ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1971.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1971/2021-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, proti žalovaným 1) N. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) K. L. , narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 413/2, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 100/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2021, č. j. 21 Co 11/2019-524, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. března 2021, č. j. 21 Co 11/2019-524, k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená mezi K. D. a J. D. (jako dárci) a žalovanými (jako obdarovanými) není vůči žalobkyni (věřiteli) účinná na základě ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel přitom ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ze zrušovacího rozsudku ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4262/2019, vydaného v projednávané věci, podle nějž na běh prekluzivní lhůty podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. nelze analogicky použít ustanovení §112 obč. zák. o běhu promlčecích lhůt. Tím byla podle odvolacího soudu vyřešena otázka běhu prekluzivní lhůty nejen ve vztahu ke skutečnosti, že žalobkyně po určitou dobu nebyla nositelem hmotněprávního nároku ze směnky (když pro předchozí rozhodnutí byla určující tato otázka), ale i ve vztahu k nyní žalovanými akcentované námitce, že původní znění žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu bylo následně změněno v období od 15. 4. 2010 do 2. 5. 2010 na žalobu na určení neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §80 o. s. ř., a následně byla žaloba změněna opět na žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu. Protože se pravidla o běhu promlčecích lhůt podle obč. zák. č. 40/1964 Sb. analogicky neuplatní na běh prekluzivních lhůt, není žalobní nárok prekludován. Dále učinil odvolací soud skutkové zjištění, že dlužník (dárce K. D.) nemá žádný jiný majetek postačující k uspokojení pohledávky věřitele. Pasivně legitimovány jsou žalované, v jejichž prospěch byl zkracující úkon učiněn, nikoli dlužník, proto žalované nemohou vznést námitku promlčení, tu mohou vznést až v případném řízení o výkonu rozhodnutí (exekuci), k tomu odkázal soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1335/2011. Dlužníkovi vznikl jako směnečnému ručiteli samostatný závazek, není proto významné, že se žalobkyně nepokusila o uspokojení pohledávky vůči ostatním směnečným dlužníkům. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované jako osoby blízké dlužníka neprokázaly, že vyvinuly náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele. Nejedná se o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Trestní oznámení na konkursní správkyni, která převedla směnečnou pohledávku na žalobkyni, bylo odloženo. Konkursní správkyně (původní žalobkyně) postupovala jak je v praxi běžné, úkony byly činěny s vědomím a souhlasem konkursního soudu. Rozpor s dobrými mravy nelze dovodit ani z toho, že se obchodní společnost (v níž byl dlužník společníkem a jednatelem, a za jejíž dluh byl směnečným ručitelem), stala obětí podvodu třetí osoby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, v němž k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání předkládají následující právní otázky:
1) Zda je-li včasně podaná žaloba na určení neúčinnosti podle ustanovení §42a obč. zák. následně změněna na žalobu na určení neplatnosti (§80 o. s. ř.) a následně změněna zpět na žalobu na určení neúčinnosti, dochází ke stavení běhu prekluzivní lhůty okamžikem, kdy dojde soudu návrh na (poslední) změnu petitu (kdy už tedy u soudu neprobíhá řízení o určení neúčinnosti), nebo již zahájením původního řízení, „ať už bylo předmětem řízení v průběhu řízení cokoliv“. Podle dovolatelek se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k tomu odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3049/2011.
2) Zda může soud vzít za nesporná neurčitá a obecná tvrzení účastníků. V této souvislosti namítají, že mají za to, že žalobkyně neprokázala, že dlužník nemá žádný jiný majetek, ze kterého by mohla být pohledávka žalobkyně uspokojena. Namítají rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, případně že se jedná o otázku dosud neřešenou.
3) Zda účinky žaloby zůstanou zachovány, pokud je na věřitele pohledávka platně postoupena až poté, co již vstoupil do řízení podle ustanovení §107a o. s. ř. Uvedené považují za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
4) Odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když vyšel z toho, že aby byl právní úkon neplatný podle ustanovení §39 obč. zák., musel by být prokázán trestný čin.
5) Vyvinutí náležité pečlivosti, v této spojitosti namítají odchýlení od ustálené rozhodovací praxe (odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3627/2013). Kromě nesprávného výkladu tohoto pojmu namítají též neprovedení všech důkazů, ačkoli ohledně této skutečnosti neunesli důkazní břemeno, v čemž spatřují odchýlení od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2003.
6) Rozpor s dobrými mravy – k tomu formulují pět jednotlivých podotázek – zda může soud vzít v potaz následující skutečnosti: dlužník se stal dlužníkem, protože se stal obětí trestného činu podvodu; dlužník je pouze ručitelem; ušlým majetkem není majetek získaný v souvislosti s dluhem; osoby, v jejichž prospěch byl odporovaný úkon učiněn, investovaly do majetku, který je předmětem odporovaného právního úkonu; věřitel nepodal návrh na výkon rozhodnutí. Podle dovolatelek se jedná o otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené.
7) Možnost žalovaných vznést námitku promlčení až ve vykonávacím řízení. Dovolatelky uvádí, že tato otázka má být vyřešena jinak než jak byla vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1335/2011, případně že se jedná o otázku dosud neřešenou.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ad 1) Dovolání žalovaných není ve vztahu k této právní otázce přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně se závazným právním názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4262/2019, který byl vydán v projednávané věci.
Dovozují-li žalované, že k uplatnění práva nedošlo včasným podáním žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu dne 2. 5. 2008, ale že právo bylo uplatněno až poslední (druhou) změnou žaloby (když napřed byla žaloba na dobu od 15. 4. 2010 do 2. 5. 2010 změněna na určení neplatnosti právního úkonu), kterou byla dne 2. 5. 2010 žaloba změněna zpět na určení neúčinnosti právního úkonu, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Namítají-li totiž žalované, zda předmětem včasně zahájeného řízení může být po určitou dobu „cokoliv“, aniž by to mělo vliv na prekluzivní lhůtu, ve skutečnosti tím namítají, že žalobce po určitou dobu v zahájeném řízení řádně nepokračoval. Taková skutečnost má však podle ustanovení §112 obč. zák. vliv na běh promlčecích lhůt (podle nějž uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace). V projednávané věci se však jedná o lhůtu prekluzivní, přičemž Nejvyšší soud již ve výše uvedeném rozhodnutí ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4262/2019, vydaném v této věci, vyjádřil závazný právní názor, že ustanovení §112 obč. zák. o běhu promlčecích lhůt nelze analogicky použít na lhůty prekluzivní. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto závěrem v souladu.
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelkami citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť to se obecně vyjadřuje k účinkům změny žaloby, nikoli však k situaci, kdy je žaloba po změně opět měněna na své původní znění ve vztahu k prekluzivní lhůtě. Na rozdíl od dovolatelkami uváděného rozhodnutí nebyl v projednávané věci (poslední) změnou žaloby uplatněn zcela nový nárok, ale došlo k návratu k původně uplatňovanému nároku. Vzhledem k nemožnosti aplikace ustanovení §112 obč. zák. o běhu promlčecích lhůt proto neměla změna žaloby vliv na běh prekluzivní lhůty, když žalobkyně původním zněním žaloby uplatnila své právo včas.
Ad 2) Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002 (na nějž poukazují dovolatelky) shodná tvrzení účastníků může soud vzít podle ustanovení §120 odst. 4 (nyní odst. 3) o. s. ř. za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak - kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli - musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. S tímto závěrem je napadené rozhodnutí v souladu, když soudy z těchto tvrzení učinily závěr o skutkové stránce věci (majetku dlužníka), a nikoli závěr právní, jako v uvedeném rozhodnutí, kde Nejvyšší soud vyložil, že jaký měl zaměstnanec průměrný výdělek, závisí nejen na zjištění rozhodných skutkových poznatků, ale také na jejich právním posouzení podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (ve znění pozdějších předpisů); závěr o tom, jaký měl zaměstnanec průměrný výdělek, tedy není skutkovým zjištěním, ale výsledkem aplikace právního předpisu, tj. právním posouzením (právním závěrem).
Tvrzení žalovaných, že je jejich otec (dlužník) nemajetný, jistě nelze shledat neurčitým či natolik obecným, aby z něj nemohl soud vycházet. Dovolatelky přitom údajnou neurčitost či obecnost tohoto tvrzení z předkládané otázky ani blíže v dovolacím důvodu nerozvádějí, pouze se nyní toto tvrzení snaží vzít zpět. Odvolací soud přitom uvedl, že ani dalším dokazováním nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o opaku. Ani samy dovolatelky přitom žádné takové tvrzení nečiní.
Zpochybňují-li dále skutkové zjištění o majetku dlužníka tvrzením, že nebyl podán návrh na výkon rozhodnutí, uplatňují tím nezpůsobilý dovolací důvod, neboť dovolání lze podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ad 3) Tato otázka byla vyřešena již závazným právním názorem v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci. Žalované se námitkou, že na žalobkyni byla pohledávka od původní žalobkyně platně postoupena až poté, co vstoupila do řízení podle ustanovení §107a o. s. ř., opět jako v předchozí námitce ad 1) snaží ve skutečnosti dovodit, že v této době nebylo v řízení řádně pokračováno a že proto v této době měl pokračovat běh prekluzivní lhůty. Jak bylo již vyloženo výše, jakož i v závazném právním názoru, ustanovení §112 obč. zák. o běhu promlčecích lhůt však nelze analogicky použít na lhůty prekluzivní. I zde je proto rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když odvolací soud uzavřel, že po tuto dobu nepokračoval běh prekluzivní lhůty. Ani v této části proto dovolání není přípustné.
Ad 4) Dovolatelky v rámci vymezování předpokladu přípustnosti dovolání předestírají, že odvolací soud vyšel ze závěru, že aby byl právní úkon neplatný podle ustanovení §39 obč. zák., musel by být prokázán trestný čin. Tak tomu však nebylo, neboť odvolací soud nevyšel pouze z toho, že trestní oznámení bylo odloženo, ale vedle toho se zabýval též skutečnostmi, z nichž dovolatelky dovozovaly neplatnost právního úkonu (postoupení pohledávky ze správkyně konkursní podstaty na současnou žalobkyni). Uvedl, že převedla-li správkyně konkursní podstaty pohledávku žalobkyni, jejímž jednatelem a společníkem je „známý“ konkursní správkyně, nemůže to vést k odepření práva žalobkyni. Vypořádal se i s druhou námitkou stran tvrzené absolutní neplatnosti, když vyložil, že konkursní správkyně postupovala, jak je v současné praxi běžné, žádnou škodu nezpůsobila a její úkony probíhaly s vědomím a souhlasem konkursního soudu. Dovolatelky tudíž ve skutečnosti vedou prostou polemiku se závěrem odvolacího soudu, že tyto skutečnosti nezpůsobují absolutní neplatnost předmětného právního úkonu. K odchýlení od dovolatelkami uváděné judikatury nedošlo, když napadené rozhodnutí nestojí na závěru, že by neplatnost právního úkonu byla vyloučena jen proto, že nebyl prokázán trestný čin, jak se snaží předestřít dovolatelky.
Ad 5) Ohledně vyvinutí náležité pečlivosti k rozpoznání zkracujícího úmyslu dlužníka dovolatelky argumentují, že odvolací soud odkázal v této části na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a že v něm bylo uvedeno, že zákon žádný liberační důvod nepřipouští, což rozporují, a tvrdí, že jim proto byla předem vyloučena možnost se odpůrčí žalobě ubránit. Rovněž v této souvislosti namítají, že byl soudem učiněn závěr, že neunesli důkazní břemeno (dále ve vymezeném dovolacím důvodu střídají pojmy břemeno důkazní a břemeno tvrzení), ačkoli soud neprovedl všechny navržené důkazy, v čemž spatřují odchýlení od ustálené rozhodovací praxe.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že je na žalovaných, aby prokázaly, že zkracující úmysl dlužníka nemohly rozpoznat ani při vynaložení náležité pečlivosti. Dále uvedl, že se v této části ztotožňuje s odůvodněním soudu prvního stupně a doplnil, že liberační důvody na straně žalovaných nebyly naplněny. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud odkázal, je konstatováno, že žalované nevyvinuly náležitou péči k rozpoznání zkracujícího úmyslu dlužníka (když se žalované na otcovy podnikatelské aktivity neptaly, ani se o ně nezajímaly), a že skutečnost, že důvodem nezájmu mělo být, aby nezatěžovaly psychicky nemocnou matku, nelze považovat za liberační důvod, neboť zákon žádný liberační důvod nepřipouští.
Z uvedeného je patrno, že tvrdí-li dovolatelky, že pokud soudy učinily závěr, že zákon žádný liberační důvod nepřipouští, že jim v důsledku toho byla předem znemožněna možnost prokázat vyvinutí náležité pečlivosti k rozpoznání zkracujícího úmyslu dlužníka, potom dezinterpretují závěry dovoláním napadeného rozhodnutí (a rozhodnutí soudu prvního stupně). Soudy učinily zjištění, že žalované nevynaložily náležitou pečlivost, a že liberačním důvodem pro nevyvinutí této pečlivosti není skutečnost, že jejich matka trpí psychickou nemocí a že informace o podnikání otce by ji mohly rozrušit. Žalovaným tudíž nebyla předem znemožněna možnost prokázat vynaložení náležité pečlivosti, jak tvrdí v dovolání. Dovolatelkami zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3627/2013 se zabývá prokazováním vyvinutím náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu dlužníka, o žádných liberačních důvodech pro případ nevyvinutí této náležité pečlivosti nic neuvádí. K žádnému odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tudíž nedošlo.
Namítají-li dále dovolatelky rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2013, ohledně neprovedených důkazů k prokazování vynaložení náležité pečlivosti, ve skutečnosti je napadené rozhodnutí s tímto rozhodnutím v souladu. Z něj lze zejména citovat závěr, že účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995).
Dovolatelky neoznačují, které konkrétní důkazy měly soudy provést, ale zároveň je i z odůvodnění rozhodnutí soudů patrné, že navrhované důkazy (o investici do předmětné darované nemovitosti) nebyly významné pro posouzení toho, zda žalované vynaložily náležitou pečlivost k rozpoznání zkracujícího úmyslu dlužníka, jak vyložil již soud prvního stupně. Ani tímto proto není založena přípustnost dovolání.
Ad 6) Dovolatelky pokládají otázku, zda může soud vzít do úvahy při posuzování věci z pohledu §3 odst. 1 obč. zák. jimi vyjmenované skutečnosti. Soudy přitom tyto skutečnosti zvážily, ale neshledaly, že by byly způsobilé založit rozpor s dobrými mravy.
Nejvyšší soud vyložil již v důvodech rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/1999, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že smyslem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu, dovolatelkami uplatněné námitky o rozporu s dobrými mravy nejsou opodstatněné. Tyto namítané skutečnosti se přitom ani vůbec nevztahují k osobě žalobce (s výjimkou námitky, že žalobce nepodal návrh na výkon rozhodnutí). Většina jimi uplatněných námitek naopak zcela zásadně nemůže vést k závěru o výkonu odpůrčího nároku věřitele v rozporu s dobrými mravy [že se dlužník před učiněním zkracujícího úkonu stal obětí podvodu třetí osoby (přesněji řečeno byl avalem směnky, podvedenou osobou byla obchodní společnost, v níž byl společníkem); že je dlužník ručitelem (ve skutečnosti avalem), k tomu ostatně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2905/2012; že majetkem ušlým zkracujícím právním úkonem není majetek získaný v souvislosti s pohledávkou věřitele; a že věřitel nepodal návrh na výkon rozhodnutí]. Dovolání proto není přípustné ani z hlediska těchto dovolacích námitek.
Ad 7) Rozsudek odvolacího soudu je v závěru, že žalované mohou vznést námitku promlčení až v případném řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), ale nikoli v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1335/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 2684/2007), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že v řízení o neúčinnost právního úkonu je účastníkem řízení na straně žalované osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a nikoli dlužník, vůči němuž má žalující věřitel vymahatelnou pohledávku. Tato osoba odlišná od dlužníka není oprávněna vznést v řízení o neúčinnost právního úkon námitku promlčení věřitelovy pohledávky (neboť ta přísluší zásadně dlužníku). Námitku promlčení věřitelovy pohledávky může osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, uplatnit až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), byl-li právní úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným podle ustanovení §42a obč. zák., neboť této osobě, jež je z hlediska procesního v postavení povinného, náleží i všechna práva, která může povinný v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) uplatnit; mimo jiné i právo namítat promlčení pohledávky věřitele (oprávněného) přiznané vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Argument dovolatelek, že proti dlužníkovi nebyl podán návrh na výkon rozhodnutí, není na uvedených závěrech způsobilý ničeho změnit.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných 1) a 2) na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání bylo v přiměřené lhůtě jako nepřípustné odmítnuto, nerozhodoval dovolací soud samostatně o akcesorickém návrhu dovolatelek na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu