ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2868.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2868/2021-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem v Orlové, Osvobození č. 829, proti žalovanému J. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janou Materovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 1255/31, o vydání dědictví, vedené u Okresního soud v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 109 C 42/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2020, č. j. 8 Co 254/2020-358, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2020, č. j. 8 Co 254/2020-358, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Pro úplnost k námitkám dovolatele týkajícím se především zpochybnění platnosti závěti ze dne 5. 8. 2009 pořízené zůstavitelkou L. B., zemřelou dne 23. 9. 2009, ve prospěch žalovaného by dovolací soud ani přihlédnout nemohl z důvodu, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud (v souladu s předchozím závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1087/2015, podle nějž „pro řízení o vydání dědictví oprávněnému dědici je zásadní změna poměrů, ke které došlo po právní moci usnesení o dědictví, a to předložením pozdější závěti zůstavitelky ze dne 14. 9. 2009“) rozhodoval o platnosti (pozdější) závěti zůstavitelky ze dne 14. 9. 2009 pořízené ve prospěch žalobce, a to v souvislosti s podanou žalobou o vydání majetku ve smyslu §485 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu