ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.221.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 221/2022-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně ESSOX s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera č. 52, IČO 26764652, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Královně č. 862, proti žalovanému V. Š., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Klárou Kořenovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého č. 715/15, o zaplacení 71 998,56 Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 279/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č .j. 12 C 279/2020-49, rozhodl, že se zamítá žaloba žalobkyně proti žalovanému ze dne 28. 7. 2020 ohledně nároku na zaplacení částky 71 998,56 Kč, s úrokem z prodlení p. a. ve výši 8,5 % od 9. 6. 2018 do zaplacení z částky 71 998,56 Kč (výrok I.), a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 14 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 20. 10. 2016, č. j. 9 C 202/2016-15, byla M. P. uložena povinnost zaplatit žalobkyni ESSOX s.r.o. částku 58 312,54 Kč s příslušenstvím (závazek vyplývající ze smlouvy se žalobkyní o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru ze dne 28. 7. 2006, č. 0103143493), že M. P. tuto povinnost nesplnil, dne 27. 9. 2017 zemřel, že žalobkyně přihlásila svou pohledávku v celkové výši 69 932,85 Kč do řízení o pozůstalosti a že podle usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 16 D 164/20117-95, jediným dědicem zůstavitele M. P. s výhradou soupisu byl jeho bratr V. Š., přičemž předmětem dědictví byla i pohledávka žalobkyně za zůstavitelem ve výši 42 573,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení s náklady nalézacího řízení ve výši 15 981,80 Kč a náklady exekuce 1.011 Kč. Dále bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2018, č. j. KSCB 27 INS XY, byl zjištěn úpadek žalovavého V. Š. a bylo povoleno řešení úpadku dlužníka oddlužením a usnesením téhož soudu ze dne 17. 9. 2018, č. j. KSCB 27 INS XY, bylo rozhodnuto o osvobození dlužníka od placení pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. Žalobkyně svou pohledávku za žalovaným v tomto insolvenčním řízení nepřihlásila, dne 23. 7. 2019 však vyzvala žalovaného k úhradě škody z titulu smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru č. 0103143493, na což žalovaný sdělil, že měla uplatnit svou pohledávku v rámci insolvenčního řízení. Žalobkyně pak podala u soudu návrh na rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 71 998,56 Kč, s tvrzením, že jí v této výši vznikla škoda tím, že žalovaný ve smyslu ustanovení §1677 o. z. spravoval pozůstalost po M. P., jako jeho jediný dědic, nesplnil povinnost podle ustanovení §190 z. ř. s. oznámit známým věřitelům a dlužníkům zůstavitele, kdo nabyl pohledávku nebo dluh, a v důsledku toho žalobkyně nemohla přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení do 30 dnů od zveřejnění usnesení o úpadku žalovaného. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že „žalovaný, jenž byl v rámci dědického řízení správcem pozůstalosti ve smyslu §1677 o. z., a byl mj. povinen dle §190 z. ř. s. oznámit po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti známým věřitelům a dlužníkům zůstavitele, kdo podle rozhodnutí o pozůstalosti nabyl pohledávku nebo dluh zůstavitele, tuto povinnost nesplnil, přestože pohledávku žalobkyně v návrhu na zahájení insolvenčního řízení uvedla, a bylo by možné v jeho nekonání shledat porušení zákonné povinnosti, v důsledku kterého vznikla škoda ve výši 71 998,56 Kč, kterou by byl povinen zaplatit žalobkyni žalovaný v souladu se žalobním petitem, nárok žalobkyně však soud neshledal důvodným, neboť žalovaný byl ve smyslu §414 odst. 1, 2 ins. zák. osvobozen od placení pohledávek věřitelů, kteří se nepřihlásili do insolvenčního řízení, přestože se přihlásit mohli a měli, což je i případ pohledávky žalobkyně“. Žaloba byla proto zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2021, č. j. 12 C 279/2020-49, potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.015 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalobkyně neprokázala, že žalovaný byl správcem pozůstalosti během zmíněného řízení o pozůstalosti, tak nelze (automaticky, bez dalšího) učinit závěr, že porušil povinnost stanovenou §190 odst. 2 z. ř. s. a odpovídá za škodu vymezenou žalobcem“. Dále odvolací soud uvedl, že s ohledem na své závěry nepovažuje za nutné dále se zabývat právním hodnocením věci soudem prvního stupně a tomu odpovídajícími odvolacími námitkami, protože by to nemělo vliv na jeho rozhodnutí. Dodal, že žalobkyně měla možnost postupovat podle §417 insolvenčního zákona, který umožňuje odejmutí osvobození dlužníka od placení pohledávek přiznaného podle §414 insolvenčního zákona, čímž by mohl pokračovat ve vymáhání své pohledávky vůči žalovanému a vznik škody by mu nehrozil.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, podala žalobkyně dovolání, argumentujíce zejména tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky vzniku škody, neboť „odvolací soud konstatoval, že odvolání není důvodné, přičemž se vůbec nezabýval vyřešením sporné otázky – okamžiku vzniku škody“. Je toho názoru, že „místo rozhodování o meritu věci si odvolací soud otevřel zcela nový, dosud neřešený a neexistující problém toho, kdo je správcem dědictví“, přitom tato otázka nebyla sporná v žádném jednání, nebyla rozporována ani soudem prvního stupně, ani žalovaným, který nikdy za řízení nenamítal, že by nebyl správcem dědictví, pouze namítal, že o povinnosti informovat věřitele nevěděl. Taková nepředvídatelnost v počínání soudu „je minimálně nesprávným právním posouzením jak věci, kterou odvolací soud měl řešit, tzn. předmětu sporu, tak i věci, o které odvolací soud nakonec svévolně rozhodoval, přičemž ani jedna z těchto věcí dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena“. Ohledně první otázky (meritum věci, tj. okamžik vzniku škody) žalobkyně vyslovuje nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně, ačkoliv byl na to upozorněn, zaměnil souvislost časovou za souvislost příčinnou, a konstatuje, že od odvolacího soudu očekávala „osvětlení“, zda klíčovým okamžikem vzniku škody bylo už marné uplynutí propadné lhůty nebo až pravomocné osvobození žalovaného od placení dosud neuhrazených pohledávek, přičemž žalobkyně sama se přiklání spíše k okamžiku nabytí právní moci usnesení, jímž byl žalovaný osvobozen. K předmětu rozhodování odvolacího soudu pak žalobkyně odkazuje na k žalobě připojené odpovědi dědického soudu na dotazy ohledně okruhu dědiců odpovídajících za dluhy zůstavitele, právní moci rozhodnutí o dědictví, data, kdy byl znám okruh dědiců a kdo byl správcem dědictví, a dále na to, že během celého prvostupňového řízení považoval osobu správce dědictví za zjištěný stav na základě shodného tvrzení účastníků, resp. tvrzení, které nebylo vyvraceno ani zpochybňováno, proto nebylo třeba tuto skutečnost známou ze spisu dokazovat. Cituje ustanovení §1677 odst. 1 občanského zákoníku, se zdůrazněním, že nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti ani vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost dědic, a dovozuje, že pokud není ustanoven správce pozůstalosti rozhodnutím soudu, je správcem již ze zákona (aniž se k tomu vydává usnesení) jediný dědic, tj. žalovaný. Odvolacím soudem zvolený postup, který není v souladu s principy občanského soudního řízení a porušuje právo žalobkyně na soudní ochranu a spravedlivý proces, dává z pohledu věřitelů dědicům, kteří jsou zároveň správci dědictví, možnost prostřednictvím své nečinnosti, ať už vědomé či nedbalostní, ze sebe sejmout břemeno dědictvím nabytých dluhů zůstavitele v podobě nesplnění informační povinnosti, kterou ukládá ustanovení §190 odst. 2 z. ř. s., a posléze prohlášením úpadku a soudním osvobozením od placení pohledávek. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že nejsou zákonné důvody pro jeho meritorní projednání. Má za to, že podanou žalobou se žalobkyně snaží zhojit vlastní opomenutí spočívající v nepřihlášení pohledávky do insolvenčního řízení žalovaného. Není si vědom toho, že by v rámci dědického řízení bylo vydáno rozhodnutí o jeho ustanovení do funkce správce pozůstalosti, ani nebyl notářem poučen o případných povinnostech, které by s touto funkcí souvisely. Zcela logicky tak nešlo o úmyslné zatajení vůči věřitelům, zvláště když věřitelé o dědickém řízení věděli a své nároky v něm uplatnili. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde, pokud odvolací soud posoudí věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyloží, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci dovoláním napadené rozhodnutí záviselo výlučně na odvolacím soudem řešené otázce, zda žalovaný v řízení o pozůstalosti po M. P. vykonával jako jediný dědic správu pozůstalosti ve smyslu ustanovení §1677 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Protože tato otázka, kterou dovolatel také uvedl jako dovolací důvod, nebyla v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Účelem správy pozůstalosti je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021).
Právní úprava správy pozůstalosti je obsažena především v občanském zákoníku (§1677 a násl. o. z.).
Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové (§1677 odst. 1 o. z.). Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu (§1678 odst. 1 o. z.). Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho zachování (§1405 o. z.).
Při aplikaci uvedených hmotněprávních ustanovení se nelze obejít bez ustanovení procesních, která jsou součástí úpravy řízení o pozůstalosti v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen („z.ř.s.“), obdobně jako tomu je i u dalších institutů dědického práva, pro které je značná provázanost hmotněprávní a procesněprávní úpravy charakteristická. Ostatně i důvodová zpráva k §156 až §161 z. ř. s. uvádí, že se v těchto ustanoveních rovněž procesně provádí úprava obsažená v §1677 až §1680 nového občanského zákoníku.
Nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, může soud i bez návrhu usnesením jmenovat správce pozůstalosti, jestliže a) vykonavatel závěti nebyl jmenován nebo odmítl spravovat pozůstalost nebo je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost, a jestliže dědici nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost, b) je třeba vyhotovit seznam majetku patřícího do pozůstalosti, nebo c) je k tomu jiný vážný důvod (§157 odst. 1 z. ř. s.).
Ten, kdo spravoval pozůstalost, oznámí po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti známým věřitelům a dlužníkům zůstavitele, kdo podle rozhodnutí o pozůstalosti nabyl pohledávku nebo dluh zůstavitele, a bance, pobočce zahraniční banky nebo spořitelnímu a úvěrnímu družstvu, kdo se stal majitelem zůstavitelova účtu (§190 odst. 2 z. ř. s.).
Z uvedených zákonných ustanovení je především zcela zřejmé, že správa pozůstalosti neznamená jen výkon správy prostřednictvím správce pozůstalosti, ať již povolaného samotným zůstavitelem za jeho života, nebo rozhodnutím soudu během řízení o pozůstalosti, popř. vykonavatelem závěti, ale že pozůstalost mohou spravovat i dědici. Z ustanovení §157 z. ř. s. pak lze dovodit, že dědici provádí správu pozůstalosti bez toho, aby o tom soud rozhodl. Argumentem je právě to, že zákonodárce vydání usnesení s rozhodnutím soudu předpokládá jen tehdy, vzniknou-li pochybnosti, že dědici nejsou schopni pozůstalost řádně spravovat, a v tomto případě jmenuje správce pozůstalosti. Dále je třeba vycházet z toho, že o majetek zůstavitele by mělo být postaráno již bezprostředně po smrti zůstavitele, a není pochyb o tom, že se tak děje právě prostřednictvím těch, kterým svědčí dědické právo. Tyto osoby zpravidla zajišťují, aby byl po smrti zůstavitele uzamčen jeho byt (pokud v něm bydlel sám), aby v něm nezůstaly potraviny podléhající rychlé zkáze, aby bylo postaráno o případné domácí zvířectvo, apod., což jsou činnosti, které je třeba uskutečnit ještě dříve, než je zahájeno řízení o pozůstalosti, postupně se k tomu podle okolností konkrétního případu připojují činnosti další. Již tyto činnosti či úkony, ve vztahu k majetku, o němž lze předpokládat, že bude součástí pozůstalosti, představují správu pozůstalosti. Právě proto, že bezprostředně po smrti zůstavitele není žádný časový prostor k tomu, aby soud dědice pověřil výkonem správy pozůstalosti, nelze než uzavřít, že pokud dědic nezbytné činnosti ve vztahu k pozůstalosti činí, provádí správu pozůstalosti fakticky (správa je odvozena přímo ze zákona). A pokud po zahájení řízení o pozůstalosti a v jeho průběhu nevzniknou žádné pochybnosti, že by dědici spravující pozůstalost dosud fakticky nebyli schopni (ať již z důvodů zdravotních, časových, nerespektování zákonných ustanovení o správě cizího majetku, apod.) správu pozůstalosti dále provádět, nebude ani důvodu k rozhodnutí soudu podle ustanovení §157 z. ř. s. Pokud je jediný dědic, platí to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu mohlo být v případě, kdy je dědiců více.
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že bylo-li zjištěno, že zůstavitel M. P. nepovolal za svého života správce pozůstalosti ani vykonavatele závěti, že jeho jediným dědicem byl V. Š. (v dané věci žalovaný), že řízení o pozůstalosti již bylo skončeno a žalovaný sám tvrdí, že nebyl v průběhu řízení o pozůstalosti ustanoven správcem pozůstalosti rozhodnutím soudu, pak platí, že pozůstalost byla spravována (ze zákona) právě žalovaným, a to od smrti zůstavitele až do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti.
Pokud odvolací soud vyložil ustanovení §1677 o. z. bez souvislosti s ustanoveními z. ř. s. o správě pozůstalosti (zejména ustanovení §157) a ztotožnil správu pozůstalosti vykonávanou dědicem s funkcí správce pozůstalosti ustanoveného soudem, jde o nesprávné právní posouzení věci.
V důsledku nesprávného právního posouzení výkonu správy pozůstalosti žalovaným není rozsudek odvolacího soudu správný. A protože nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Návrh dovolatelky na zrušení i rozsudku soudu prvního stupně nebyl shledán jako opodstatněný, neboť důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, na rozhodnutí soudu prvního stupně neplatí (když vycházel z toho, že žalovaný „byl v rámci dědického řízení správcem pozůstalosti ve smyslu §1677 o. z.“, a důvody vedoucí soud prvního stupně k zamítnutí žaloby odvolací soud neposuzoval). Pro úplnost dovolací soud dodává, že vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval tvrzením žalobkyně o vzniku škody v důsledku nesplnění povinnosti žalovaného jako „správce pozůstalosti“ podle ustanovení §190 odst. 2 z. ř. s. a že na řešení této otázky tak jeho rozhodnutí nezáviselo, nemohl se jí zabývat ani soud dovolací (není dán způsobilý dovolací důvod podle §237 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§226 odst. 1, §243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu