ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1612.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1612/2022-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyň 1) L. P. , narozené XY, bytem XY, a 2) E. L. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupených Mgr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova č. 2832/26, proti žalovaným 1) P. M. , narozenému XY, bytem XY, 2) J. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kocíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční č. 456/10, a 3) L. B.-M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 276/20, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 8/2019, o dovolaní žalované 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022, č. j. 17 Co 10/2022-245, takto:
I. Dovolání žalované 3) se odmítá .
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 261,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Hlaváčka, advokáta se sídlem v Praze 3, Jeseniova č. 2832/26.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 17 Co 10/2022-245, jednak ve výrocích I., II. a III. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 9. 2021, č. j. 28 C 8/2019-200, kterým soud prvního stupně určil, že dědičkami po paní E. M., zemřelé dne 2. 11. 2017, posledně bytem XY, jsou L. P. a E. L., a to v souladu se závětí zůstavitelky sepsanou dne 26. 11. 2015, a jednak ve výroku IV. jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení státu a lhůta pro jejich zaplacení budou stanoveny samostatným usnesením, jinak tento výrok také potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud shrnul provedené dokazování a uvedl, že znaleckým posudkem z oboru gerontopsychiatrie a následným výslechem znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA „bylo prokázáno, že v rozhodném období (k datu sepisu závěti dne 26. 11. 2015) zůstavitelka netrpěla duševní poruchou či chorobou, byla schopna právně jednat bez omezení, samostatně nakládat se svým majetkem, porozumět obsahu závěti a důsledkům jejího pořízení“ a že na základě znaleckého posudku Mgr. Miloše Švandy z oboru písmoznalectví bylo prokázáno, že „podpis zůstavitelky na závěti sepsané dne 26. 11. 2015 je pravý“ a že „pravost podpisu zůstavitelky má odvolací soud za prokázanou ze znaleckého posudku Mgr. Miloše Švandy (včetně jeho výslechu) ve spojení s výpověďmi svědků Ch. a C., neboť tito svědci potvrdili, že předmětnou závěť podepsala vlastnoručně zůstavitelka“. K námitce rozporů ve výpovědích svědků předmětné závěti J. Ch. a M. C. před soudní komisařkou odvolací soud uvedl, že „se ve většině jednalo o rozpor v nepodstatných skutečnostech (oblečení zůstavitelky, zda svědci seděli nebo stáli apod.)“ a že „o zásadních okolnostech podpisu závěti (jak se k celé záležitosti dostal svědek C., kde došlo k podpisu, kdo listinu podepsal, že zůstavitelka potvrdila, že ví, co podepisuje) vypovídali svědci od počátku shodně“. Dále odvolací soud dovodil, že „důvod, pro který soudní komisařka odkázala žalobkyně na podání žaloby, zřetelně vyplývá z jejího usnesení ze dne 3. 9. 2018, č. j. 26 D 1458/2017-221“, tedy že „závěť sepsaná dne 26. 11. 2015 byla na rozdíl od ostatních závětí zůstavitelky účastníky řízení o pozůstalosti sporována a nebyla sepsána ve formě veřejné listiny“, že „skutečnost, že zůstavitelka před sepsáním závěti dne 26. 11. 2015 opakovaně písemně potvrzovala, že závěť nehodlá měnit, je bez právního významu“, že „zůstavitelka se svého práva učinit pořízení pro případ smrti nemohla předem vzdát“, a proto uzavřel, že „závěť sepsaná dne 26. 11. 2015 je platnou allografní závětí zůstavitelky odpovídající ustanovením §1534 o. z. a §1539 odst. 1 o. z., v níž byla zároveň postupem podle §1577 o. z. výslovně odvolána předchozí závěť 2)“, tedy „žalobkyně jsou proto v souladu s §1475 odst. 3 o. z. a §1476 o. z. na základě předmětné závěti jedinými dědici zůstavitelky“.
Žalovaná 3) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, u kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka má za to, že „soudy pochybily, když se ve svém rozhodnutí nevypořádaly s některými dovolatelkou navrženými důkazy – především s důkazem výslechem manžela dovolatelky, G. B. a O. V., nebo pražských přátel dovolatelky, např. D. F. nebo J. H.“, kteří měli „prokázat vztah dovolatelky k zůstavitelce (včetně četnosti návštěv) a vztah žalobkyň k zůstavitelce“, a že „se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž zatížily řízení vadou zásadního charakteru“, když tyto mají povinnost podle judikatury (např. nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018) „o provedení či neprovedení důkazu srozumitelně rozhodnout a takové rozhodnutí alespoň v minimální stručnosti odůvodnit“. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a namítá, že „předmětná závěť, která velmi radikálně mění zůstavitelčinu poslední vůli, je psána na počítači a není vůbec zřejmé, kdo je jejím autorem a kde byla sepsána a vyhotovena“, že „možnost, že by zůstavitelka náhle a bez jakéhokoli důvodu dovolatelku coby nevlastní dceru vyloučila z okruhu dědiců, a to na úkor vzdálenějších příbuzných, je velmi nepravděpodobná“ a že „soudy se s těmito objektivně danými skutečnostmi v napadených rozhodnutích žádným způsobem nevypořádaly“. Dovolatelka rovněž namítá, že podpis zůstavitelky na předmětné závěti nebyl pravý, že „údajný podpis zůstavitelky na projednávané závěti se podstatně odlišuje od jiných podpisů zůstavitelky z dob před, ale i po údajném podpisu předmětné závěti“, že „sám znalec možnost padělání podpisu ve svém posudku prokazatelně připouští“, když „užívá nejnižší možný stupeň na škále celé stupnice, tedy že "je pravděpodobnější, že podpis je pravý, než že by byl padělek"“, a že se svědkové předmětné závěti J. Ch. a M. C. při svých výpovědích zásadně rozešli v tom, kdo se jakým způsobem s obsahem závěti seznámil. Dále dovolatelka zpochybňuje zdravotní stav zůstavitelky v době učinění předmětné závěti, když „zůstavitelka trpěla v době sepsání závěti Parkinsonovou chorobou“, a odkazuje na vyjádření I. R., ze dne 25. 10. 2019, z něhož vyplývá, že zůstavitelka vykazovala příznaky rozvíjející se demence, jejíž tíže a závažnost však nebyla nikdy validně posouzena. Proto dovolatelka navrhuje, aby „dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu v celém rozsahu zamítl a pokud dovolací soud rozsudek odvolacího soudu nezmění, aby jej společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního, resp. druhého stupně k dalšímu řízení“.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že s dovoláním nesouhlasí, že navrhují dovolacímu soudu, aby jej jako bezdůvodné odmítl, že „soud zcela správně v rámci odůvodnění svého rozsudku vypočítává důkazy a to, co z nich zjistil“, že „soudy se s tvrzeními účastníků, stejně jako s navrženými a provedenými důkazy vypořádaly“, že „pravost a platnost sporné závěti byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně prokázána jak výpověďmi svědků, tak znaleckými posudky zadanými soudem“, že „v řízení bylo nesporné, že se žalobkyně o zůstavitelku staraly více a intenzivněji, než žalovaní“, a že dovolatelka „opakovaně předkládá tvrzení, která jsou jednak nepravdivá a jednak pro spor nevýznamná“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Z obsahu dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatelka především vznáší výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, namítá-li zejména, že soudy se ve svém rozhodnutí nevypořádaly s jí navrženými důkazy, že podpis zůstavitelky na závěti sepsané dne 26. 11. 2015 není pravý, že „sám znalec možnost padělání podpisu ve svém posudku prokazatelně připouští“, když „užívá nejnižší možný stupeň na škále celé stupnice, tedy že "je pravděpodobnější, že podpis je pravý, než že by byl padělek"“, a zpochybňuje-li zdravotní stav zůstavitelky v době sepsání předmětné závěti.
Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). Jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) prováděl dokazování ohledně pravosti a platnosti allografní závěti zůstavitelky sepsané dne 26. 11. 2015. Skutková zjištění odvolacího soudu však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Případná není ani dovolací argumentace žalované 3) s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018, v otázce, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi důkazními návrhy dovolatelky. Dovolatelka totiž přehlíží, že odvolací soud náležitě vysvětlil, z jakého důvodu nevyhověl její žádosti na výslech jí navrhovaných svědků (když uvedl, že „skutečnosti týkající se vývoje vzájemných vztahů mezi žalobkyněmi a žalovanou 3/ a způsobu užívání předmětných nemovitostí jejich spoluvlastníky v době před smrtí zůstavitelky nebyly pro předmět tohoto řízení významné“ a že proto „bylo nadbytečné provádět výslechy svědků navržených žalovanou 3/“), z jakého důvodu neprovedl revizní znalecký posudek (když uvedl, že „nenastala potřeba odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků“, že „e-mail R. nemá charakter znaleckého posudku“, jelikož „R. neměla přístup k celé zdravotnické dokumentaci“, a že „znalkyně svůj nesouhlas s názory R. vysvětlila“) i z jakých důkazů vyšel a jaké skutkové a právní závěry ohledně zdravotního stavu zůstavitelky a pravosti a platnosti její závěti ze dne 26. 11. 2015 učinil (především, že „znalkyně v posudku vycházela z rozsáhlé zdravotnické dokumentace zůstavitelky a zabývala se výslovně a podrobně i tím, zda na kognitivní schopnosti zůstavitelky neměla vliv Parkinsonova choroba, jíž zůstavitelka trpěla od r. 2012, cévní mozková příhoda, jíž zůstavitelka prodělala v lednu 2015, případně léky, které zůstavitelka užívala“ a že „v rozhodném období zůstavitelka netrpěla duševní poruchou či chorobou, byla schopna právně jednat bez omezení“) a nelze z nich – jako to činí dovolatelka – úspěšně dovozovat, že by o provedení či neprovedení důkazu soudy srozumitelně nerozhodly a takové rozhodnutí alespoň v minimální stručnosti neodůvodnily.
Nadto z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že u allografní závěti není třeba hodnotit pravost podpisu zůstavitele znalcem. Je totiž úkolem svědků závěti, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, potvrdit totožnost zůstavitele jako osoby, jež závěť pořídila. Obdobně jako allografní závěť pořízená dle předchozí právní úpravy (srov. §476b zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), i závěť sepsaná podle ustanovení §1534 o. z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Taktéž je i výslovně stanoveno, že je nezbytné, aby svědci závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Do jisté míry tím dochází ke „snížení“ postavení svědka na úroveň svědka totožnosti. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli. Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3386/2021). Dovodil-li proto odvolací soud, že rozpory ve výpovědích svědků závěti se týkaly „nepodstatných skutečností (oblečení zůstavitelky, zda svědci seděli nebo stáli, apod.)“, že „vzhledem k časovému odstupu mezi datem podpisu předmětné závěti (26. 11. 2015) a datem výpovědi svědků před soudní komisařkou (29. 5. 2018) nelze z těchto rozporů dovozovat nevěrohodnost svědků nebo celé jejich výpovědi“ a že „o zásadních okolnostech podpisu závěti (jak se k celé záležitosti dostal svědek C., kde došlo k podpisu, kdo listinu podepsal, že zůstavitelka potvrdila, že ví, co podepisuje) vypovídali svědci od počátku shodně“, pak z výše uvedeného vyplývá, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitelky.
Na místě je dodat, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být vyvolány i předložením listinného důkazu – odborného vyjádření osoby zapsané v seznamu znalců obsahujícího odborný závěr, který odporuje odbornému závěru obsaženému ve vypracovaném znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce, příp. znaleckého ústavu, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce, příp. zpracovatelů znaleckého posudku) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – odborným vyjádřením osoby zapsané v seznamu znalců (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1557/2015). Z výše uvedeného vyplývá, že závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud odvolací, totiž že nebyly shledány důvody pro zpracování revizního znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu zůstavitelky v době sepsání předmětné závěti, byly učiněny v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a nelze jim ničeho vytknout.
Pro úplnost je třeba dodat, že jsou-li dovoláním napadeny výslovně „veškeré výroky“ rozsudku odvolacího soudu, směřuje také do rozhodnutí o nákladech řízení (výroky II. a III.) a ani v tomto rozsahu není přípustné [srov. ust. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)].
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, dovolání žalované 3) směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno – v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a dovolatelka (ani jinak) nepředestírá žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu