ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1359.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1359/2022-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované V. D. , narozené dne XY, bytem v XY, omezené ve svéprávnosti, zastoupené K. Š., advokátem se sídlem v XY, jako procesním opatrovníkem, za účasti stálého (hmotněprávního) opatrovníka města Česká Lípa, se sídlem v České Lípě, náměstí T. G. Masaryka č. 1/1 a Okresního státního zastupitelství v České Lípě , se sídlem v České Lípě, Pod Holým Vrchem 351, o navrácení svéprávnosti, změně omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 19 P 24/2014, o dovolání posuzované V. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. října 2021 č. j. 30 Co 87/2021-398, takto:
I. Dovolání V. D . se odmítá .
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 10. 2021 č. j. 30 Co 87/2021-398, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 3. 2021 č. j. 19 P 24/2014-343 (kterým byl zamítnut návrh posuzované na zrušení omezení svéprávnosti naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 5. 2019 č. j. 19 P 24/2014-258, změněno omezení svéprávnosti V. D. stanovené naposledy rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 5. 2019 č. j. 19 P 24/2014-258 tak, že „V. D. není způsobilá spravovat své jmění, činit právní jednání, jejichž předmětem je plnění přesahující částku 4 000 Kč, jinak omezení svéprávnosti jmenované zůstává nezměněno“, rozhodnuto, že opatrovníkem posuzované nadále zůstává město Česká Lípa a „rozsah oprávnění jmenovaného opatrovníka zůstává nezměněn, kromě toho, že opatrovník je oprávněn činit za jmenovanou jednání, jehož předmětem je plnění přesahující částku 4 000 Kč“, České republice nepřiznáno právo na náhradu nákladů řízení a žádnému z účastníků nepřiznáno právo na náhradu nákladů řízení), není přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka zčásti uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. (namítá-li nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména znaleckého posudku včetně výslechu znalkyně a výslechu ošetřující lékařky a rovněž správnost skutkových zjištění rozhodných pro závěr o nutném rozsahu omezení svéprávnosti u posuzované - souvislost schopností volit a jednat před správními orgány a vlastní prací zajistit pro svoji potřebu finanční prostředky), neboť samotnou správnost skutkových zjištění soudů, stejně jako hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týká řešení hmotněprávní otázky předpokladů pro omezení svéprávnosti člověka uvedených v ustanovení §55 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Soud je v každém jednotlivém případě povinen zvažovat, zda míra nebezpečí vzniku závažné újmy v důsledku neomezení svéprávnosti vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je právě omezení svéprávnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Podle nálezové judikatury Ústavního soudu jsou totiž obecné soudy povinny citlivě zkoumat okolnosti dané konkrétní věcí a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16). Při ověření toho, zda u posuzovaného (omezeného ve svéprávnosti) došlo k právně relevantní změně okolností (§60 o. z.), jež by mohla vyústit v navrácení svéprávnosti, je úkolem soudu zjistit, zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě) méně omezujícím opatřením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4529/2017). Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, není sama o sobě důvodem pro omezení její svéprávnosti, resp. k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti) osoby omezované (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021 sp. zn. 24 Cdo 3488/2020). Při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, vychází soud ze skutkových zjištění učiněných na základě posudku znalce, které hodnotí v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017).
V projednávané věci odvolací soud uvedené zásady zcela respektoval a podrobně vysvětlil, z jakých důvodů je namístě (v podstatě) setrvat na omezení svéprávnosti posuzované (a to i v oblasti veřejných práv a rodinněprávních vztahů) - vycházel přitom ze zjištění učiněných ze znaleckého posudku ve spojení s výslechem znalkyně a výslechu ošetřující lékařky posuzované a rovněž ze zjištění učiněných ze zhlédnutí a slyšení posuzované, tato zjištění mají oporu v provedeném dokazování a závěr o skutkovém stavu je výsledkem řádného uplatnění zásady volného hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání posuzované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu