ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1583.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1583/2020-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci pozůstalosti po L. S. , narozené dne XY, zemřelé dne 2. března 2016, naposledy bytem v XY, za účasti 1) I. M. , narozené dne XY, bytem v XY, 2) TELEPACE s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Kostelní nám. č. 2, IČO 26849755, zastoupené JUDr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská č. 1504/8, 3) RADIO PROGLAS, s.r.o., se sídlem v Brně, Barvičova č. 666/85, IČO 49435001, zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č. 19, 4) K. B. R. , narozené dne XY, bytem v XY, a 5) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží č. 42, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 107/2016, o dovolání 2) TELEPACE s.r.o. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2019, č. j. 29 Co 317/2019-218, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2019, č. j. 29 Co 317/2019-218, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 2019, č. j. 32 D 107/2016-197, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 20. 12. 2016, č. j. 32 D 107/2016-85, rozhodl, že pořízení pro případ smrti ze dne „29. 1. 1915“, ve kterém zůstavitelka odkázala byt, pozemek, a vybavení bytu účastníkovi 1), a pořízení pro případ smrti ze dne „23. 1.“, ve kterém odkázala tento majetek účastníkům 1), 2), 3) a 4), jsou neplatná. Po zůstavitelce zde nejsou žádní dědici ze zákonné posloupnosti, zůstavitelka však zanechala několik pořízení pro případ smrti. V závěti ze dne 29. 1. 2009 (zanechané ve dvou vyhotoveních) odkázala svůj byt svému bratrovi V. S. (který zůstavitelku předemřel, a jehož pozůstalost nabyla nynější zůstavitelka), a dále dvě již výše uvedené závěti ze dne „29. 1. 1915“, a ze dne „23. 1.“. Podle ustanovení §1494 odst. 1 o. z. není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná. Vzhledem k tomu, že se tak v tomto případě stalo, bylo rozhodnuto, jak je ve výroku uvedeno.
Městský soud v Praze k odvolání účastníků usnesením ze dne 3. 8. 2018, č. j. 29 Co 302/2018-154, usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění v pořadí prvního rozhodnutí odvolacího soudu městský soud vyložil, že soud I. stupně vyrozuměl o dědickém právu pouze účastníky 1) a 5), a po nalezení čtyř holografních závětí v bytě zůstavitelky o dědickém právu neinformoval účastníky 2), 3) 4) a 6), „ačkoli jejich totožnost účastníků pro účely doručení při využití racionální úvahy odhalil“. Nevyrozumění účastníci se o svém možném dědickém právu dozvěděli až z napadeného usnesení, jímž se soud zjevně hodlal předem vyjádřit k eventuálnímu budoucímu sporu o dědické právo. Takový procesní postup však zákon nepřipouští, jak vyplývá z ustanovení §§164 a 168 – 170 z. ř. s. Nejprve musí být účastníci poučeni o možnosti odmítnout dědictví, teprve po neodmítnutí dědictví může nastat spor o dědické právo, protože dědická práva podle všech dědických titulů (podle závěti ze dne „29. 1. 1915“, závěti ze dne „23. 1.“ a podle §1634 o. z.) vedle sebe obstát nemohou, neboť pokrývají (zčásti či zcela) totožný majetek zůstavitelky. Spor o dědické právo se řeší buď způsobem podle §169 z. ř. s., nebo §170 z. ř. s. v závislosti na tom, zda vyřešení sporu závisí na posouzení skutečností, které jsou mezi účastníky nesporné, nebo zda je k vyřešení nezbytné prokázat mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, zákon přitom nepředpokládá dokazování sporných skutečností zakládajících dědické právo v samotném pozůstalostním řízení. Pokud žádný z účastníků nezpochybňuje pravost žádné ze závětí, není pochyb o rozhodných skutečnostech, a není tudíž o nich mezi účastníky spor. Zjišťování dalších skutkových okolností, o nichž je či může být spor mezi účastníky (okolnosti a doba sepisu závětí datovaných dne „23. 1“ a „29. 1. 1915“) není potřebné, neboť nejsou pro podstatné pro posouzení platnosti dvou rozhodných závětí. Soud proto podle §169 z. ř. s. rozhodne, s kterými účastníky bude v řízení dále jednáno, a kterým účastníkům se účast v řízení ukončuje. Podle ustanovení §1494 odst. 1 o. z. není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná. Ačkoli si lze představit i platnou nedatovanou závěť (v případě jediné závěti), zákon však jasně stanoví, že je-li více závětí, které vedle sebe nemohou obstát, nebudou platné ty z nich, u kterých není zřejmý den, měsíc a rok jejich pořízení. Přestože zákon změkčuje striktní požadavek předchozí právní úpravy na dataci závěti, na druhou stranu však zákon nepředpokládá, že datum pořízení závěti bude předmětem dokazování. Pořídil-li zůstavitel více závětí, které vedle sebe nemohou obstát, je třeba k platnosti jednotlivé závěti, aby byl den jejího sepisu očividný a nepochybný. Tak tomu však v případě závětí datovaných dnem „29. 1. 1915“ a „23. 1.“ není.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 2019,
č. j. 32 D 107/2016-197, bylo následně rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno pouze se státem - Českou republikou jako jediným účastníkem řízení, a že se ukončuje účast v řízení účastníků 1), 2), 3), a 4). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že zde nejsou žádní v úvahu připadající dědici podle zákonné posloupnosti. Bylo zjištěno, že zůstavitelka zanechala vlastnoručně sepsanou závěť ze dne 18. 6. 2009 (dále též „závěť č. 1“, v níž dědicem svého bytu ustanovila svého bratra V. S., vlastnoručně podepsanou závěť označenou dnem 29. 1. 1915 (dále též „závěť č. 2“), v níž dědicem svého bytu, pozemku a vybavení bytu ustanovila NOE se sídlem v Ostravě, Kostelní nám. č. 2, a vlastnoručně sepsanou závěť označenou dnem 23. 1. (dále též „závěť č. 3“), v níž dědici svého bytu, pozemku a vybavení bytu ustanovila NOE, PROGLAS, K. B. a I. M.. Protože závětí č. 1 povolaný bratr „zůstavitelku předemřel, soud nepostupoval podle závěti č. 1, a to v souladu s ust. §1634 o. z.“. Podle učiněných zjištění TELEPACE s.r.o. od roku 2006 vlastní licenci k provozování televizního vysílání stanice NOE, přičemž zůstavitelka byla od roku 2006 do roku 2014 členkou klubu přátel televize. Závěťmi povolaní dědici po vyrozumění o dědickém právu dědictví neodmítli a nesporovali pravost žádné ze závětí. Protože dědická práva podle všech dědických titulů nemůžou vedle sebe obstát, neboť pokrývají (zčásti) totožný majetek, nastal spor o dědické právo mezi Českou republikou, jejíž dědické právo se opírá o ustanovení 1634 o. z., a ostatními účastníky 1), 2), 3) a 4), závisející pouze na posouzení nesporných skutečností. Podle ustanovení §1494 odst. 1 o. z., není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná. V případě, že zůstavitel pořídil více závětí, které vedle sebe nemohou obstát, je podle soudu k platnosti jednotlivé závěti třeba, aby byl den jejího podpisu očividný a nepochybný. Protože závěť č. 2 a závěť č. 3 si odporují – pokrývají (z části) totožný majetek zůstavitelky a ani u jedné z nich není zřejmé, který den, měsíc a rok byla pořízena, jsou obě neplatné. Soud proto podle §169 z. ř. s. rozhodl, že nadále bude jednáno jen s účastníkem 5) Česká republika, a účast ostatních v řízení byla ukončena.
K odvolání účastnice 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2019, č. j. 29 Co 317/2019-218, potvrdil usnesení soudu I. stupně. Účastnice 1) ve svém odvolání uváděla, že jako poslední byla pořízena závěť datována dnem 23. 1., a to v roce 2016. Podle jejího názoru není podmínkou platnosti závěti uvedení přesného data pořízení a nejasný údaj lze doplnit na základě zjištění, které je možné učinit dokazováním v dědickém řízení, a namítala, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na výslech svědka (syna kamarádky zůstavitelky), který zůstavitelku koncem ledna 2016 navštívil a jemuž měla podle jejího tvrzení zůstavitelka ukázat závěť, kterou měla chtít poté sepsat ještě u advokáta, a nebylo vyhověno ani návrhu na výslech advokáta, s nímž měla zůstavitelka domluvenou schůzku za účelem sepisu závěti, ke které již z důvodu pádu zůstavitelky na schodech nedošlo. Skutečnou vůli zůstavitelky (zemřelé v únoru 2016) proto odvolatelka považovala za stále zjistitelnou. Odvolací soud uvedl, že trvá na svých závěrech ze svého předchozího zrušujícího usnesení č. j. 29 Co 302/2018-154, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu I. stupně, proti němuž odvolatelka argumentovala shodně jako proti nyní napadenému rozhodnutí. Odvolací soud konstatoval, že závazné právní názory, které není třeba opakovat, byly dodrženy, a proto není napadenému rozhodnutí co vytknout.
Proti tomuto usnesení podal dovolání účastník 2) TELEPACE s.r.o., v němž k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Dovolatel namítá nesprávný výklad ustanovení §1494 odst. 1 o. z., a dále dovolatel předestírá otázku, zda pro vyřešení sporu o dědické právo není ve smyslu ustanovení §170 z. ř. s. v projednávané věci třeba prokazovat sporné skutečnosti. Dovolatel má za nesprávné posouzení platnosti obou předmětných závětí a akcentuje, že závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, pro posouzení platnosti závětí považuje za potřebné dokazování k době sepisu závětí. Zdůrazňuje, že občanský zákoník stojí na zásadě preference platnosti právního jednání (§574 o. z.), aniž by z něčeho vyplývalo, že by se tato zásada neměla uplatnit na závěť. Dosavadní judikaturu k dataci závěti považuje za nadále nepoužitelnou. Soudy se nepokusily nalézt výklad, který by preferoval platnost alespoň jedné ze závětí, a nevypořádaly se s výkladovým pravidlem, že poslední vůle zůstavitele má být maximálně šetřena. Datum není považováno za formální a výslovně ani za obsahovou náležitost závěti, dovolatel rozporuje též výklad pojmu „zřejmý“, který nelze zaměňovat s očividností, jak uzavřel odvolací soud, datum má pouze funkci důkazní, proto by dokazování dalších skutkových okolností data sepisu závěti nemělo být vyloučeno. Dovolatel upozorňuje na závěry rakouské právní vědy, podle níž lze časovou relaci mezi nedatovanými závěťmi odvodit i z jiných skutečností (např. zmínky o určité události či rukopisu), a také uvádí, že podle občanského zákoníku obecného nemusely být neplatné ani odporující si nedatované závěti, na něž by dle jeho tvrzení mělo pohlížet jako na učiněné v jediném pořízení pro případ smrti. Dovolatel považuje za neudržitelné, že dědicové nemůžou nedostatek závěti zhojit jejím uznáním za pravou. Dále vytýká soudům, že se ani nepokusil interpretací obsahu závěti učinit zřejmým datum sepisu závěti. Ustanovení §1494 odst. 1 věta druhá se nachází přímo vedle úpravy výkladu vůle zůstavitele, systematickým výkladem lze dovodit, že i §1494 odst. 1 věta druhá je výkladovým pravidlem. I v případě, že by byl správný závěr o neplatnosti závěti datované „23. 1.“, nemůže obstát závěr o neplatnosti závěti datované „29. 1. 1915“, neboť jde o chybu v psaní ve smyslu ustanovení §578 o. z., přičemž se nejedná o excesivní výklad vůle zůstavitelky, nýbrž o logický úsudek. V otázce zřejmosti data je vadná pouze závěť ze dne „23. 1.“, nikoli i druhá s chybou v letopočtu. Jediná nedatovaná závět nemůže zrušit tu závěť, z níž je datum jejího pořízení zřejmé. Soudy se dopustily formalistického výkladu co do důsledku negujícího vůli zákonodárce i vůli samotné zůstavitelky, neboť při setrvání v závěru o neplatnosti obou závětí připadne pozůstalost státu jako odúmrť, tento následek je vnímán však až jako ultima ratio, jenž má nastoupit až tehdy, není-li ani z jiných okolností možné zjistit vůli zůstavitele.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právních otázek, k jakým skutečnostem lze vést dokazování k prokázání data podpisu závěti v případě existence více závětí, z nichž jedna či více neobsahuje (úplné) datum podpisu závěti; zda lze výkladem či logickým úsudkem zhojit v závěti chybně uvedené datum jejího podpisu; jakož i na vyřešení otázky posouzení rozsahu, v němž si závěti odporují. Protože tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, je dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §1494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná (odst. 1). Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl (odst. 2).
Podle ustanovení §1533 o. z. kdo chce pořizovat v písemné formě beze svědků, napíše celou závěť vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše.
Podle ustanovení §169 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) závisí-li vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, soud usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje (odst. 1). Dědické právo těch, jejichž účast v řízení byla podle odstavce 1 ukončena, nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k němu nadále nepřihlíží (odst. 2).
Podle ustanovení §170 z. ř. s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (odst. 1). Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou (odst. 2). Vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Ustanovení §169 odst. 2 se použije obdobně (odst. 3).
V projednávané věci zůstavitelka zanechal dvě závěti datované dny „29. 1. 1915“ a „23. 1.“ Vzhledem k tomu, že zůstavitelka se narodila v roce 1922 a zemřela v březnu 2016, je zjevné, že závěť s datem podpisu „29. 1. 1915“ obsahuje zjevně chybný údaj data pořízení závěti. Závět datovaná dnem „23. 1.“ neobsahuje žádný letopočet.
Závěť, z níž není zřejmé, kdy byla pořízena, neumožňuje určit časovou posloupnost závětí, pořídil-li jich zůstavitel více. Datum podpisu závěti může mít význam i v jiných případech, např. při zpochybnění způsobilosti zůstavitele pořídit závěť.
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. oproti předchozí právní úpravě explicitně nestanovuje, že závěť musí obsahovat den, měsíc a rok jejího podpisu. Požadavek datace závěti je nyní zakotven pouze nepřímo v ustanovení §1494 odst. 1 větě druhé o. z., podle nějž není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.
Dovolatel mimo jiné namítal, že účastníci měli být odkázáni k podání žaloby na určení dědického práva podle ustanovení §170 z. ř. s., v němž by proběhlo dokazování k tomu, kdy byly závěti sepsány, čímž by měly být odstraněny vady závětí v podobě neuvedení roku podpisu závěti, resp. uvedení chybného roku podpisu závěti.
Jestliže ustanovení §1494 odst. 1 věty druhé o. z. v případě více si odporujících závětí váže platnost závěti na zřejmost data jejího pořízení, musí zřejmost datace závěti vyplývat z obsahu závěti, případně z obsahu závěti ve spojení s okolnostmi podpisu závěti. Požadavek zřejmosti data pořízení závěti totiž ve spojení se stanovenou sankcí neplatnosti neznamená vyšší důkazní standard potřebný k prokázání data podpisu závěti, nýbrž má za následek, že v případě, že z obsahu závěti (případně ve spojení s dalšími okolnostmi jejího podpisu) není zřejmé datum jejího pořízení, či alespoň časová souslednost závětí [ta postačí v případě, nebudou-li z dalšího důvodu jinak záviset právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení – neboť v takovém případě by smysl a účel zákona (srov. §580 odst. 1 o. z.) pro platnost jedné z nedatovaných závěti nevyžadoval přesné datum pořízení, ale alespoň jejich časovou souslednost], nelze chybějící či nesprávné datum pořízení závěti (či absenci jiného údaje, z nějž by byla zřejmá doba pořízení závěti) nahrazovat dokazováním přímo toho, kdy měl zůstavitel závěť podepsat. Uvedený postup by nebyl souladný s požadavkem zřejmosti data pořízení závěti, s jehož absencí zákon výslovně spojuje následek neplatnosti nedatované závěti při existenci více odporujících si závětí. V uvedeném lze spatřovat úmysl zákonodárce nepřipustit, aby se dědické právo odvíjelo od dokazování velmi obtížně prokazatelné skutečnosti, kdy zůstavitel závěť za svého života podepsal, která by zpravidla byla dovozována ze s vysokou mírou pravděpodobnosti tendenčních účastnických či svědeckých výpovědí, pročež se rozhodl stanovit následek neplatnosti takové závěti (srov. §1540 odst. 1 o. z., který ve vztahu k allografní závěti stanovuje, že „dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka.“). Lze uzavřít, že dokazování by bylo možné vést k mezi účastníky sporným skutkovým okolnostem, ze kterých by bylo zřejmé, kdy byla závěť pořízena, avšak jen k takovým, které mají svůj původ v textu závěti (např. bude-li v závěti odkázáno na výročí nějaké události či na narození potomka), nelze však dokazováním nahrazovat absenci data či jakéhokoli jiného údaje v závěti, z nějž by bylo zřejmé datum jejího pořízení (případně alespoň časová souslednost závětí, nebudou-li ještě jinak záviset právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení). O takové skutkové okolnosti se však v projednávané věci nejedná.
Je-li v projednávané věci spor o to, zda je ze v závěti uvedeného data „29. 1. 1915“ zjevné datum jejího pořízení, nejedná se o spor o skutkovou okolnost, nýbrž o spor ohledně právního posouzení toho, zda z tohoto zjevně chybného data (což je evidentní a mezi účastníky nesporné) – tedy z této skutkové nesporné skutečnosti – lze přesto usoudit na zřejmé datum pořízení závěti.
Protože se, jak bylo vysvětleno, nejedná o posouzení skutečnosti mezi účastníky sporné, není na místě postup podle ustanovení §170 odst. 1 z. ř. s. K tomu, kdy je namístě odkázání účastníka pozůstalostního řízení k uplatnění jeho práva žalobou, srov. dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k předchozí právní úpravě, podle nichž spor účastníků o to, zda v závěti uvedené datum je datem, kdy byla listina zůstavitelem podepsána, je sporem, k jehož vyřešení lze dospět pouze postupem podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (které je svojí podstatou obdobné ustanovení §170 z. ř. s.), a že spor účastníků o významu umístění data v závěti pro posouzení její platnosti je oproti tomu sporem, který může být v řízení o dědictví po zůstaviteli vyřešen postupem soudu ve smyslu ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (jemuž obsahově svojí podstatou nyní odpovídá ustanovení §169 z. ř. s.) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009) nebo dále právní závěr, že podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, se postupuje také tehdy, je-li mezi dědici spor o výklad obsahu právního úkonu závěti zůstavitele, vycházející z rozdílných tvrzení o okolnostech rozhodných pro posouzení dědického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2428/2003).
Potud dovolání tedy není důvodné.
Namítá-li dovolatel, že není správný závěr, že i jedna nedatovaná závěť může zrušit řádně datované závěti, nejspíše se tímto tvrzením ve skutečnosti snaží zpochybnit, že odvolací soud nepovažoval datum pořízení závěti datované „29. 1. 1915“ za zřejmé. Ke vzájemnému vztahu více závětí totiž odvolací soud zaujal přesně opačný závěr, než jaký odvolacímu soudu podsouvá dovolatel. Odvolací soud uvedl, že v případě více si odporujících závětí je pro platnost jednotlivé závěti potřeba zřejmost data jejího sepisu. Zde se dovolatel tvrzením, že nedatovaná závěť nemůže způsobit neplatnost datované závěti, snaží zpochybnit závěr, který odvolací soud vůbec neučinil.
Dovolatel ve svém dovolání brojí dále proti tomu, že soudy nedospěly k závěru, že ze zjevně chybného data „29. 1. 1915“ uvedeného v závěti jako datum jejího podpisu je zřejmé správné datum jejího pořízení, kterým má být 29. 1. 2015. Dovolatel rovněž namítá, že soudy nerespektovaly zásadu, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné, a že dovodily neplatnost obou závětí.
Podle ustanovení §574 o. z., na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.
Podle ustanovení §578 o. z., chyby v psaní nebo v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li jeho význam nepochybný.
Podle ustanovení §580 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle ustanovení §586 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odst. 1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odst. 2).
Podle ustanovení §588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
K ustanovení §574 o. z. se dovolací soud vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněném pod číslem 88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v tom smyslu, že právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze zásady (formulované v ustanovení §574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost („potius valeat actusquam pereat“, nebo také „in favorem negotii“), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k §574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků. O (absolutní) neplatnost právního jednání, k níž soud přihlédne i bez návrhu (tj. aniž by oprávněná osoba musela neplatnost právního jednání namítnout), půjde podle této právní úpravy jen výjimečně (pravidlem je neplatnost relativní, kterou musí namítnout oprávněná osoba), a to v případě neplatného právního jednání,
které – jak vyplývá z ustanovení §588 o. z. – se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, anebo které zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
K výkladu absolutní neplatnosti po 1. 1. 2014 se Nejvyšší soud vyjádřil rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104, ročník 2020), kde vyložil, že výraz „zjevně“ užitý v §588 o. z. nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné.
Chyby v psaní nebo v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li jeho význam nepochybný. Soudy v řízení vycházely ze závěru, že aby byla některá ze závětí platná, musel by být den jejich sepisu očividný a nepochybný. Dovolatelem předestíraná úvaha, že z uvedeného data 29. 1. 1915 má být zřejmé, že závěť byla pořízena ve skutečnosti 29. 1. 2015 a že se zůstavitelka tedy o jedno století spletla, jistě není zcela nelogická. Přitom zde není důvodu, proč by se ustanovení §574 a §578 o. z. nemohla vztahovat i na závěť, jako na jednostranné právní jednání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není seznatelné, že by se soudy logickým úsudkem alespoň pokusily o objasnění zjevné chyby v datu závěti, a pokusily se o výklad, který by zachoval platnost závěti. Z napadeného rozhodnutí není zcela patrné, zda soudy vycházely z názoru, že obsahuje-li datum pořízení závěti zjevnou chybu, že ji již nelze za pomoci výkladových metod či logického úsudku ozřejmit a proto se o zachování platnosti závěti datované dnem „29. 1. 1915“ ani nepokusily (resp. to alespoň z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá), nebo zda měly za to, že z důvodu zjevné chyby ve století v datu uvedeném v závěti vznikly pochybnosti i o ostatních údajích data závěti (o dnu nebo měsíci jejího pořízení, či o tom, zda závěť byla skutečně pořízena v tvrzeném roce 2015 nebo zda se zůstavitelka spletla nejen ve století, ale i v desetiletí či konkrétním roce označeném číslicí 5) a že proto není možné považovat datum pořízení závěti za zřejmé.
Jelikož dovolací soud nemá za to, že by zjevná chyba v dataci pořízení závěti musela vždy bezvýhradně znamenat, že datum jejího pořízení není zřejmé, a odvolací soud nijak neodůvodnil, proč ani za použití výkladových metod či logického úsudku není možné považovat datum pořízení závěti za zřejmé, je napadené rozhodnutí v tomto ohledu (alespoň prozatím) nesprávné.
Dále považuje dovolací soud za potřebné vyjádřit se k otázce rozsahu, v němž si předmětné závěti odporují. Dle dosavadních zjištění zůstavitela zanechala holografní závěť datovanou dnem „29. 1. 1915“, v níž dědicem svého bytu, pozemku a vybavení bytu ustanovila účastníka 2), a holografní závěť datovanou dnem „23. 1.“, v níž dědici svého bytu, pozemku a vybavení bytu ustanovila účastníky 1), 2), 3) a 4), aniž by v této závěti účastníkům nějak stanovila podíly na majetku, o němž v ní pořídila.
Je-li povoláno několik dědiců a podíly nejsou určeny, mají právo na pozůstalost rovným dílem (§1500 odst. 1 o. z.). Závěť se zrušuje odvoláním nebo pořízením pozdější závěti (§1575 odst. 2 o. z.). Pořízením pozdější závěti se dřívější závěť ruší v rozsahu, v jakém nemůže vedle pozdější závěti obstát (§1576 o. z.).
Jestliže v obou závětech zůstavitelka pořídila o totožném majetku (byt, pozemek a příslušenství bytu) a tento majetek měl podle závěti datované dnem „29. 1. 1915“ připadnout celý pouze účastníkovi 2), zatímco podle závěti datované dnem „23. 1.“, měl tento majetek připadnout rovněž účastníkovi 2) a vedle toho také účastníkům 1), 3) a 4), je z uvedeného nepochybně patrné, že ať už bylo pořadí závětí jakékoliv, poslední vůlí zůstavitelky jistě bylo, aby přinejmenším podíl na majetku, o kterém ve svých závětech pořídila, připadl účastníkovi 2/ (srov. již citované ustanovení §1576 o. z.), přičemž ani výše tohoto podílu, který by účastníkovi 2) připadl na základě závěti datované dnem „23. 1.“, není nikterak obtížně dovoditelná (srov. §1500 odst. 1 o. z.).
Jestliže ustanovení §1494 odst. 1 věta druhá o. z. stanovuje, že není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná
- s ohledem na výše uvedené si však tyto závěti alespoň co do části neodporují, když v řízení kromě časové posloupnosti závětí zároveň nevyvstal další důvod, pro nějž by bylo zapotřebí zjistit data pořízení závětí pro posouzení jejich platností. V takovém případě není opodstatněný důvod, aby nezůstala v platnosti alespoň ta část závětí, které si neodporují a mohou obstát samostatně (co do výše spoluvlastnického podílu, který měl účastníkovi
2/ při porovnání obou závětí jistě připadnout), i kdyby byly závěti ve zbylém rozsahu neplatné. Uvedené je akcentováno skutečností, že poslední vůle zůstavitelky, ač není jisté, která ze dvou závětí ji skutečně představuje, zjevně směřovala k tomu, aby majetek, o kterém ve svých závětech pořídila, nepřipadl státu, přičemž závěr o neplatnosti obou závětí v celém rozsahu by vedl dle dosavadního stavu právě k takovému výsledku řízení, kterému zůstavitelka chtěla zjevně předejít.
Napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že jsou obě závěti neplatné v celém rozsahu a ukončena účast v řízení i účastníkovi 2), by bylo nesprávné i z výše uvedeného důvodu, pročež by neobstálo, ani kdyby tu již nebylo jiného důvodu pro zrušení tohoto rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu