ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2763.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2763/2022-452
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) M. K. , narozené dne XY, bytem v XY, a b) G. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí č. 126, proti žalovaným 1) E. R. , narozenému dne XY, bytem v XY, 2) M. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, 3) F. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, žalovaní 2) a 3) zastoupeni E. R., advokátem se sídlem v XY, 4) E. F. , narozené dne XY, bytem v XY, 5) I. S. , narozené dne XY, bytem v XY, 6) I. S. , narozené dne XY, bytem v XY, 7) L. O. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 8) P. O. , narozenému dne XY, bytem XY, žalovaní 7) a 8) zastoupeni L. Z., advokátem se sídlem v XY, jako procesním opatrovníkem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 143/2018, o dovolaní žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2021, č. j. 18 Co 225/2020-339, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2022, č. j. 18 Co 225/2020-399, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se zamítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným 7) a 8) společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 300 Kč k rukám České republiky – Okresního soudu Brno-venkov, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými 1) až 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po A. M., zemřelé dne 15. 10. 2013, posledně bytem v XY, Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 9. 2. 2017, č. j. 21 D 1815/2013-373, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 18 Co 210/2017-429, odkázal „M. K., G. K., E. R., F. Š., M. Š., E. F., I. S., aby ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu Brno-venkov žalobu na určení, že jsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 14. 9. 2013“, a to s tím, že žalobu je třeba podat proti zákonným dědicům panu L. O. a panu P. O., kterým by v případě, že závěti zůstavitelky ze dne 14. 9. 2013 a ze dne 14. 12. 2011 nejsou platnými pořízeními pro případ smrti, připadlo celé dědictví, a v případě, že některý ze závětních dědiců žalobu nepodá, je třeba podat žalobu i proti tomuto závětnímu dědici. Žalobu byli povinni podat z důvodu, že „mezi účastníky řízení došlo ke skutkovému sporu o dědické právo“, a to ohledně otázky, zda zůstavitelka před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevila či neprojevila, že listina (závěť sepsaná dne 14. 9. 2013) obsahuje její poslední vůli. Vzhledem k tomu, že soud v dědickém řízení dospěl k závěru, že „jako méně pravděpodobné“ se jeví dědické právo dědiců ze závěti sepsané dne 14. 9. 2013, odkázal tyto účastníky řízení k „prokázání pravdivosti jejich tvrzení, že byly naplněny v dané věci formální požadavky ustanovení §476b zák. č. 40/1964 Sb.“.
M. K. a G. K. se poté žalobou podanou dne 19. 6. 2018 u Okresního soudu Brno-venkov domáhali určení, že jsou dědici zůstavitelky ze závěti datované dne 14. 9. 2013. Uvedli, že v dědickém řízení po zůstavitelce byla žalovanými 7) a 8) vznesena námitka neplatnosti závěti sepsané zůstavitelkou dne 14. 9. 2013 z důvodu „údajného nedodržení náležitostí závěti“, zejména nesplnění podmínky současné přítomnosti obou svědkyň závěti při podpisu a realizaci výslovného projevu vůle zůstavitelky, že závěť obsahuje její skutečnou vůli, a to přestože předmětná závěť „byla zůstavitelkou A. M. pořízena platně“, a proto „jsou platnými závětními dědici po zůstavitelce“, stejně jako žalovaní 1) až 6), s nimiž nemají žádný spor o platnosti závěti a kteří také trvali na tom, že předmětná závěť je platná. Žalobci souhlasili pouze s tím, že předmětná závěť musí být neplatná vůči žalovanému 1), když svědkyní závěti byla jeho manželka I. R. Podle žalobců náležitostí allografní závěti je, že se zůstavitel musí podepsat vlastní rukou, že musí před dvěma současně přítomnými svědky výslovně projevit, že listina je jeho poslední vůlí a konečně svědci se musí na závěť podepsat, přičemž „zákon nikde nestanovuje, v jakém pořadí musí být tyto náležitosti splněny, pokud se tak každopádně stane v bezprostřední časové souvislosti“, a všechny tři náležitosti „v případě předmětné závěti splněny byly“, neboť „zůstavitelka závěť skutečně podepsala“ a „na závěť se jako závětní svědkyně podepsaly I. R. a M. S.“, za nepodstatné žalobci považovali, „zda podpis na závěť připojila zůstavitelka za současné přítomnosti obou závětních svědkyň“, a naopak za podstatné a nezpochybnitelné, že „zůstavitelka před oběma závětními svědkyněmi prohlásila, že se jedná o její pravou vůli“. Dále také uvedli, že zůstavitelka „již dlouhou dobu měla úmysl dotčený byt vymezený v závěti z 14. 9. 2013 žalobcům odkázat“ a „už v minulosti jim na základě předchozí závěti z 12. 12. 2011 (správně jde o závěť z 14. 12. 2011) jiný byt (který ovšem mezitím ještě za svého života prodala) také odkázala“, a tedy „poslední vůli ze dne 14. 9. 2013 tak projevila po zralé úvaze“, a že z protokolů soudního komisaře, při kterých tento vyslýchal v rozporu s občanským soudním řádem ať svědkyně závěti, případně některé další osoby, „není možné vyjít“.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 34 C 143/2018-255, ve spojení s usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 9. 2020, č. j. 34 C 143/2019-289, žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu. Dospěl k závěru, že formální náležitost, tj. že zůstavitelka před dvěma současně přítomnými svědky prohlásila, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, „splněna nebyla“, a že námitky žalobců týkající se postupu notáře v dědickém řízení nejsou důvodné, neboť „soudní komisař má v řízení o dědictví postavení soudu prvního stupně a možnost provádět dokazování je standardním postupem“ a „z protokolů o výslechu závětních svědkyň nevyplývá, že by soudním komisařem nebyly poučeny“, a tyto protokoly ani „nemají formální vady“. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru o nevěrohodnosti svědkyň předmětné závěti zůstavitelky z důvodu, že „skutečnosti uváděné svědkyněmi jsou odlišné od obsahu jejich výpovědi před soudním komisařem, aniž by toto svědkyně dokázaly relevantně zdůvodnit“, a obsah jejich výpovědí „je dále v rozporu s výpovědí svědka J. N., kterou soud považuje za logickou a konzistentní“, přičemž tento svědek „není na výsledku sporu sám jakkoliv zainteresován“. Podle názoru soudu prvního stupně se ani v případě prohlášení zůstavitelky, ke kterému mělo údajně dojít v kuchyni bytu zůstavitelky, že její ´poslední vůlí je, aby žalobcům odkázala byt´ (výpověď I. R.) a že ´její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům´ (výpověď M. S.), „nejedná o prohlášení vyžadované právní úpravou ustanovení §476b občanského zákoníku“, neboť toto ustanovení uvádí jako jednu z náležitostí závěti nesepsané vlastní rukou zůstavitele výslovný projev zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a dovodil, že „projev musí zůstavitel učinit nikoliv ve vztahu ke způsobu, jakým hodlá v závěti se svým majetkem naložit, ale ve vztahu ke konkrétní listině“, a přestože mohou být náležitosti závěti dle ustanovení §476b občanského zákoníku splněny v různém pořadí, „stěží by zůstavitelka mohla prohlašovat, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, aniž by se s obsahem listiny sama seznámila“. Poté, co soud prvního stupně dále uzavřel, že při posuzování náležitosti závěti ve vztahu k formálním zákonným požadavkům nelze provádět výklad ve prospěch platnosti právního jednání či hodnotit platnost závěti z hlediska ústavních principů smluvní autonomie a hlediska samotného obsahu, neboť splnění všech zákonných náležitostí závěti „není pouhou banalitou“, ale „základním předpokladem pro platnost závěti zůstavitelky“, a „je nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli, tedy že jde o závěť“, dospěl k závěru, že při pořízení závěti zůstavitelky „nebyly splněny veškeré zákonem předpokládané formální náležitosti uvedené v ustanovení §476b občanského zákoníku“, když „zůstavitelka výslovně neprohlásila před dvěma současně přítomnými svědky, že listina závěti obsahuje její poslední vůli“, a proto je závěť ze dne 14. 9. 2013 „neplatná“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 18 Co 225/2020-339, ve spojení s usnesením ze dne 3. 5. 2022, č. j. 18 Co 225/2020-399, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky, změnil ve výroku o nákladech řízení státu a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „v dědickém řízení mezi žalobci a žalovanými 7) a 8) vznikl spor o dědické právo žalobců na základě závěti zůstavitelky ze dne 14. 9. 2013“, s tím, že „sporné nebylo, že zůstavitelka uvedeného dne pořídila závěť, kterou povolala jakožto své dědice mimo jiné i žalobce“, ale „spornou byla otázka, zda zůstavitelka před dvěma současně přítomnými svědky prohlásila, že listina závěti obsahuje její poslední vůli“, tj. zda byla splněna jedna z formálních náležitostí závěti ve smyslu ustanovení §476b občanského zákoníku. Naopak soudu prvního stupně vytknul, že své skutkové závěry postavil na srovnání výpovědí závětních svědkyň před soudním komisařem a před soudem nalézacím, přestože z protokolu o jednání před soudním komisařem ze dne 23. 10. 2015 nevyplývá, že by svědkyně byly před svým výslechem řádně poučeny podle ustanovení §126 občanského soudního řádu, a proto uzavřel, že s ohledem na tuto vadu řízení „nemohl k těmto výslechům přihlédnout a přikládat jim váhu řádné svědecké výpovědi“, neboť „takové důkazy nelze hodnotit, z hlediska jejich pravdivosti a přesvědčivosti, stejně jako důkazy, které by byly opatřeny a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu“, a tedy že „pro posouzení důvodnosti žaloby byly stěžejní výslechy svědků, které učinil soud prvního stupně“, a to že „z výpovědi R. soud zjistil, že zůstavitelka v kuchyni řekla, že její poslední vůlí je, aby žalobcům odkázala byt“, a že „obdobně se vyjádřila i svědkyně S.“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se v případě předmětné závěti zůstavitelky „nejedná o prohlášení vyžadované právní úpravou ustanovení §476b občanského zákoníku“, a to z důvodu, že zákon požaduje, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, a že povolání svědků slouží (mimo jiné) k tomu, „aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele“ (21 Cdo 1706/2018), že požadavky ustanovení §476b občanského zákoníku „mohou být splněny v době úkonu i v jiném pořadí“ (21 Cdo 2985/99) a že „zákon vyžaduje pouze, aby v současné přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali“. Shodně se soudem prvního stupně tak dovodil, že v daném případě, kdy zůstavitelka dle svědkyně I. R. „v kuchyni řekla, že její poslední vůlí je, aby žalobcům odkázala byt“, a dle svědkyně S. „prohlásila, že její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům“, se „nejedná o prohlášení zůstavitelky o tom, že listina závěti obsahuje její poslední vůli“, neboť „projev vůle musí zůstavitel učinit nikoli ve vztahu ke způsobu, jakým hodlá v závěti se svým majetkem naložit, ale ve vztahu ke konkrétní listině, neboť svědkům závěti nemusí být obsah této listiny znám“, a tedy že pokud zůstavitelka měla v kuchyni prohlásit, že hodlá žalobcům odkázat byt, pak „z tohoto prohlášení bez pochybností nelze učinit závěr, že tímto způsobem zůstavitelka vyjádřila, že závěť obsahuje její poslední vůli, zvlášť za situace, kdy v závěti disponovala dalším svým majetkem, který odkázala dalším závětním dědicům“, a proto „v řízení nebylo prokázáno, že svědkové závěti byli současně přítomní prohlášení zůstavitelky o tom, že listina obsahuje její poslední vůli“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil „odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně kterou dosud dovolací soud neřešil)“, a to „výkladu předpokladu platnosti závěti v podobě výslovného projevu vůle zůstavitele před dvěma současně přítomnými svědky ve vztahu k listině obsahující závěť“, konkrétně výkladu toho, „zda svědkyněmi závěti reprodukovaný projev vůle zůstavitelky vůči její závěti lze považovat za splnění jedné ze základních podmínek allografní závěti“. Odvolacímu soudu vytýkají závěr o tom, že prohlášení zůstavitelky v kuchyni, že „hodlá odkázat byt žalobcům“, projevem vůle (tedy že jde o její závěť a že tak činí svobodně a vážně) bez dalšího není, a mají za to, že postup soudu, který „nehodnotil ani okolnosti, které pořízení závěti předcházely, a pouze formálním výkladem obou svědeckých výpovědí dovodil, že projev vůle zůstavitelky se nevztahoval k samotné závěti, nýbrž pouze ke způsobu, jakým má být po její smrti s majetkem naloženo“, je „formalistický“ a „jednoznačně v rozporu s principem autonomie smluvní vůle a ústavním principem preference výkladu platnosti právního jednání na úkor závěru o neplatnosti téhož“. Dovolatelé uvádí, že „nepolemizují se skutkovými zjištěními odvolacího soudu“, a také souhlasí s tím, že „je třeba vyjít právě z výpovědí závětních svědkyň“, nadto ale poukazují na to, že „svědkyně S. ve své výpovědi také uvedla, že ´zůstavitelka pouze uváděla, že si to tak přála a že to tak s R. sepsali´“, a že „svědkyně R. rovněž výslovně uvedla, že ´jaká je její poslední vůle, tedy co chce, nám sdělila už v té kuchyni´“, což je dle dovolatelů „jasná známka obecně projevené vůle zůstavitelky ve vztahu k její závěti“. Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatelé odkazují na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 2985/99 a především na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, které se „zaobíralo výkladem podmínek §476b občanského zákoníku“ a podle něhož je zásadní, aby „svědek z projevu vůle zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně)“, a proto uvádí, že za situace, kdy „obě svědkyně závěti byly srozuměny s tím, že s ohledem na zdravotní stav zůstavitelky se tato rozhodla pořídit závěť, že tuto závěť již měla dlouho dopředu připravenou a že mimo jiné touto závětí odkázala svůj nemovitý majetek žalobcům“, a „ zůstavitelka se tímto svým záměrem již předtím nikdy netajila“, mají za to, že by bylo „skutečným právním formalismem a v rozporu s principem autonomie smluvní vůle, aby se z obsahu výpovědí slyšených svědkyň (a případně z výpovědi svědka N.) naopak dovozovalo, že projevená vůle zůstavitelky kvalifikovaná nebyla“. Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání.
Žalovaní 7) a 8) k dovolání žalobců uvedli, že „nenaplňuje dovolací důvody dle §237 občanského soudního řádu“, a vzhledem k tomu, že se závětí pořizuje majetkem pro případ smrti, „je na místě přísně gramatický výklad ustanovení občanského zákoníku, které závěť upravují, aby právě nevznikly žádné pochybnosti o platnosti závěti“, a proto navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout a potvrdit rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobců podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci z obsahu spisu a obsahu spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 21 D 1815/2013 (mimo jiné) zjištěno, že A. M. zemřela dne 15. 10. 2013 se zanecháním dvou allografních závětí, jednak závěti ze dne 14. 12. 2011, jíž pořídila ve prospěch žalobců a) a b) a žalovaných 1) až 6), jednak závěti ze dne 14. 9. 2013, kterou odkázala žalobcům rovným dílem bytovou jednotku č. 1260/30, podíl jednotky na společných částech domu XY, zapsanou v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, dále žalované 2) pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY a žalovaným 1), 3), 4) a 5) finanční prostředky, že v této závěti je uvedeno datum 14. září 2013, podpis zůstavitelky s předtištěným jménem a dále prohlášení závětních svědkyň I. R. a M. S. ve znění „osvědčujeme, že se jedná o poslední vůli zůstavitelky paní A. M., která tuto allografní závěť podepsala dnešního dne před námi“, že v dědickém řízení po zůstavitelce vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 21 D 1815/2013 žalovaní 7) a 8) jako jediní zákonní dědicové, kteří dědictví neodmítli, vznesli námitku neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 14. 9. 2013 z důvodu nedodržení náležitostí závěti, zejména současné přítomnosti obou svědkyň závěti při podpisu a výslovném projevu vůle zůstavitelky, že závěť obsahuje její skutečnou vůli. Ve vztahu k předmětné závěti bylo dále zjištěno, že svědkyně R. vypověděla, že „zůstavitelka v kuchyni sdělila, že její poslední vůlí je, aby žalobcům odkázala byt“, a svědkyně M. S. vypověděla, že „zůstavitelka prohlásila, že její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům“; současně z výpovědí závětních svědkyň I. R. a M. S. vyplynulo, že v obývacím pokoji, kam přišly závěť postupně podepsat, zůstavitelka s nimi ve vztahu k závěti nijak nekomunikovala či závěť nekomentovala.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda zůstavitelka prohlášením, že „její vůlí je odkázat byt žalobcům“, ačkoliv závětí pořídila i o jiném majetku ve prospěch dalších osob, výslovně před dvěma svědky současně přítomnými projevila, že listina (závěť) obsahuje její poslední vůli ve smyslu ustanovení §476b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013.
Protože tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka A. M. zemřela dne 15. 10. 2013 a při dědění se použije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitelky, řídí se dědické právo po ní i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 [(dále jen „obč. zák.“), srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat (§476b obč. zák.).
Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.).
Ze znění ustanovení §476b obč. zák. nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení §476b obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017].
Na výše uvedených závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit. I podle odborné literatury může být výslovný projev vůle zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, učiněn ústně, písemně, případně i jiným jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím způsobem, z něhož je zřejmé jeho vědomí skutečnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí (srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. §1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 648).
Judikatura soudů již dříve také dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení §476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy,
byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Allografní závěť sepsaná podle ustanovení §476b obč. zák. je tak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že se v případě prohlášení zůstavitelky, že „její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům“, nejedná o prohlášení o tom, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, zvlášť za situace, kdy v závěti disponovala dalším svým majetkem, který odkázala dalším závětním dědicům. Dovolacímu soudu nezbývá, než s tímto závěrem souhlasit.
Z výpovědí I. R. a M. S. při jednání před soudem prvního stupně dne 22. 7. 2020 vyplynulo, že zůstavitelka měla prohlášení, že „její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům“, učinit v kuchyni, odkud poté odešla s žalovaným 1) do obývacího pokoje, kde byla nachystána předmětná závěť, kterou zůstavitelka podepsala. Svědkyně závěti uvedly, že závěť jako svědkyně podepsaly tak, že nejprve šla za paní M. do obývacího pokoje I. R. a potom M. S. Podle svědkyně I. R. se před samotným podpisem závěti zůstavitelka k závěti nevyjádřila s tím, že „jaká je její poslední vůle, tedy co chce, nám sdělila už v té kuchyni“. Svědkyně M. S. vypověděla, že zůstavitelka „před mým podpisem v obývacím pokoji závěť nijak nekomentovala, nic mi k ní nesdělovala; to se tak nějak řeklo společně v té kuchyni“. Předmětnou závětí zůstavitelka pořídila kromě bytové jednotky č. 1260/30, podílu jednotky na společných částech domu XY, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, a to ve prospěch žalobců, také o pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve prospěch žalované 2) a o finančních prostředcích ve prospěch žalovaných 1), 3), 4) a 5).
Vzhledem k tomu, že smyslem zákonného požadavku, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, je, aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli, nemohou správnost závěru soudů o neplatnosti předmětné závěti zůstavitelky z důvodu, že nebyly splněny všechny zákonem stanovené formální náležitosti, neboť se v projednávaném případě nejednalo o kvalifikované projevení vůle zůstavitelkou před dvěma současně přítomnými svědky, úspěšně zpochybnit ani námitky dovolatelů o právním formalismu a o rozporu výše uvedeného závěru odvolacího soudu s principem autonomie smluvní vůle a ústavním principem preference výkladu platnosti právního jednání na úkor závěru o neplatnosti téhož. Závěť je jednostranný neadresný odvolatelný právní úkon (nyní právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Dovolatelé zjevně přehlíží, že jimi namítaná pravidla jsou svou povahou pravidly interpretačními, která neslouží k doplnění absentujících formálních náležitostí právního jednání, ale která se uplatní teprve v případě, kdy právní úkon (v projednávané věci allografní závěť zůstavitelky) má veškeré zákonem stanovené formální náležitosti, ale vzniknou pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo obtížně srozumitelná. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Za situace, kdy zůstavitelka pořídila závětí i o jiném svém majetku, než jen o předmětném bytu, a po tom, co v kuchyni měla prohlásit, že „její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům“, odešla do obývacího pokoje, kde byla závěť připravena, kterou poté podepsala, nelze z předmětného prohlášení zůstavitelky usuzovat na závěr, že v dané situaci byla zřejmá její vědomost toho, že listina obsahuje její poslední vůli [tj. odkázat nejen bytovou jednotku č. 1260/30, podíl jednotky na společných částech domu XY, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, žalobcům rovným dílem, ale také pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY žalované 2) a přesně vymezené finanční prostředky žalovaným 1), 3), 4) a 5)] a že s jejím obsahem souhlasí. Naproti tomu lze přisvědčit závěru odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že tímto prohlášením zůstavitelka vyjádřila jen a pouze svůj úmysl o způsobu, jakým hodlá se svým majetkem (v projednávaném případě pouze s částí svého majetku) naložit, a že se tedy nejednalo o její projev vůle ve vztahu ke konkrétní listině, tj. k allografní závěti ze dne 14. 9. 2013.
Nadto má dovolací soud za to, že z výše uvedeného postupu při pořízení předmětné allografní závěti zůstavitelky ze dne 14. 9. 2013 by nebylo možné dovodit ani závěr o tom, že ke splnění zákonem stanovených náležitostí platné allografní závěti zůstavitelky dle ustanovení §476b obč. zák. došlo v bezprostřední časové souvislosti, tedy tak, že se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení §476b obč. zák. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém byly tyto náležitosti splněny, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení §476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není
– na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1178/2009).
Důvodem neplatnosti allografní závěti tedy není okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod.; společný uvedenému je však prvek bezprostřední časové souvislosti, který v projednávaném případě (s ohledem na zjištěný skutkový stav) zcela zřejmě naplněn nebyl, a proto ani z tohoto důvodu by nebylo možné dovodit závěr o naplnění všech zákonných náležitostí platné allografní závěti zůstavitelky.
Z výše uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka rozporu s ústavní zásadou principu spravedlnosti, neboť princip spravedlnosti, potažmo právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto, čímž žalovaným 7) a 8) vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení k bránění práva. Náklady žalovaných 7) a 8) v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby [vyjádření k dovolání ve smyslu §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] ve výši 4 000 Kč [sazba mimosmluvní odměny byla stanovena dle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) a §7 bod 5. advokátního tarifu ve výši 2 500 Kč; vzhledem k tomu, že v projednávaném případě ustanovený advokát L. Z. zastupoval dva účastníky řízení – žalované 7) a 8), je mimosmluvní odměna dle ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu za každou takto zastupovanou osobu snížená o 20 %, tedy za každého zastoupeného účastníka řízení činí mimosmluvní odměna 2 000 Kč, celkem tedy 4 000 Kč] a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), takže celkem představují částku 4 300 Kč.
S přihlédnutím k tomu, že žalované 7) a 8) zastupoval v řízení advokát, který jim byl ustanoven soudem podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty platí stát (srov. §140 odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §149 odst. 2 o. s. ř. uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve prospěch státu (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 109, ročník 2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 588/2011), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu