ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2452.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2452/2021-974
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po J. K. , zemřelé XY, posledně bytem XY, za účasti 1) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, a 2) S. Č. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 2022/12, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 124/2017, o dovolání S. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. 29 Co 344/2020-832, takto:
I. Dovolání S. Č. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
S. Č. podala dne 31.3.2021 dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.12.2020, č.j. 29 Co 344/2020-832, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.8.2020, č.j. 37 D 124/2017-783, jímž obvodní soud určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti 36,181.355,07 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti 749.810,58 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti 35,431.544,49 Kč, potvrdil nabytí části dědictví (jmenovitě uvedeného) S. Č., stanovil připadnutí veškerého ostatního majetku v pozůstalosti [jakož i práv a povinností J. K., zemřelé dne 25.3.2017 (dále jen „zůstavitelka“) jako účastnice konkrétně uvedených soudních řízení] státu, rovněž stanovil zjištěná pasiva pozůstalosti přecházející na dědice do výše ceny nabytého dědictví a určil odměnu soudní komisařky, uložil státu a dědičce S. Č. tuto odměnu uhradit („v poměru majetku nabytého při rozdělení pozůstalosti“) a rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, neboť zůstavitelka povolala závětí za dědičku vyjmenovaného majetku S. Č. a za dědice veškerého ostatního majetku D. W., která dědictví po zůstavitelce odmítla. Jelikož nebyli nalezeni žádní žijící zákonní dědicové, je dědicem všeho ostatního majetku zůstavitelky stát jako nabyvatel odúmrti.
Dovolání S. Č. není podle ustanovení §237 přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce akrescence uvolněného dědického podílu ve smyslu §1504 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž dochází k přirůstání uvolněného dědického podílu dědice, který nedědí a nemá náhradníka, k podílům ostatních spoludědiců (pouze) za situace (jež však v projednávané věci nenastala), kdy zůstavitel povolal rovným dílem více závětních dědiců k určitému podílu z pozůstalosti [srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2017, sp. zn. 21 Cdo 1843/2016, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106, ročník 2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2018, sp. zn. 24 Cdo 3688/2018], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Domnívá-li se přitom dovolatelka, že předestírá dosud neřešenou otázku, zda je třeba ustanovení §1504 o.z. vykládat s přihlédnutím k dobrým mravům, kterým se podle jejího názoru v posuzované věci „příčí“, aby uvolněný podíl po jedné ze závětních dědiček připadl státu jako odúmrť (nikoliv dovolatelce jako druhé závětní dědičce a příbuzné zůstavitelky), a odkazuje-li v této souvislosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k otázce dobrých mravů, dovolací soud její názor nesdílí. Dovolatelka se mýlí, spatřuje-li rozpor s dobrými mravy v „aktivním nedůvodném jednání“ závětí povolané dědičky W., které má spočívat v odmítnutí dědictví po zůstavitelce, neboť W. jednak zákonem aprobovaným způsobem dala najevo, že se nechce stát dědičkou zůstavitelky, jednak odmítnutí dědictví i srozumitelně odůvodnila v prohlášení o odmítnutí dědictví ze dne 3.7.2017 tím, že zůstavitelka „byla jako žalovaná účastna velkého množství stále probíhajících a dosud neskončených soudních sporů, spojených s nemovitým majetkem, který by jí na základě závěti připadl“, že „tyto spory jsou odrazem přetrvávajících konfliktů a mají hluboký přesah do mezilidských vztahů“ a že „vzhledem k jejímu věku i zdravotnímu stavu je pro ni zcela nepředstavitelné takto zatížený nemovitý i movitý majetek jako závětní převzít a vstupovat do nekonečných, léta se vlekoucích soudních sporů zůstavitelky a dalších spoluvlastníků“.
Případná není ani dovolací argumentace formulovaná v domnělou právní otázku, která dosud neměla být dle názoru dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu řešena, zda mají přeplatky z plateb hrazených z jednoho bankovního účtu za života zůstavitele připadnout osobě nabývající práva a povinnosti s účtem spojené. S. Č. tím de facto vznáší výhrady k připadnutí konkrétního majetku z pozůstalosti „různým“ dědicům (dovolatelce a státu), a to z důvodu, že se ve všech případech má jednat o „přeplatky“ z plateb hrazených před smrtí zůstavitelky ze stejného bankovního účtu, k němuž dovolatelka jako závětní dědička po zůstavitelce nabyla vztahující se práva a povinnosti. Již z ustálené rozhodovací praxe v otázce zemřelého majitele běžného účtu vyplývá, že smrtí majitele účtu smlouva o běžném účtu nezaniká, banka proto pokračuje i po smrti majitele běžného účtu v přijímání peněžních prostředků na účet a ve výplatách a platbách z účtu na základě příkazů, které jí dal majitel účtu, příp. osoby jím zmocněné, a že do jeho práv a povinností vstupují dědici děděním, obvyklá cena majetku proto koresponduje s výší zůstatku peněžních prostředků na účtu v okamžiku smrti majitele účtu (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 2008, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019). Napadenému rozsudku (jakkoliv tuto otázku pojímá stručně) nelze tedy v konečném důsledku v tomto ohledu nic vytknout, uvádí-li se v něm mimo jiné zcela správně (zejména bod 49. odůvodnění), že S. Č. „nabývá účet zůstavitelky k okamžiku smrti zůstavitelky se všemi právy a povinnostmi, a to se zůstatkem, který sdělila banka“. Pokud dále dovolatelka zpochybňuje konkrétně připadnutí úložky 541,- Kč a přeplatku za pobyt v XY ve výši 30.240,- Kč a přeplatku u společnosti Pražská plynárenská a.s. za období 11.6.2016-13.6.2017 ve výši 2.656,- Kč státu, a to proto, že byly poukázány z jí připadnuvšího účtu ještě před smrtí zůstavitelky, přehlíží, že po smrti zůstavitelky se již jedná o majetek spadající do pozůstalosti. Nad rámec řečeného lze uvést, že jeho nabytí nebylo potvrzeno dědičce účtu po zůstavitelce zjevně již z toho důvodu, že s předmětným účtem ani nadále nijak nesouvisí, neboť finanční prostředky 541,- Kč + 30.240,- Kč jsou uloženy v XY. (č.l. 102 - protokol o předběžném šetření ze dne 27.6.2017) a finanční prostředky ve výši 2.656,- Kč byly dne 23.6.2017 odeslány prostřednictvím České pošty složenkou typu „B“ zůstavitelce a po jejím vrácení (neboť nemohlo vzhledem ke smrti zůstavitelky dojít k vyplacení) rovněž „náleží do aktiv dědictví“ (č.l. 122 – sdělení Pražské plynárenské a.s. ze dne 10.7.2017, podle něhož je důvodem toho, že prostředky spadají do dědictví, mj. „skutečnost, že v současné době již nelze vystavit fakturu k datu úmrtí ani nelze udělat propočet spotřeby z důvodu uhrazených záloh, které byly zaplaceny pouze do data úmrtí“ zůstavitelky). Pro úplnost, pokud se týká předestření námitky dovolatelky k připadnutí „přeplatků hrazených původně z jednoho účtu zůstavitelky rozdílným dědicům“ (nejen „tomu, kdo nabývá práva a povinnosti k účtu“), v této souvislosti pak konkrétně vratky za lázeňský pobyt v Lázních Bělohrad ve výši 81.550,- Kč, hrazený z účtu zůstavitelky (jehož dědicem je S. Č.), která připadla dovolatelce (přestože „ostatní přeplatky z účtu“ připadly státu), z obsahu spisu vyplývá (srov. č.l. 238 – mailová korespondence finančního ředitele M. B. se soudní komisařkou JUDr. Jarmilou Humpolcovou ze dne 25.10.2017), že byl vznesen dotaz, na jaký účet prostředky vrátit (byly-li původně poukázány z předmětného účtu č. XY), avšak W. je požaduje vrátit na účet č. XY), a že ( proto) tato částka byla ve prospěch S. Č. preventivně složena do úschovy soudu za účelem jejího vyplacení dovolatelce po skončení pozůstalostního řízením (jelikož s předmětným účtem bezprostředně souvisí).
Obdobně nepřípadná je rovněž dovolací argumentace vztahující se k „účelovému snížení hodnoty dědictví“ o 700.000,- Kč a nastiňující právní otázku, zda náleží do dědictví dovolatelky v rámci práv a povinností k účtu i finanční prostředky, k jejichž převodu byl dán příkaz disponentkou W. před smrtí zůstavitelky, ačkoliv k připsání na cílový účet došlo až po její smrti. Opět lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi v otázce zemřelého majitele běžného účtu, podle níž obvyklá cena majetku koresponduje s výší zůstatku peněžních prostředků na účtu v okamžiku smrti majitele účtu, a na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 49.), podle nějž „zjištěná obvyklá cena majetku nezkracuje práva dědičky na možné vymáhání pohledávek souvisejících s účtem“. Jinými slovy, pohledávky související s účtem se lze domáhat ve sporném řízení, v němž je aplikovatelná i ustálená judikatura soudů k potřebě disponenta prokázat právní důvod čerpání finančních prostředků z bankovního účtu zemřelého majitele za jeho života (k tomu srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.11.2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, nebo opět v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019 ).
Konečně, k námitce „nevhodnosti“ připadnutí hrobu a hrobového příslušenství státu v rámci odúmrti, a to – jak uvádí dovolatelka – pro rozpor s dobrými mravy, postačí uvést následující. Předně, v projednávané věci zůstavitelka ani neprojevila vůli, aby hrob č. (včetně hrobového příslušenství, tj. pomníku, rámu a krycí desky) na hřbitově XY připadl po její smrti S. Č., neboť nebyl mezi jmenovitě uvedeným majetkem, který jí zůstavitelka závětí odkázala. Navíc situace, kdy hrob s hrobovým příslušenstvím připadne státu, není v praxi vůbec ojedinělá. Lze ji ošetřit smluvně, zpravidla převodem nájmu hrobového místa, příp. odkoupením hrobového příslušenství.
Nadto, S. Č. ve svém dovolání uplatňuje rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. [vznáší-li výhrady proti tomu, že „jí nebyly poskytnuty podrobnější informace ke dvěma jmenovitě uvedeným významným pohledávkám tvořícím pasiva pozůstalosti, kdy doposud není zřejmé, v jakých souvislostech tyto dluhy zůstavitelce vznikly“, a domáhá-li se zejména toho, že „má právo znát, o jaké účelně vynaložené náklady na nutné opravy domu se jednalo, zda skutečně byly tyto opravy domu nezbytné a zda jsou k dispozici fakturační doklady s rozpisem práce a rozpis použitého stavebního materiálu“], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Protože dovolání S. Č. není na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka, že „došlo opakovaně k porušení práva na spravedlivý proces“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu