ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1633.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1633/2021-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce nezletilého AAAAA (pseudonym) , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného matkou O. S. , narozenou dne XY, bytem v XY, právně zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích č. 65, proti žalované A. N. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 7/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. 22 Co 12/2021-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 30. 11. 2020, č. j. 11 C 7/2020-104, rozhodl, že se řízení o určení vlastnictví žalobce zastavuje (výrok I.) a že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 356,- Kč (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „pravomocným rozhodnutím v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 C 100/2018 byla vytvořena překážka věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o určovací žalobě“, neboť obě řízení jsou vedena mezi stejnými účastníky, s tím, že se žalobce nejprve domáhal vydání věci oprávněnému dědici podle §485 zákona č. 40/1964 Sb. (účinného do 31. 12. 2013) a nyní určení vlastnického práva podle §80 o. s. ř. ke stejným nemovitým věcem a že skutečnost, že žaloba na vydání dědictví byla zamítnuta z důvodu promlčení práva, jde k tíži žalobce, který volil způsob uplatnění svého práva.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2021, č. j. 22 Co 12/2021-125, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8 228,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že je v projednávané věci dána překážka věci již pravomocně rozsouzené (res iudicata), neboť „v obou řízeních jsou účastníky řízení totožné osoby, naprosto shodný je skutkový základ věci, když předmětem řízení je žaloba oprávněného dědice uplatňujícího nárok na vydání (získání) dědictví vůči nepravému dědici, kterému bylo dědictví přiznáno pravomocným rozhodnutím v rámci řízení o dědictví“. Doplnil, že žaloba oprávněného dědice není klasickou žalobou na určení vlastnictví, ani klasickou žalobou na vydání věci, a proto na danou věc nelze aplikovat judikaturu týkající se vztahu rozsudku o vlastnické žalobě na plnění a následné žaloby na určení vlastnického práva, Ani judikaturu týkající se závaznosti posouzení předběžné otázky v předchozím řízení. Uzavřel, že překážka věci pravomocně rozhodnuté brání projednání žaloby na určení vlastnictví, proto bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 věta první o. s. ř. správné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 22 Co 12/2021-125, podal žalobce dovolání, v němž jako důvod uvedl, že „napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, neboť „rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení pod sp. zn. 9 C 100/2018 nezakládá překážky věci pravomocně rozhodnuté“. Je toho názoru, že i když jsou věci sp. zn. 9 C 100/2018 a sp. zn. 11 C 7/2020 Okresního soudu v Mělníku vedené mezi stejnými účastníky a spor je o stejné nemovité věci, nejde o totožné věci. První žalobu podal poté, co bylo určeno otcovství R. N., narozeného dne XY, zemřelého asi dne 13.4.2006, k němu, rozhodnutím Novohrad – Volynského městského a okresního soudu Žytomyrské oblasti ze dne 17. 2. 2015, č. j. 285/63/15, které nabylo právní moci dne 27. 2. 2015, a dne 13. 5. 2015 byla provedena změna zápisu o otci. Touto žalobou se domáhal vydání dědictví po otci proti žalované, která zdědila veškerý majetek, jako jediná dědička (sestra), na základě usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 11. 2006, č.j. 50 D 296/2006-56. Žaloba byla konstruována jako žaloba na vydání podle §485 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., nikoli určovací žaloba, ani petit žaloby nebyl formulován jako petit určovací žaloby, nýbrž jako petit žaloby na vydání věci. Žaloba vedená pod sp. zn. 11 C 7/2020 je pak žalobou, kterou se domáhá určení vlastnictví k bytové jednotce, kterou zdědila neoprávněná dědička. Úvahy odvolacího soudu o speciálním charakteru obou žalob jsou nepřezkoumatelné a tvrzením, že stav, kdy dědictví je v řízení o dědictví pravomocně přiznáno nepravému dědici, je napravitelný pouze prostřednictvím tzv. dědické žaloby, která je zvláštním typem žaloby upravené v §485 obč. zák., se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž žaloba oprávněného dědice a určovací žaloba jsou zásadně odlišné typy, a oprávněný dědic se může domáhat jak práva na vydání dědictví dle §485 obč. zák., tak i určení vlastnického práva. V této souvislosti žalobce cituje z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 59/2002 a sp. zn. 31 Cdo 2740/2012. Poukazuje pak na to, že žaloba na plnění (pod sp. zn. 9 C 100/2018) byla zamítnuta výlučně z důvodu promlčení práva, v projednávané věci (sp. zn. 11 C 7/2020) se soud otázkou nabytí vlastnického práva k bytové jednotce nezabýval, omezil se pouze na konstatování, že nárok byl promlčen. Žalobce uzavírá, že „ke vzniku překážky věci pravomocně rozhodnuté je nutná nejen identita skutkového základu, ale také předmětu procesního nároku; té se však nedostává, neboť v jednom případě zní žaloba na plnění a ve druhém případě se žalobce domáhá určení práva či právního vztahu“. Proto žádá, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dovolání je nepřípustné, jelikož neobsahuje uvedení a konkretizaci žádné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., která by zakládala jeho přípustnost, je pouhou rekapitulací žalobcova odvolání. Pokud žalobce v dovolání cituje rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 59/2002 a sp. zn. 31 Cdo 3740/2012, jde pouze o jejich části, tendenčně vytržené z podstatného kontextu, nicméně tato rozhodnutí nijak neřeší, zda rozhodnutí o žalobě oprávněného dědice zakládá překážku věci rozhodnuté pro řízení o žalobě určovací, resp. bylo rozhodováno o skutkově zcela odlišném případě. Žalovaná se plně ztotožňuje s jednoznačným závěrem odvolacího soudu uvedeným v dovoláním napadeném usnesení, že v řízení je dána překážka věci rozhodnuté, když v obou řízeních se nárok žalobce odvíjí od jeho postavení oprávněného dědice, obě řízení jsou vedena mezi totožnými účastníky, v obou řízeních je projednáván totožný procesní nárok a nárok je postaven na totožném skutkovém základu, což je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2931/99, sp. zn. 22 Cdo 1523/2006, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dané věci žalobce v dovolání uvedl, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. I když dále výslovně a jednoznačně neuvedl, který ze čtyř v ustanovení §237 o. s. ř. uvedených dovolacích důvodů uplatňuje, z celého obsahu dovolání lze dovodit, že má za to, že právní otázku, na které rozhodnutí ve věci záviselo, tj. otázku, zda rozhodnutí o žalobě oprávněného dědice na vydání majetku proti nepravému dědici vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o žalobě oprávněného dědice na určení vlastnického práva k majetku z dědictví, posoudil odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť posouzení a vyřešení právní otázky, na které dovoláním napadené usnesení záviselo, odvolacím soudem není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není žádného důvodu k tomu, aby již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastane, pokud má být stejná věc, o které již bylo rozhodnuto, znovu projednána v novém řízení. Podle ustálené soudní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 436/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008) je totožnost věci dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků; stejný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
Jestliže jsou v projednávané věci (vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 7/2020) totožní účastníci řízení jako ve věci již pravomocně rozhodnuté (vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 100/2018 ), v obou řízeních je předmětem nemovitá věc, kterou v řízení o dědictví po R. N. podle rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí dědictví nabyla žalovaná, a v obou řízeních žalobce svůj nárok na vydání této nemovité věci, resp. určení, že je vlastníkem této nemovité věci, odůvodňuje a tvrdí, že je oprávněným dědicem po R. N., jako jeho syn (podle rozhodnutí soudu o určení otcovství), pak jsou naplněny výše definované znaky „totožnosti věci“, jako podkladu pro závěr o existenci překážky pro nové projednání věci.
Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani to, že soudní judikatura (viz např. žalobcem v dovolání označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 30 Cdo 59/2002) připouští, aby žaloba oprávněného dědice proti dědici neoprávněnému, odvozená od hmotným právem (§485 obč. zák.) založeného nároku, byla formulována nejen jako žaloba na vydání dědictví, ale, zejména v případě, mají-li být podle tohoto ustanovení vydány nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, i jako žaloba určující vlastnictví oprávněného dědice, tak, aby rozhodnutí soudu mohlo být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Z toho však nelze dovodit nic jiného, než dvojí možnost formulace petitu žaloby, kterou se oprávněný dědic domáhá svého práva proti dědici nepravému. Konstatování Nejvyššího soudu ve výše uvedeném rozsudku, že „žaloba oprávněného dědice podle ust. §485 ObčZ jako institut občanského zákoníku je jediným právním prostředkem, jímž se oprávněný dědic může domoci ochrany svého dědictví“, nedává žádný prostor k výkladu, jehož použil žalobce v dovolání (možnost uplatnění práva oprávněného dědice jak žalobou podle §485 obč. zák., tak i klasickou určovací žalobou podle §80 o. s. ř.). Lze dodat, že rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3740/2012, z něhož žalobce v dovolání také citoval, nebyla řešena právní otázka srovnatelná s danou věcí.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud dovoláním napadeným usnesením rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání proto není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu