ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2882.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2882/2022-659
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po K. H., zemřelém dne 13. července 2014, posledně bytem v XY, za účasti 1) J. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, 2) M. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Holanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Šafránce č. 1771/17, 3) K. K., narozené dne XY, bytem v XY, a 4) O. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Karhanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Anny Rybníčkové č. 2613/5, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 31 D 590/2014, o dovolání J. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2021, č. j. 24 Co 160/2021-605, ve znění opravných usnesení ze dne 14. července 2022, č. j. 24 Co 160/2021-642, a ze dne 31. srpna 2022, č. j. 24 Co 160/2021-652, takto:
I. Dovolatelce J. H. se přiznává osvobození od soudních poplatků za dovolání.
II. Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 31. 7. 2014, č. j. 31 D 590/2014-3, zahájil řízení o pozůstalosti po K. H., zemřelém dne 13. 7. 2014 (dále též jen „zůstavitel“), a usnesením z téhož dne č. j. 31 D 590/2014-4, pověřil provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po K. H. soudní komisařku JUDr. Bohumilu Račokovou, notářku se sídlem v Kladně.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 2. 3. 2021, č. j. 31 D 590/2014-520, rozhodl, že jako s účastníky řízení bude dále jednáno s pozůstalou manželkou J. H., jakožto zákonnou dědičkou v první třídě dědiců s právem na jednu třetinu pozůstalosti, s pozůstalou dcerou M. S., jakožto zákonnou dědičkou v první třídě dědiců s právem na jednu třetinu pozůstalosti, a s pozůstalou dcerou K. K., jakožto zákonnou dědičkou v první třídě dědiců s právem na jednu třetinu pozůstalosti (výrok I.), současně rozhodl, že se účast pozůstalého vnuka O. S., jakožto nepominutelného dědice s právem na povinný díl z pozůstalosti, ukončuje (výrok II.) a že O. S. nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání J. H. a K. K. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 24 Co 160/2021-605, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že jako s účastníky řízení bude nadále jednáno s J. H., M. S. a K. K., ve výroku II. a III. usnesení potvrdil a rozhodl, že O. S. nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti, že jako dědici ze zákonné posloupnosti v první třídě dědiců přicházely v úvahu manželka zůstavitele J. H. a dcery M. S. a K. K., že po vyrozumění o dědickém právu a poučení podle ustanovení §164 z. ř. s. (včetně poučení o možnosti a náležitostech odmítnutí dědictví a lhůtě, ve které může dědic dědictví odmítnout), k čemuž došlo při jednání u soudní komisařky dne 8. 10. 2015, pozůstalá manželka neučinila žádný úkon, který by směřoval k odmítnutí dědictví, zatímco pozůstalé dcery požádaly o poskytnutí zákonné lhůty jednoho měsíce pro případné odmítnutí dědictví, dne 3. 11. 2015 pak požádaly, aby jim lhůta k odmítnutí dědictví byla prodloužena o jeden měsíc, že o této žádosti soud prvního stupně nerozhodl a že M. S. podáním doručeným dne 24. 11. 2015 soudní komisařce výslovně dědictví odmítla bez jakýchkoli omezení a K. K. podáním doručeným dne 30. 11. 2015 soudní komisařce odmítla dědictví s výhradou povinného dílu. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že pokud o žádosti M. S. a K. K. o prodloužení lhůty k případnému odmítnutí dědictví nebylo soudem rozhodnuto, uplynutím zákonné jednoměsíční lhůty nastaly účinky uvedené v ustanovení §1487 odst. 2 o. z., tj. že právo dědictví odmítnout zaniká, a proto platí, že dědic dědictví neodmítl. Poukázal především na to, že lhůta k odmítnutí dědictví stanovená v §1487 o. z. je lhůtou hmotněprávní, vyvolává závažné hmotněprávní účinky, a i když může být soudem v řízení o pozůstalosti prodloužena, neztrácí svůj hmotněprávní charakter, proto případné prodloužení této lhůty musí být činěno výslovně (formou usnesení) a takovým způsobem, aby bylo nepochybné, kterým okamžikem tato lhůta končí; účinné prodloužení lhůty tedy není možné ze strany soudu „mlčky“, jen tím, že soud bez jakéhokoli úkonu fakticky vyčká nějaké další delší doby, s níž sám spojí účinky prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví; takový postup by byl zcela v rozporu se smyslem lhůty stanovené v ustanovení §1487 o. z. a v rozporu s požadavkem právní jistoty.
Proti usnesení odvolacího soudu podala J. H. dovolání. Jako důvod uvedla, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §1487 o. z. učinil nesprávný hmotněprávní názor o otázkách, zda může být lhůta pro odmítnutí dědictví prodloužena jinak, než vydáním usnesení, a zda i přes neformální sdělení mimo jednání, že lhůta pro odmítnutí dědictví byla prodloužena, zaniklo právo dědictví odmítnout uplynutím původní lhůty. Sama nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví může dojít jen formou usnesení soudu, neboť to nestanoví ani ustanovení §1487 odst. 1 věta třetí o. z., ani ustanovení §164 a §165 z. ř. s., povinná forma usnesení je zákonem výslovně stanovena pouze pro vyrozumění dědice o právu dědictví odmítnout. Proto trvá na své námitce, že „doslovný, výsostně gramatický a extenzivní výklad odvolacího soudu lze považovat za přepjatý formalismus“. Poukazuje na to, že v usnesení ze dne 2. 10. 2020 (které později odvolací soud zrušil) soud prvního stupně konstatoval, že při jednání dne 3. 11. 2015 bylo vyhověno žádosti účastnic o prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví o 1 měsíc, přičemž v této lhůtě obě pozůstalé dcery dědictví odmítly. To, že o tomto rozhodnutí neučinil soud prvního stupně ve spise žádnou poznámku, nezapracoval je do protokolu o jednání, ani je písemně nevyhotovil, lze podle jejího názoru považovat za administrativní vadu. Nestanoví-li však zákon žádnou formu pro prodloužení lhůty pro odmítnutí dědictví, je třeba s ohledem na princip důvěry účastníka v úkony soudu ponechat právě na dědickém soudu, aby tuto formu zvolil vhodným způsobem, a „pokud dědický soud zvolí formu neformálního sdělení, o jehož obsahu však vzhledem k jeho rozhodnutí není pochyb (když dědický soud sám prodloužení lhůty ve svém rozhodnutí přiznává), pak tato volba formy nečiní lhůtu neprodlouženou“. Jakýkoli jiný výklad by znamenal, že je zcela pošlapána důvěra účastníka v soudní moc, která sama přiznává, že jeho žádosti vyhověla, a přesto po pěti letech činí závěr, že lhůta prodloužena nebyla, a to jen z důvodu nedodržení formy. Za ex post zjištěné pochybení soudu se dovolatelka (vycházejíc již několik let z toho, že je jedinou dědičkou a v řízení je již řešena jen otázka povinného dílu) cítí sankcionována a z tohoto pohledu dostává podle ní řešení předkládané právní otázky ústavněprávní rozměr. Protože rozhodnutí odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení řešené otázky, navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť „pokud by soudní komisař v řízení o pozůstalosti postupoval důsledně podle tohoto pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu předtím, než dovolací soud rozhodne o dovolání pozůstalé manželky, mohlo by dojít v řízení o pozůstalosti ke krokům, které by v případě zrušení napadeného rozhodnutí mohly pozbýt smyslu“.
M. S. ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud vyložil předmětné otázky plně v souladu s platným hmotným právem. Neztotožňuje se s názorem dovolatelky, že by snad bylo možné prodloužit zákonnou lhůtu pro odmítnutí dědictví jinak, než rozhodnutím soudu, tedy „neformálně“. Z ustanovení §1487 o. z. je zřejmé, že k účinnému prodloužení lhůty dané občanským zákoníkem může dojít jen výslovným rozhodnutím soudu, z něhož bude možné jednoznačně dovodit, na jak dlouhou dobu byla lhůta prodloužena a kdy končí. Nic takového ale v projednávané věci nenastalo. Poukazuje také na to, že se odvolací soud nezabýval účinností odmítnutí dědictví ve smyslu ustanovení §1489 o. z. v souvislosti s jejím jednáním s dovolatelkou a její dcerou K. K. o uzavření smlouvy o výpůjčce bytové jednotky č. XY k. ú. XY, která je předmětem pozůstalosti, a kde dovolatelka bydlí. Zdůrazňuje také, že pro případné prodloužení lhůty pro odmítnutí dědictví vyžaduje zákonná úprava důležitý důvod a ten v dané věci nebyl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak správné a i ústavně konformní, proto navrhuje, aby dovolání J. H. bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Poté, co byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2022, č. j. 24 Cdo 1350/2022-632, vyzvána k zaplacení soudního poplatku z dovolání, dovolatelka požádala o osvobození od soudního poplatku za dovolání.
Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno (§138 odst. 1 o. s. ř.)
Podle J. H. tvrzených a jí doložených skutečností ohledně osobních, majetkových a výdělkových poměrů, na jejichž základě jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v řízení o pozůstalosti po K. H. usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 6. 2021, č.j. 31 D 590/2014-594, byly dovolacím soudem shledány důvody k tomu, aby byla J. H. osvobozena i od soudních poplatků za dovolání, když pobírá invalidní důchod třetího stupně a vdovský důchod, nemá žádné příjmy z pracovního poměru, příjmy z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, příjmy z podnikání, z jiné samostatné výdělečné činnosti ani jiné příjmy, splácí půjčky a má výdaje spojené s bydlením a výdaje za léky.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že zůstavitel nezanechal pořízení pro případ smrti a jako dědici podle zákonné posloupnosti v první třídě dědiců by měly dědit zůstavitelovy dcery M. S. a K. K. a jeho manželka J. H. Tyto potencionální dědičky Okresní soud v Kladně, prostřednictvím soudní komisařky, usnesením vyhlášeným při jednání dne 8. 10. 2015 vyrozuměl o tom, že podle dosavadních výsledků řízení lze mít za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a také o tom, že mají právo dědictví odmítnout, stanovil jim lhůtu k odmítnutí dědictví (do jednoho měsíce ode dne, kdy byly o právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí dědictví poučeny), poučil je o náležitostech a následcích odmítnutí či neodmítnutí dědictví a o jeho neodvolatelnosti, s tím, že odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něj, jako kdyby dědictví nikdy nenabyl, že odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudnímu komisaři, že odmítne-li dědic dědictví pod podmínkou, s výhradou nebo jen zčásti, je odmítnutí dědictví neplatné, že k odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout, a že se nepřihlíží ani k projevu vůle, kterým dědic odvolává své prohlášení, že dědictví odmítá nebo neodmítá anebo že dědictví přijímá. Po vyhlášení usnesení přítomné prohlásily, že usnesení o vyrozumění o dědickém právu a poskytnutému poučení porozuměly a že hodlají využít lhůtu k vyjádření o odmítnutí dědictví. Podle protokolu o jednání ze dne 3. 11. 2015, za účasti J. H., M. S. a K. K. „přítomné žádají, aby jim byla lhůta k odmítnutí dědictví prodloužena o 1 (slovy: jeden) měsíc, a to z důvodu rozmyšlení dalšího postupu ve věci, neboť vyplynuly další skutečnosti důležité pro rozhodnutí o odmítnutí či neodmítnutí dědictví“, a jednání bylo skončeno. M. S. podáním doručeným soudní komisařce dne 11. 11. 2015 sdělila své výhrady k dosavadním zjištěním ohledně majetku zůstavitele a jeho ocenění, s tím, že teprve po jejich doplnění „může zaujmout závazné stanovisko odmítnout/přijmout dědictví po svém otci K. H.“, a v podání doručeném dne 26. 11. 2015 pak prohlásila, že dědictví po K. H. odmítá a oznamuje, že má dva potomky, dceru A. S., narozenou dne XY, a syna O. S., narozeného dne XY. Dne 30. 11. 2015 bylo soudní komisařce doručeno podání K. K., ve kterém uvedla, že dědictví po K. H. odmítá s výhradou povinného dílu, a sdělila, že je bezdětná. Podle protokolu o jednání ze dne 12. 1. 2016 se k jednání dostavila pozůstalá dcera M. S., jako zástupkyně (podle plné moci ze dne 6. 1. 2016) pozůstalé vnučky A. S., a po vyrozumění o dědickém právu A. S. a poučení o právu dědictví odmítnout prohlásila, že A. S. dědictví odmítá. Dne 7. 3. 2016 se konalo jednání za přítomnosti M. S. a Z. S., jako rodičů nezletilého O. S. (narozeného dne XY). Po vyhlášení usnesení o vyrozumění o dědickém právu nezletilého O. S. a poučení o právu dědictví odmítnout, stanovení lhůty k tomu, poučení o náležitostech a následcích odmítnutí dědictví, prohlásili Z. S. a M. S., jakožto zákonní zástupci nezletilého O. S., že O. S. dědictví odmítá s výhradou povinného dílu. Toto právní jednání zákonných zástupců nezletilého O. S. bylo následně schváleno rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 4. 2016, č. j. 30 Nc 2872/2016-14. V řízení o pozůstalosti po K. H. pak soud (soudní komisařka) dále jednal s pozůstalou manželkou J. H., jako zákonnou dědičkou ve druhé třídě dědiců s právem na celek pozůstalosti, a s pozůstalou dcerou K. K. a pozůstalým vnukem O. S., jako nepominutelnými dědici a účastníky řízení ve fázi soupisu majetku pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a vypořádání jejich povinného dílu. A stejně účastníky řízení vymezil i v usnesení ze dne 9. 3. 2020, č. j. 31 D 590/2014-459, vydaném poté, co O. S. při jednání konaném dne 27. 1. 2020 požádal, s odkazem na ustanovení §1489 odst. 2 o. z., aby nebylo přihlíženo k odmítnutí dědictví M. S., k čemuž se M. S. připojila. Toto usnesení, po odvolání O. S., Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2020, č .j. 24 Co 105/2020-489, změnil tak, že se rozhodnutí ve sporu o dědické právo mezi J. H., K. K. a O. S. nevydává, s odůvodněním, že vzhledem k souhlasu M. S. s návrhem O. S. je třeba vyřešit především spor o to, zda M. S. je dědičkou zůstavitele spolu s pozůstalou manželkou v první dědické třídě či nikoli (přitom účastny části řízení nebudou osoby s právem na povinný díl); upozornil také na to, že pro posouzení dědického práva se bude potřeba zabývat i tím, zda právní jednání odmítnutí dědictví bylo učiněno včas, když z protokolu ze dne 3. 11. 2015 ani z dalšího obsahu spisu nevyplývá, že by soud svým rozhodnutím lhůtu pro odmítnutí dědictví prodloužil. Následně Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 2. 10. 2020, č. j. 31 D 590/2014-494, rozhodl, že jako s účastnicí řízení – jedinou zákonnou dědičkou ve druhé třídě dědiců s právem na celek pozůstalosti – bude v řízení nadále jednáno pouze s pozůstalou manželkou J. H. a že účast pozůstalé dcery M. S. v tomto řízení se ukončuje. V odůvodnění usnesení uvedl, že z obsahu spisu i z postupu soudu spočívajícího v následném jednání s potomky M. S. a v schvalování úkonu odmítnutí dědictví za nezletilého O. S. „je zcela zřejmé, že odmítnutí dědictví, jak pozůstalou dcerou K. K. s výhradou povinného dílu, tak i pozůstalou dcerou M. S., bylo učiněno včas, a to v dodatečně poskytnuté lhůtě, i když o prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví okresní soud nerozhodl“, a dále, že z jednání M. S. v souvislostí se smlouvou o výpůjčce části zůstavitelova majetku je patrné, že nehodlala vstoupit do práv a povinností zůstavitele jako dědička, nýbrž že měla být pouze v postavení věřitelky s právem na povinný díl, které bude vypořádáno odbytným, takže by nešlo o univerzální sukcesi. Toto usnesení Krajský soud v Praze, k odvolání M. S. usnesením ze dne 14. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 10/2021-516, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že M. S. a K. K. odmítly dědictví včas, resp. ve lhůtě, která jim byla řádně soudem prodloužena ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 z. ř. s. Uvedl také, že pokud by pozůstalá manželka i nadále trvala na tom, že došlo k účinnému odmítnutí dědictví a ona je jedinou dědičkou ze zákona, pak existuje spor o dědické právo ve vztahu k dědičkám M. S. a K. K., o kterém bude třeba rozhodnout podle ustanovení §169 z. ř. s., a této části řízení se musí zúčastnit i K. K. a musí být také rozhodnuto, komu z dosavadních účastníků řízení bude účast ukončena. V dalším řízení Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 2. 3. 2021, č. j. 31 D 590/2014-520, rozhodl, že jako s účastníky řízení bude nadále jednáno s J. H., M. S. a K. K. a že se účast O. S. v řízení ukončuje (viz shora). O odvolání proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 24 Co 160/2021-605 (viz shora).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o tom, s kým bude v řízení o pozůstalosti po K. H. dále jednáno, záviselo především na vyřešení otázky, zda prohlášení M. S. a K. K. o odmítnutí dědictví po K. H. bylo učiněno ve lhůtě k tomu stanovené, resp. jakou formou má soud rozhodnout o prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví. Vzhledem k tomu, že otázka lhůty k odmítnutí dědictví nebyla za účinnosti současné právní úpravy dědění v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout; smluvní dědic však jen, pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Odmítá-li dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu (§1485 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“).
Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí; má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví tři měsíce. Jsou-li pro to důležité důvody, soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží (§1487 odst. 1 o. z.). Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká (§1487 odst. 2 o. z.).
Nebylo-li řízení zastaveno podle §153 nebo 154, soud usnesením vyrozumí každého, o němž lze mít podle dosavadních výsledků řízení za to, že je zůstavitelovým dědicem, o jeho dědickém právu a poučí ho o tom, že může dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí dědictví. K odmítnutí dědictví soud v usnesení stanoví lhůtu 1 měsíce nebo, má-li vyrozumívaný jediné bydliště v zahraničí, 3 měsíce od doručení usnesení; z důležitých důvodů může být lhůta k odmítnutí dědictví přiměřeně prodloužena (§164 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“).
Soud vyhlásí usnesení podle §164 přítomným osobám; usnesení jim není třeba doručovat. Ostatním vyrozumívaným osobám soud usnesení podle §164 doručí (§165 odst. 1 z. ř. s.).
Z citovaných (pro danou věc rozhodných) zákonných ustanovení je především zřejmé to, co dovolací soud vyslovil již v usnesení ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018, tedy, že jednoměsíční i tříměsíční lhůta k odmítnutí dědictví stanovená v ustanovení §1487 odst. 1 věta druhá o. z. je lhůtou hmotněprávní, že to platí i o lhůtě prodloužené soudem podle věty třetí tohoto ustanovení, že zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví (stanovené zákonem nebo prodloužené soudem) proto nelze postupem podle §58 o.s.ř. prominout a že zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví má obdobné právní účinky, jako kdyby dědic prohlásil, že dědictví neodmítá.
Hmotněprávní povaha lhůty mimo jiné znamená, že právo, které je omezeno jen na určitou dobu, uplynutím této doby zaniká (srov. ustanovení §603 o. z., §1487 odst. 2 o. z.). Z toho vyplývá, že doba (lhůta), ve které lze právo uplatnit, musí být vymezena nejen začátkem, ale i koncem.
O začátku lhůty k odmítnutí dědictví nemohou být žádné pochybnosti, když zákon stanoví (§1487 odst. 1 věta druhá o. z.), že dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce, v případě dědice s jediným bydlištěm v zahraničí do tří měsíců, ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu dědictví odmítnout, a stanoví také (§164 odst. 1, §165 odst. 1 z. ř. s.), že o tomto právu soud dědice vyrozumívá usnesením, které přítomným osobám vyhlásí, ostatním vyrozumívaným osobám doručí.
Ustanovení §1487 odst. 1 věta druhá o. z. současně také zcela jednoznačně stanoví i konec lhůty k odmítnutí dědictví – lhůta skončí uplynutím jednoho měsíce, resp. tří měsíců, ode dne vyhlášení nebo doručení usnesení, kterým byl dědic o právu dědictví odmítnout poučen. Zde stanovený konec lhůty se logicky může uplatnit jen v těch případech, kdy má dědic k dispozici pouze zákonnou jednoměsíční, popř. tříměsíční lhůtu. Pokud soud lhůtu k odmítnutí dědictví výjimečně (jsou-li pro to důležité důvody) prodlužuje podle ustanovení §1487 odst. 1 věty třetí o. z., žádnou konkrétní další lhůtu, ve které může dědic dědictví odmítnout, toto ustanovení neobsahuje - stanoví pouze, že soud lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží. Zákon tedy ponechává na soudu, aby podle závažnosti důvodů, které vedou k potřebě prodloužení zákonné jednoměsíční (tříměsíční) lhůty, sám konec lhůty k odmítnutí dědictví určil.
S ustanovením §1487 odst. 1 věta druhá a třetí o. z. korespondují procesní ustanovení §164 odst. 1 a §165 odst. 1 z. ř. s., která tím, že pro vyrozumění dědiců o dědickém právu a jejich poučení o možnosti dědictví odmítnout stanoví formu usnesení, zaručují nezpochybnitelnost začátku běhu lhůty k odmítnutí dědictví, když usnesení musí být buď vyhlášeno nebo doručeno vyrozumívaným účastníkům (o záznamech a protokolech o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo vyhlašuje rozhodnutí platí §40 o. s. ř., o doručování písemností platí §45 a násl. o. s. ř., ve spojení s §2 odst. 3 z. ř. s.). Je-li ze záznamu, protokolu nebo z potvrzení o doručení usnesení, které obsahuje poučení o právu dědictví odmítnout, zjistitelný začátek běhu lhůty, je tím dán i konec lhůty. Není žádného důvodu k tomu, aby to mělo platit jen v případech základních lhůt (jeden měsíc, resp. tři měsíce), zatímco lhůta soudem přiměřeně prodloužená by byla záruky, kdy končí, zbavena. Stejný pohled na všechny tři lhůty jednoznačně vyplývá již ze samotného textu ustanovení §164 odst. 1 z. ř. s., neboť celá jeho věta druhá upravuje lhůty k odmítnutí dědictví, jednoměsíční, tříměsíční a z důležitých důvodů soudem prodlouženou, a pro všechny tak platí úvodní část této věty: „K odmítnutí dědictví soud v usnesení stanoví lhůtu ….“, na čemž nemůže ničeho změnit ani to, že první dvě lhůty jsou uvedeny před středníkem, lhůta prodloužená pak za středníkem.
Pokud v projednávané věci soud nerozhodl (tj. nevydal a nevyhlásil, resp. nedoručil, usnesení) o přiměřeném prodloužení původní jednoměsíční lhůty tak, aby bylo najisto postaveno, kdy lhůta, ve které mohou M. S. a K. K. dědictví po K. H. odmítnout, toto jejich právo uplynutím původní jednoměsíční lhůty podle ustanovení §1487 odst. 2 o. z. zaniklo. A vzhledem k tomu, že se jedná o právo hmotněprávní povahy, nelze přihlížet k tomu, za jakých okolností došlo k jejich prohlášení o odmítnutí dědictví po uplynutí jednoměsíční lhůty, ani k tomu, že v průběhu řízení měli všichni účastníci řízení za to, že uvedené dědičky (včetně jich samotných) dědictví skutečně odmítly.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání J. H. podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po K. H. nekončí, bude o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. soudu odvolacího.
Vzhledem k tomu, že tímto usnesením dovolacího soudu bylo o dovolání J. H. rozhodnuto, bylo již bezpředmětné rozhodovat o jejím návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Lze dodat, že dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu ani nebylo rozhodováno o povinnosti k plnění a že takové usnesení je podle ustanovení §161 odst. 2 ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř. vykonatelné, jakmile nabude právní moci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu