti ve vztahu k předchozí právní úpravě, která v ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (ve znění účinném do 31.12.2013), stanovila, že vyžaduje-li to zájem dítěte, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství, pokud lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů uplynula, dovodil, že dítětem podle tohoto ustanovení se rozumělo i dítě zletilé, avšak že v takovém případě při posuzování zájmu zletilého dítěte nelze vycházet z Úmluvy o právech dítěte, a že vedle zájmu zletilého dítěte je třeba stejně pečlivě vážit také zájmy dalších osob, které by popřením otcovství matrikového otce mohly být dotčeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2014, sp. zn. 30 Cdo 1982/2012).
V projednávané věci se žalobce (právní otec) domáhá popření otcovství k již zletilé dceři N. [žalované 1)], která se narodila za trvání manželství žalobce a žalované 2) (matky) v roce 1998. Od rozvodu rodičů v roce 2002 byla dcera výlučně v péči matky, otec žil ve Španělsku (kde již za trvání manželství dlouhodobě pracoval a domů dojížděl velmi zřídka) a s dcerou se nestýkal. I když žalovaná 1) uvedla, že žalobce vždy považovala za svého otce, potvrdila, že mezi nimi není (ani nikdy nebyl) žádný blízký citový vztah, na dobu strávenou se žalobcem si nepamatuje, stýkala se pouze s jeho rodiči, ale i tento styk již minulosti ustal. Za tohoto skutkového stavu proto soudy obou stupňů při svém rozhodování důvodně akcentovaly, že žalovaná 1) je již zletilá osoba ve věku přesahujícím 23 let, která již „není závislá na přítomnosti otcovské role a zabezpečení stabilního výchovného prostředí během dospívání“, a že mezi ní a žalobcem (ani jeho rodinou) „nejsou žádné sociální ani citové vazby (žalobce během jejího života nikdy vůči ní neplnil svou otcovskou roli), a vyjma plnění vyživovací povinnosti, která vzhledem k věku žalované 1) zanedlouho skončí, je nic nespojuje a nelze předpokládat vzhledem ke vzájemnému nezájmu jeden o druhého, že by je něco spojovalo“. Za této situace, na níž žalobce ani žalovaná 1) v budoucnu nehodlá nic změnit, tak nelze bez dalšího dovozovat, jak to činí dovolatelky, že právní rodičovství žalobce založené první domněnkou otcovství přináší, dnes již dospělé (zletilé), dceři N. prospěch. Zájem žalobce (jako právního otce) na ochraně jeho soukromého a rodinného života v zásadě není v kolizi se zájmem zletilé dcery na ochraně jejího soukromého a rodinného života, na jehož podstatě a kvalitě se popření otcovství žalobce nijak neprojeví, a právem zletilé dcery znát své biologické rodiče, mj. i s ohledem na soudy akcentované „zdravotní hledisko“.
Jak rovněž přiléhavě uvedl odvolací soud v napadeném usnesení, stabilita ve statusových poměrech nemá být samoúčelná a právní poměr mezi rodičem a dítětem nesmí být zúžen jen na zákonnou vyživovací povinnost, která ostatně v posuzované věci „vzhledem k věku žalované 1) zanedlouho skončí“, přičemž v řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že tomu tak nebude (kupř. nepříznivý zdravotní stav zletilého dítěte). Nelze proto bezvýhradně trvat na existenci tohoto zcela formálního statusového poměru, který není vzájemně naplněn sociálním poutem, nikomu (ani zletilé N.) nepřináší do budoucna žádný prospěch, a současně ani nemá oporu v biologické realitě. Ve vztahu k podmínce veřejného pořádku je tedy třeba akcentovat, že takto vzniklé (právní) rodičovství, bez existence jakýchkoli sociálních vazeb mezi již zletilým dítětem a rodičem popírajícím své rodičovství, objektivně vzato – představuje situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem sdílí dovolací soud závěr odvolacího soudu, že v daném případě „zájem žalobce na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství převážil (převažuje) na zájmem zletilé žalované 1) jako matrikové dceři na zachování dosavadního matrikového stavu“ a je též v dostatečně intenzívním rozporu s veřejným pořádkem tak, aby byly naplněny podmínky (předpoklady) pro prominutí zmeškání popěrné lhůty uvedené v ustanovení §792 o.z.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných (zletilé dcery a matky) proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu